Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
První setkání Karola Wojtyly a Pátera Pia se událo v r. 1947. Sedmadvacetiletý Polák, právě vysvěcený na kněze, cestoval do San Giovanni Rotondo v naději, že se mu podaří vyzpovídat u tohoto celosvětově známého kapucína. O čem přesně tito dva hovořili, zůstane tajemstvím.
O setkání však vznikla jedna zbožná legenda, která říká, že „stigmatizovaný páter“ předpověděl mladému knězi z Krakova, že se jednou stane papežem a bude na něj spáchán atentát.
Později, když byl Wojtyla pomocným biskupem v Krakově, měl mučivou starost o jednu ženu své diecéze, kterou dobře znal. Myslel na ni i během cesty na II. Vatikánský koncil do Říma v roce 1962.
Wojtyla se poprvé setkal s Wandou Poltawskou, doktorkou psychiatrie, v roce 1950, kdy byl ještě mladým knězem. Vyhledala jej, protože potřebovala jeho pomoc, když se starala o jednu těhotnou svobodnou dívku. Tehdy vzniklo mezi nimi mnohaleté přátelství.
Lékaři jí před časem našli rakovinu krku. Bylo nezbytné podrobit se náročnému lékařskému
výkonu.
Pomodlete se, prosím
Biskup Wojtyla jí chtěl pomoci a tak si vzpomněl na tohoto italského kněze, kterému se připisovalo mnoho duchovních i tělesných zázraků. Páteru Piovi poslal dopis, ve kterém jej prosil o zásah:
„Vážený otče, prosím Vás o modlitby za čtyřicetiletou matku čtyř dcer z Krakova v Polsku, která byla za války 5 let v koncentračním táboře a nyní je ve velmi těžkém zdravotním stavu. Hrozí jí, že zemře na rakovinu. Pomodlete se, aby Bůh na přímluvu Nejsvětější Panny byl milosrdný k ní i její rodině. Vděčný v Kristu Karol Wojtyla.“
Doručitelem dopisu otci Piovi byl Angelo Battisti, správce domu pro úlevu trpícím, což byla nemocnice, vybudovaná za pomoci Pátera Pia.
Battisti později o události vypověděl toto:
„Když jsem přišel do kláštera, Páter Pio mne poprosil, abych mu dopis přečetl. Zaposlouchal se do krátkého latinského textu a řekl: ,Angelino, schovej ten dopis, neboť jednou bude velmi důležitý.“
Za 11 dní dostal Páter Pio opět dopis od biskupa Wojtyly:
„Vážený otče, ta žena z Krakova v Polsku, matka čtyř malých dcer, byla 21. listopadu, těsně před operací náhle uzdravena. Bohu díky! I Vám, vážený otče, vyslovuji svůj velký dík jménem jejího manžela a celé rodiny. V Kristu Karol Wojtyla.“
Stal se očekávaný zázrak. Avšak Poltawská měla potíž uznat, že její náhlé uzdravení se stalo právě na zásah Pátera Pia, což je zcela pochopitelné. Byla vědkyní a byla dost skeptická. Za své neočekávané a úplné uzdravení byla samozřejmě Bohu mimořádně vděčná. Později se přece jen rozhodla cestovat do Pietrelciny, kde působil P. Pio. Tito dva se nikdy předtím nesetkali. Šla na
mši sv., kterou sloužil P. Pio. Probíhala důstojně a ona ji prožívala s pocitem vděčnosti Bohu. V jedné chvíli se P. Pio náhle zastavil a přímo se na ni, poutnici z Polska, zahleděl. Dal jí jasně najevo, že ona je ta žena, za kterou se modlil. Tato a další příhody podobně tajemného charakteru přesvědčily Poltawskou o tom, co chtěla vědět.
Zář ve tmě
Poltawská se později stala ředitelkou Institutu pro manželství a rodinu v Krakově a důležitou
rádkyní papeže Jana Pavla II. v otázkách manželství a rodiny. Napsala také knihu s názvem „Mám strach ze svých snů“, kde vypráví o své kruté pětileté internaci v koncentračním táboře Ravensbrück od 19 do 24 let. Kniha je podle jednoho časopisu „zábleskem lidského heroismu, světlem lidskosti, zářící v hrozivé tmě.“ Je v ní totiž vyjádřen hrůzný kontrast mezi postojem její lásky a péče a postojem nacistů, kteří se jak k ní tak k ostatním chovali bez nejmenší špetky lidskosti.
