Mnoho
katolíků ve svém povědomí svátost pomazání nemocných potlačilo
a u svých příbuzných s ní vyčkávají až nemocný
stojí bezprostředně před smrtí. Je to však správné?
Svědectví jedné řádové sestry
Po 20 letech choroby opět
k nepoznání
Sestra A. pracovala jako promovaná vychovatelka v několika dětských školkách. Ve 32 letech se zdálo, že se splní její přání stát se kvalifikovanou ošetřovatelkou nemocných. Již během posledních let její vychovatelské činnosti se začaly projevovat příznaky nemoci, kterou nebylo možno diagnostikovat. Po roce a půl studia na zdravotní škole však musela studium přerušit. Příznaky nevyléčitelné choroby byly stále zřetelnější a silnější. Byly to např. necitelnost rukou i nohou, extrémní únava, dvojí vidění, bezmocnost rukou, selhávání hlasu a svalové ochrnulosti.
První diagnóza v roce 1973 zněla: sklerosa multiplex. Později byla tato diagnóza tomograficky potvrzena. Přesto chtěla tato sestra dát své zbývající životní síly do služeb nemocných. Za kompetentní pomoci a odborné rady diecézní knihovnice mohla vybudovat v nemocnici knihovnu pro pacienty. Když jí nohy stále více vypovídaly službu, začala používat elektrický invalidní vozík, který jí pomáhal dodávat pacientům na pokoje požadovanou literaturu. Trpěla svou nemocí plných 20 let.
Když jsem ji potkala v roce 2002, nemohla jsem u ní zpozorovat žádné symptomy její nemoci. Vyprávěla mi o svém utrpení, ale ještě více o svém uzdravení, ke kterému došlo v roce 1993. Později jsem ji požádala, aby všechno sepsala.
„Tvá víra je velká.
Ať se ti stane, jak si uvěřila!“
Toto je její zpráva:
Ráda podávám zprávu o svém uzdravení, které je pro mě Božím darem. Tento dar mi byl udělen při dvou událostech během čtyř týdnů! Vlastně to byly dokonce tři „události“.
a první byl sen během mých exercicií v květnu 1993. Tam mi byla otevřena „velká brána“, takže jsem věděla, že mě čeká něco velikého.
Druhou událostí byl ekumenický týden v našem městě. Byl věnován tématu, které mě prostě tak přitahovalo, že jsem se tam dala donést, protože na elektrickém invalidním vozíku jsem se tam dopravit nemohla. Téma znělo: „Zdraví a uzdravení podle Nového zákona.“ Ze všech přednášek bylo pro mě důležité jen Ježíšovo slovo: „Tvá víra tě uzdravila,“ které vždy říkal nemocným, když je uzdravil. To ve mně probudilo velikou radost, i když jsem přitom nemyslela na své uzdravení ze SM. Když jsem na konci tohoto týdne byla na krevním obrazu, byl výsledek k překvapení lékařů tak dobrý jako dosud nikdy. Cítila jsem také velkou tělesnou sílu. Navenek všechno zůstávalo beze změny.
Koncem října, právě když jsem pobývala u své matky, přišel na návštěvu místní farář. Požádala jsem ho zcela spontánně o pomazání nemocných, pokud možno ještě týž den. To bylo možné, protože měl svaté oleje v autě. Dříve než začal obřad svátosti, modlila jsem se takřka nevědomky: „Ježíši, daruj mi skrze tuto svátost opět zdraví a sílu pro moji pastorační službu!“ Dříve jsem nikdy neprosila o uzdravení, protože jsem „věděla“, že SM je lékařsky nevyléčitelná, a ani teď jsem nemyslela na to, že budu prosit o uzdravení. Ale tato modlitba ze mě prostě „vytryskla“. Na začátku obřadu pomazání nemocných přečetl kněz, zdánlivě bez záměrného výběru, protože to bylo zcela bez přípravy, text ze Skutků apoštolů, který mě velice oslovil. Ostatní texty obřadu jsem již dobře znala. Na konec jsme se pomodlili společně Magnificat – Velebí má duše Pána.
Nevím jak, ale byla jsem naplněna náhlou, nepopsatelnou, velkou radostí. Všechno ve mně bylo dík a radost. Zevně se na první pohled nic nezměnilo. To podstatné se odehrávalo v duši, jako by tato hluboká radost byla zdrojem síly, ze které všechno tryskalo. Ten den byl pátek.
Jde to „strmě vzůru“
V neděli nato jsem mohla navštívit jednu pacientku po těžkém úrazu, při kterém utrpěla poranění mozku a již deset dnů ležela v bezvědomí. Když jsem u závory vystoupila z auta a s podporou řidiče jsem s námahou vykročila, náhle jsem zpozorovala, že mohu hýbat nohama a šlo to strmě vzhůru. Dosud jsem mohla stát nejvýš dvě minuty. Ale když jsem stála u lůžka pacientky, oslovovala ji a modlila se, mohla jsem tam stát, aniž jsem si to uvědomovala, celou hodinu. Mezi námi dvěma se zatím dělo něco velikého, což podle mě byl velký dar nebes.
Noc jsem strávila u své matky a příští ráno jsem se měla vrátit do kláštera. K svému velkému překvapení jsem vůbec nepotřebovala invalidní vozík a mohla jsem jít sama celou cestu, zpočátku váhavě, ale v průběhu dne stále jistěji a pevněji. Tak mohu opět po mnoha letech strávených na vozíku vést normální život a vykonávat službu v nemocnici.
Apoštol pomazání nemocných
Po své zkušenosti s pomazáním nemocných jsem mohla vícekrát provést přednášku o této svátosti. Od té doby je mým přáním, aby lidé, zvláště nemocní, mohli zakusit a pochopit sílu této svátosti.
Ještě před svým uzdravením jsem mohla udělat podobnou zkušenost s uzdravujícím působením této svátosti u jedné své známé jménem Claudie. Když jsem byla v srpnu na dovolené, měla jsem sen o nehodě této přítelkyně. I když jsem tehdy byla ještě odkázána na vozík, spěchala jsem ve snu na místo nehody. Protože mi selhal hlas, udělala jsem z vnitřního popudu směrem k ní znamení kříže a ona na to reagovala. Příští den jsem uvědomila jednoho kněze, který jí udělil v nemocnici svátost pomazání nemocných. I když podle mínění lékařů byl její stav beznadějný, byla brzy zdravá. Deo gratias!
S. Marie Pavla Kozanyová, OSU, Klášter sester voršilek, D – 61432 Königstein Z Kirche heute 7–8/2003
Vyšlo v časopise Světlo 45. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
