Evangelijní úryvek nejbližší neděle (Lk 17, 11 - 19) nabízí příběh uzdravení deseti malomocných. Vděčnost však projevil pouze jeden z nich.
Úryvek začíná třetí a poslední výslovnou zmínkou, že Ježíš je na své cestě do Jeruzaléma (srov. Lk 9, 51; 13, 22). Evangelista říká, že Kristus procházel Samařskem a Galilejí. Přestože jsme již v 17. kapitole, nevíme, zda na této cestě je Ježíš Kristus blíže ke svému cíli. Tato cesta nemá pro evangelisty ani tak geografický jako výrazně teologický význam. Ve Skutcích apoštolů Lukáš mluví o Ježíšových učednících jako o následovnících Cesty. Toto označení má obrazný význam a ukazuje, že cestou, kterou prošel Ježíš, nyní kráčejí apoštolové, kteří následují svého Mistra a ohlašují evangelium.
Setkání
Předpisy Mojžíšova zákona byly nekompromisní k lidem zasaženým malomocenstvím. Podle Knihy Leviticus 13, 45 - 46 se taková osoba musela zdržovat mimo tábor, tzn. mimo lidská obydlí a upozornit zvoláním "nečistý" ostatní na nebezpečí nákazy. Existovaly i stanovené vzdálenosti, ve kterých se museli zdržovat od zdravých lidí od pěti až po desítky metrů. Proto evangelijní úryvek říká, že setkání s Kristem se uskutečnilo mimo vesnici a že malomocní na něj z dálky křičeli a prosili o uzdravení.
Evangelista sice nepodává bližší detaily, jak malomocní rozpoznali Ježíše jako toho, kdo jim může pomoci. Nemocným, kteří hledali jakoukoliv naději na uzdravení, to mohli říci jejich příbuzní nebo lidé procházející kolem. V 5. kapitole Lukáš již zmínil uzdravení malomocného. Tento příběh je důležitou přípravou pro porozumění našeho textu: "
Když byl v jednom městě, ukázal se muž plný malomocenství. Jakmile spatřil Ježíše, padl na tvář a prosil ho: "Pane, chceš-li, můžeš mě očistit." On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď čistý!" A malomocenství z něho hned zmizelo. A přikázal mu, že o tom nesmí nikomu říkat, ale: "Běž," řekl, "ukaž se knězi a přines za své očištění oběť, jak předepsal Mojžíš - jim na svědectví." Ale zvěst o něm se šířila stále víc a lidé se scházeli ve velkých zástupech, aby ho slyšeli a dali se uzdravit ze svých nemocí." (Lk 5, 12 - 15) Jde o charakteristický rys Lukášova stylu. Evangelista zve své čtenáře, aby jednotlivé zapsané události vzájemně porovnávali a nacházeli mezi nimi společné body. Proto uzdravení malomocného nese prvky podobnosti a zároveň dalšího rozvinutí poselství se zázrakem uzdravení deseti malomocných.
Začlenění
Zvolání malomocných: "
Ježíši, učiteli, smiluj se nad námi" je jejich vyznáním víry. Oslovením "učiteli" (řecky "epistátal") se totiž v Lukášově evangeliu obracejí na Ježíše jen jeho učedníci (srov. Lk 5,5; 8, 24; 9, 33). Nyní tak plní důvěry dělají malomocní. Deset malomocných vytváří skupinu, kterou postihla stejná choroba. Ačkoli Židé se se Samaritány nesetkávali, stejné neštěstí je spojilo. Malomocný člověk se z pohledu židovského zákona považoval za nečistého a tím byl vyčleněn mimo společnost. K této lidské osamělosti a sociální vyloučenosti se přidala i finanční a materiální závislost. Proto jejich uzdravení mělo mnohem větší důsledky. Nebylo to jen navrácení zdraví, ale návrat do rodiny jejich nejbližším a jejich začlenění do společnosti.
Boží Syn ukončil tělesné, psychické a sociální trápení a osamělost deseti mužů i jejich rodin.
Ve 13. kapitole Knihy Leviticus je popsán celý postup kněze, který měl zkontrolovat, zda člověk byl z malomocenství skutečně vyléčen. Pro tento účel existovala ve vnitřním nádvoří jeruzalémského chrámu, v tzv. nádvoří žen, zvláštní místnost. Předpokládáme, že muži se vydali směrem do Jeruzaléma, aby je kněz zkontroloval, prohlásil za čisté a aby přinesli předepsanou oběť, jak se zmiňuje v Knize Leviticus: "
Vezme dva bezchybné beránky a jednu bezchybnou jalovičku, tři desetiny efy jemné s olejem smísené mouky a log oleje na potravinovou oběť." (Lv 14, 10)
Důležitou skutečností je, že tím, který je očistil, není kněz nebo oběť, ale samotný Boží Syn. Uzdravený Samaritán nepřinesl oběť zvířat v jerualemském chrámu, ale přinesl oběť chvály Bohu v Ježíši Kristu. On je novým chrámem, ve kterém se lidé klanějí Bohu v Duchu a v pravdě.
Prvenství Boží vůle
Někdy se ve společnosti argumentuje, že správně je to, na čem se shodne většina.
Evangelijní případ ukazuje poměr 9: 1, a přece Ježíš prohlašuje za správný před Bohem postup jediného člověka, který byl k tomu ještě i cizinec (Samaritán). Boží slovo nám opět připomíná, že v životě se nemáme řídit pravidlem, co si přeje nebo jak se chová většina, ale jaká je Boží vůle a co je správné v Božích očích.
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 11. 10. 2019 naleznete
zde
