Ve Svatopetrské bazilice papež František slavil v úterý nešpory z liturgické památky sv. Terezie od Dítěte Ježíše na zahájení mimořádného misijního měsíce.
Petrův nástupce komentoval podobenství o zakopané hřivně (Mt 25,14-30) a mimo jiné řekl:
V podobenství, které jsme slyšeli, se Pán prezentuje jako člověk, který si předtím než odcestuje zavolá svoje služebníky, aby jim svěřil svůj majetek (srov. Mt 25,14).
Bůh nám svěřil svůj největší majetek: život, náš i těch druhých, a spousty rozmanitých darů každému. A tento majetek, tyto dary nejsou něčím, co je třeba schovat do trezoru; jsou povoláním. Pán nás volá, abychom odvážně a tvořivě tyto dary zužitkovali. Bůh se nás bude ptát, zda jsme se vydalil všanc a riskovali, třeba i to, že ztratíme tvář. Tento mimořádný misijní měsíc námi má otřást a pobídnout k tomu, abychom byli činorodí v dobrém.
Nejsme notáři víry a strážníci milosti, nýbrž misionáři.
Misionáři se rodí životem, který svědčí; životem, který dosvědčuje, že známe Ježíše. Život promlouvá. Svědectví je klíčové slovo, jehož slovní kořen označuje mučednictví. Především mučedníci dosvědčují víru, a to nikoli slovně, nýbrž životem. Vědí, že víra není propaganda či proselytismus a váží si daru života. Životem šíří pokoj a radost, mají rádi všechny - i nepřátele - z lásky k Ježíši. Jak bychom tedy my, kteří poznáváme, že jsme dětmi nebeského Otce, mohli zamlčovat radost z toho, že jsme milováni, a jistotu, že jsme drahocenní v Božích očích? Na tuto zvěst čekají mnozí. A jsme za to zodpovědní. Klaďme si tento měsíc otázku,
jaké je moje svědectví?
Pán na konci podobenství nazývá »dobrým a věrným« toho, kdo je podnikavý, ale »špatným a líným« označuje služebníka, který zaujal defenzivní postoj (srov. vv.21.23.26). Proč je Bůh tak přísný na tohoto služebníka, který měl strach? Co udělal zlého?
Jeho špatnost spočívá v tom, že nečinil dobro, zhřešil zanedbáním. Svatý Albert Hurtado říkal: Je dobré nečinit zlo. Ale je zlé nečinit dobro. To je hřích zanedbání. A tento hřích může být celoživotní, život jsme totiž nedostali proto, abychom jej zahrabali pod zem, ale dali jej všanc; nikoli proto, abychom jej drželi, nýbrž věnovali.
Kdo je s Ježíšem, ví, že má to, co dává; vlastní to, čeho se vzdává. Dávání je tajemstvím vlastněného života. Nedbalostí popíráme svoje povolání: zanedbání je opakem poslání.
Hřešíme nedbalostí čili proti poslání, když se namísto toho, abychom šířili radost, uzavíráme do tristního nářku a myslíme si, že nás nikdo nemá rád a nerozumí nám.
Hřešíme proti poslání, když podléháme rezignaci: „už to nezvládnu, nejsem schopen.“ Jak to? Bůh tě obdařil talenty, a ty se považuješ za natolik chudého, že nemůžes nikoho obohatit?
Hřešíme proti poslání, když si neustále stěžujeme a říkáme, že všechno jde špatně, ve světě i v církvi. Hřešíme proti poslání, když otročíme strachu, který znehybňuje, a necháme ochromit oním „vždycky tomu tak bylo“.
A hřešíme proti poslání, když žijeme život jako obtíž a ne jako dar; když stavíme do středu svoje námahy a nikoli bratry a sestry, očekávající lásku.
»Bůh miluje radostného dárce« (2 Kor 9,7). Miluje vycházející církev. Mějme se však na pozoru. Pokud církev nevychází, není církví. Vycházející, misionářská církev je taková, která neztrácí čas pláčem nad tím, co se nedaří, že totiž věřících úbývá a postrádají svoje dávné hodnoty. Církev, jež nehledá chráněné oázy, kde by byla v klidu, a přeje si být pouze solí země a kvasem světa. Ví, že v tom je její síla, ta Ježíšova, nikoli sociální či institucionání váha, nýbrž pokorná a nezištná láska.
Začínáme misijní měsíc říjen v doprovodu třech „služebníků“, kteří přinesli mnoho ovoce. Cestu nám ukazuje svatá Terezie od Dítěte Ježíše, která z modlitby učinila pohonnou látku misijní činnnosti ve světě. Je to také růžencový měsíc.
Ptejme se, jak se modlíme za šíření evangelia, aby naše zanedbání konvertovalo na poslání? Potom je tu svatý František Xaverský, jeden z velkých misionářů církve. I on námi otřásá, abychom vyšli ze svojí ulity a dokázali opustit svoje pohodlí kvůli evangeliu? A pak ctihodná Paulina Jaricot, dělnice, která podporovala misie ze svojí každodenní práce částí svého platu a stála u zrodu Papežských misijních děl.
A co my? Činíme z každého svého dne dar, abychom překlenuli rozštěpení mezi evangeliem a životem? Nežijme, prosím víru zákristiovým způsobem.
Provázejí nás řeholnice, kněz a laička. Říkají nám, že z misijního poslání církve nikdo není vyloučen. Ano, tento měsíc volá Pán také tebe.
Volá tebe, otce i matku rodiny, tebe mladého člověka snícího o velkých věcech, pracujícího v továrně, obchodě, bance, restauraci, nezaměstnaného, nemohoucího na nemocničním lůžku... Pán tě žádá, aby ses daroval tam, kde jsi, tak jak jsi a tomu, kdo ti je nablízku. Život nepodstupuj, nýbrž daruj; neplakej nad sebou, ale nech se dojmout slzami toho, kdo trpí. Odvahu, Pán od tebe hodně očekává.
Čeká, že se někdo odváží vydat se tam, kde chybí naděje a důstojnost, tam kde příliš mnoho lidí žije bez evangelní radosti. »Mám však jít sám«. Nikoli, to ne. Pokud máme v úmyslu plnit misijní poslání jako nějaký podnikatelský záměr a za pomoci rozvrhů práce, tak to nejde. Protagonistou misijního poslání je Duch svatý. Jdi s Duchem svatým. Jdi, Pán, tě nenechá samotného; svědectví ti umožní objevit, že Duch svatý tě předešel, aby ti připravil cestu. Odvahu, bratři a sestry, odvahu, Matko církve: najdi opět svoji plodnost v radosti z misijního poslání!