KOMENTÁŘ
Neschopnost postarat se, mít o lidi zájem, svědčí víc jak co jiného o nelidskosti člověka. Je to proto, že starat a zajímat se o jiné je tak základní pro podstatu člověka, že ve skutečnosti se může dát rovnítko: být člověkem = být schopen se postarat, být osobou znamená mít zájem o druhé. Postarat se znamená projevit svou lidskost. Nepostarat se, být bez zájmu znamená postavit bariéru mezi sebe a svou vlastní lidskost.
Tím nejvýstižnějším jménem člověka je „péče, starostlivost“.
Dávný římský mýtus zosobňuje tuto myšlenku následovně: Jednou se starostlivost (péče) bavila tím, že tvořila z bláta předměty různých tvarů. Jeden ji zvlášť zaujal. Chtěla, aby ožil a rozhodla se vyhledat Jupitera, aby mu dal duši. Jupiter jí vyhověl a vdechl do výtvoru z bláta duši. Starostlivost (péče) si pak přála, aby byl pojmenován po ní. Jupiter měl námitky. Poprosili tedy Saturna, boha času, aby rozhodl on. Saturn prohlásil, že až toto nové stvoření zemře, jeho tělo se vrátí do země, ze které vzešlo, jeho duše se vrátí k otci Jupiterovi, který mu dal život. Nicméně po celý život bude svěřeno do rukou Starostlivosti (Péče).
Smrt osobnosti
Harwardský vědec a básník Henry Wad sworth Longfellow, který miloval starobylé mýty, psal také o klíčové důležitosti času a péče v životě (konstituci) člověka. Longfellow stvořil představu, která je v podstatě téměř totožná s uvedeným římským mýtem:
„Každodenní pečování a povinnosti, které lidé nazývají dřinou, jsou závažím, které vyvažuje hodiny času. Kyvadlu umožňují stále se kývat a ručičkám tak zabezpečují neustálý pohyb. Až nebude toto závaží viset na kolečkách, kyvadlo se přestane kývat, ručičky se nepohnou a hodiny se zastaví!“
Konec starostlivosti (péče) je smrtí osobnosti. Starostlivost (péče) nám může připadat těžká, ale ve skutečnosti je to závaží, které dává životu rovnováhu, pohyb a hodnověrnost.
Ovšem základním problémem se starostlivostí (péčí) je přesně to, co jsme si už řekli: mnozí ji pokládají za dřinu a otročinu.
Nepochybně starat a zajímat se o někoho může být občas pro člověka dost nepříjemné a bude nás to stát mnoho času a energie. Skutečně může být život často velmi vyčerpávající. Proto Shakespeare řekl, že potřebujeme spánek, abychom starostlivosti (péči, pečování, starání se) stáhli na chvíli její vyhrnuté rukávy. Někteří na to hledí ironicky a zlomyslně. Například Milton se v díle L Allegro ́vysmívá starostlivosti (péči) jako staré, vrásčité strize. Je ale tragédií samotného jádra osobnosti, že péče, která nás činí skutečně autentickými a opravdovými lidmi, nám připadá jako břemeno někdy až tak těžké, že člověk dá raději přednost být něčím jiným než tím, čím ve skutečnosti je. Neochota a nezájem o druhé jsou proto velmi běžné. To je důvod, pro nějž si Matka Tereza mohla dovolit říci, že
„nejhorší nemocí světa není tuberkulóza nebo malomocenství, ale to, že se cítíme nechtění, nemilovaní, a že máme pocit, že se o nás nikdo nezajímá a nestará“.
Je v pořádku mluvit o rakovině
Ve filmu Terms of Endearment (Podmínky pro něžnost), který získal pět Oskarů, hlavní představitelka Emma, kterou hraje Debra Winger, naplno procítí, co znamená být opuštěná svými nejlepšími přítelkyněmi. Jednou jdou spolu do restaurace. Emma si potřebuje na chvíli odskočit. Když se vrátí, nikoho u stolu nenajde. Její společnice z restaurace zmizely jako krysy z potápějící se lodi, když jim v její nepřítomnosti jedna z kamarádek řekla, že Emmě našli rakovinu. Emma odejde z restaurace zraněná a naštvaná. Podaří se jí však dostihnout přítelkyni Patsy. Dají se do hovoru.
Řekne jí, že nemůže pochopit, jak lidé mohou být tak hrozně zahledění jen do sebe a tak necitliví, že nejsou schopni jít životem aspoň trochu s ohledem na potřeby druhých. Patsy, která se z této konfrontace zdá být zjevně v rozpacích, se jí ptá: „Co chceš, abych jim řekla?“
„Je mi jedno, že ví o mé rakovině“, říká Emma a ukazuje na tři další, které se mezitím ztratily z dohledu.
„Ani ne za dvě hodiny nám dvě z nich řekly, že měly potrat. Tři vyprávěly o rozvodu. Jedna se svěřila, že se svou matkou nemluví už čtyři roky. Nebo ta, co říkala, že musí svou malou Natálii dávat do internátní školy, protože se musí věnovat své práci? Myslím, že pomoc, Patsy, pomoc, to je naše... Oh! A ta s tím herpetem na pohlaví! Jestli je tohle všechno vhodné k rozhovoru u stolu, co je pak, pro milosrdenství Boží, tak strašného na mém malém nádoru? Chci, abys jim řekla, že to není až tak tragické. Lidé se přece uzdravují. Řekni jim, že je v pořádku mluvit o mé rakovině.“
Smrt duše je horší než rozklad těla
Slovo, které Emma nedokázala vyslovit, bylo pravděpodobně slovo „povinnost“. Je naší povinností zajímat se o druhé, nevyhýbat se jim, zvláště tehdy, kdy nás potřebují. Jak bylo možné, divila se Emma, že její kamarádky dokázaly tak žoviálně mluvit o svých mravních neduzích, zatímco se doslova vyděsily, když se dověděly o neduhu lékařské povahy? Možná se lekly a bály se ji vyslechnout, aby je její utrpení nepostavilo do pozice, kdy je nutné nějak jí pomoci nebo se o ni víc zajímat. Možná je přepadla hrůza ze smrti, nejen její, ale i jejich. Uniká jim však, že smrt duše je horší než rozklad těla.
Často slyšíme výmluvy, že lidé mají dost práce se sebou, natož se starat ještě o někoho jiného. Peer Gynt, nesmrtelná postava Henrika Ibsena cestuje, aby navštívil blázinec. Jeho ředitel Mr. Begriffenfeldt mu vypráví o lidech, chovancích blázince, kterých jedinou starostí jsou oni sami.
„Toto je místo, kde jsou lidé nejvíc sami sebou a ničím jiným než sami sebou, plavícími se po moři s rozprostřenými plachtami svého já. Jeden každý z nich se zavře do sudu svého já, zašpuntovaného zátkou ze svého já a hozeného do nádrže, naplněné svým já. Žádný z nich neukápne nikdy slzu kvůli neštěstí jiného. Nikdo z nich se nestará, co si někdo myslí nebo co někoho trápí.“
Kdo neumí, nepochopí
Když máme problémy sami se sebou, neměli bychom zapomínat na jedno ze základních křesťanských poselství, o kterém opakovaně svědčí ti, kteří měli možnost dotýkat se trpících. Téměř všichni říkají unisono to stejné:
„Myslel jsem si, že to dělám pro ně. Avšak nakonec jsem zjistil, že to dělám pro sebe!“
Pravda je prostě taková: Když pomůžeme nadlehčit, pozdvihnout beznaděj svých bratří a sester, do naší vlastní tmy zasvítí světlo! Starostlivostí, staráním se, péčí o druhé, se ve skutečnosti staráme i o sebe samé, bez toho, abychom to zamýšleli. Anebo možná právě proto.
Lidé, kteří nejsou schopni se postarat a zajímat se o druhé, nikdy nepochopí ani to, jak je možné, že by se někdo jiný mohl nezištně o někoho starat. Nedávno časopis Plus 7 dní přinesl článek o Matce Tereze, který byl strašný. Autor psal o tom, že je Matka Tereza sice obdivovaná po celém světě a že byla i prohlášená za blahoslavenou, ale pravda je trochu jiná. Že jen málokdo znal její pravou tvář.
A psal tam, jak celé její působení bylo zaměřené jen na sbírání peněz pro Vatikán, jak ji léčili při onemocnění v nejluxusnějších klinikách apod.
Povzdechl jsem si, že autor nikdy v životě nezkusil, co to je postarat se o jiné a také na ně myslet. Bylo mi ho líto. Myslím, že i toto je důvod, proč lidé nemohou uvěřit, že je možné ve světě budovat i dobro a že je ve světě mnoho lidí, víc než si myslí.
Jak se stát starostlivým, pečujícím člověkem?
V první řadě je to věc výchovy. V tomto smyslu jsou milé iniciativy (kroužky), kde jsou děti vedeny k péči o někoho druhého: například o zvířátko. To však nemůže stačit. I mnozí dospělí skončí jen u zvířátka, protože ono přijímá jejich péči bezvýhradně a je nekonečně vděčné i tehdy, kdy páníček nemá dobrou náladu. Člověk však umí být i nevděčný, umí být svobodný i při naší péči, často jde jinou cestou než bychom si přáli. V tom je právě hodnota starostlivosti: naše péče nemůže být zaměřena na uspokojování potřeb našich, ale je zaměřena na potřeby toho druhého. Proto se péče o zvířátko musí postupně přetransformovat do péče o člověka. Pouze tehdy je vyjádřením naší lidskosti.
Člověk, který se stará, musí mít vybudovaný opěrný systém, který jej bude provázet obdobími krizí, vyvolaných nevděkem a třeba i hrubostí ze strany těch, kterým pomáhá. Tady nám nejlépe pomáhá naše víra, která nás neustále upozorňuje na to, co je základní. Dále modlitba, při níž v dialogu s Bohem řešíme své frustrace a čerpáme posilu. A také opora našich přátel stejného zaměření.
Wanda Poltawská navzdory hrůzostrašným zážitkům v koncentráku v Ravensbrücku nikdy neztratila starostlivý zájem o druhé, ani když se setkávala s odmítáním nebo dokonce s brutalitou. Věděla, že by tím popřela sama sebe. Jako psychiatrička na základě vlastních zážitků založila dokonce instituci (zařízení) pro ty, kteří prošli utrpením války a genocidy. Při citlivém přístupu se zde tito trpící lidé mohli zbavit minulých traumatických zkušeností.
Když byl Karol Wojtyla již jako papež Jan Pavel II. zraněn při nevydařeném pokusu o atentát, první věc, na kterou pomyslel, když opustil nemocnici, byla: navštívit atentátníka ve vězení a odpustit mu.
Dokonce ani ti, kteří mají odpor k jeho slovům a myšlenkám nepochybují o jeho integritě a starosti o druhé – včetně těch, kteří se proti němu provinili.
Pomáhat i sobě
Starostlivost nedovolí, aby se utrpení ať vlastní nebo druhých, stalo překážkou lásce. Je to ctnost, která umožňuje lásce překonat první a nejtěžší překážku, tíži břemene a nepohodlí. V tomto smyslu je starostlivost (péče) ctností nejvíce podobnou lásce. Samozřejmě, péče (starostlivosti) může být i příliš. Tak jako při každé ctnosti je důležité zachovat míru a umět bezpečně rozlišovat.
Kdy je starostlivost láskou a ne obtěžováním? Už jsme to naznačili: tehdy, kdy druhému nechá svobodu naši péči přijmout nebo odmítnout. Když člověk, který se stará, nedělá to pro svou potřebu. I to je možné. Starostlivost mu může totiž v konečném důsledku dělat lépe než tomu, o koho pečuje. Starostlivostí o druhého neuspokojujeme vlastní potřeby, ale potřeby druhého. Jenom tak je starostlivost autentická. A proto starostlivost (péče) jako projev lásky bude vždy předmětem oběti. Jako taková nebude nikdy samozřejmá. Starostlivost (péče) a zájem o druhého bude vždy hrdinským skutkem.
Umíš se postarat? Je pro tebe starost (péče) o druhého důležitá?
Umíš být emocionální oporou člověku, který trpí? Nebo v té chvíli před ním utíkáš?
Jak se vyrovnáváš s nevděkem těch, o které se staráš? Kde máš zdroj posily, osvěžení a nové energie?
Umíš dát lidem svobodu pro přijetí nebo odmítnutí tvé péče o ně? Umíš se stáhnout do pozadí?
Není pro tebe péče o druhé plněním vlastních potřeb?Jak bys chtěl(a) jednou vychovat děti k starostlivosti (péči) o druhé?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 2. 6. 2019, str. 12 - 15, k dispozici ke stažení
zde.
