Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
V životě každého autora jsou dvě skutečnosti tajemně na sebe navázané: to co píše a to co osobně zažívá. Nejslavnější dílo Fjodora Michailoviče Dostojevského
Zločin a trest je neoddělitelné od zkušeností spisovatelova osobního života: mravní přestupky volají po duchovním trestu. Kdyby on sám nebyl býval předmětem všech těch nesmazatelně silných mravních zážitků a zkušeností, určitě by nebyl býval schopen popsat tak přitažlivě postavy, které se objevují v jeho díle.
Dostojevský napsal svůj první román Chudí lidé, když mu bylo 24 let. Okamžitě se stal hitem v celém Rusku. Následovalo několik malých příběhů, kterými stvrdil předpověď svých kritiků, že se stane velkým spisovatelem. Avšak první část jeho literární dráhy skončila náhlou ránou, když carská vláda zasáhla proti revoluční skupině, jíž byl Dostojevský členem, ač více z mladického nadšení než kvůli skutečnému revolučnímu přesvědčení.
Přestože byl v této skupině v podstatě neškodný, byl odsouzený – dohromady se svými společníky – k trestu smrti. Car si přál, aby všechny přípravy na jejich popravu byly konány veřejně, krom závěrečného aktu popravy, kdy měli být četou vojáků zastřeleni. Na poslední chvíli jim car trest zmírnil. Vzdor tomu na nich celý proces zanechal stopy. Jeden z mužů se zbláznil. Dostojevský ho zobrazil v díle Idiot.
Po této „jakoby“ popravě si Dostojevský odseděl čtyři roky v nelidských podmínkách tábora nucených prací na Sibiři. Pak sloužil pět let jako voják na polobarbarských základnách na odlehlých okrajích carské říše. Tyto zkušenosti, ač drastické a mučivé, nebyly pro něj beze smyslu.
Dostojevskému umožnily nahlédnout hluboko do myslí zlodějů a vrahů. I učení Krista a spiritualita Ruské ortodoxní církve mu začaly dávat hlubší smysl a pomohly mu pochopit vztah mezi utrpením a spásou.
Poražení a vítězové
Zločin a trest je mistrovským dílem druhé fáze Dostojevského literární tvorby. Příběh se točí okolo chudého studenta Raskolnikova (v ruštině „rozštěpený“ či „schizofrenik“), který je nakažený racionalistickým nihilismem mladé revoluční generace.
Raskolnikov je přesvědčen, že lidská rasa se skládá z „poražených“ a „vítězů“. Poražení jsou podřízené typy, kterým se musí vládnout konvencionálním (pro ně vytvořeným) mravním zákonem. Vítězové jsou nadlidé, kteří stojí nad mravním zákonem. Sebe sama pokládá za člena elitní skupiny, zařazuje se mezi vítěze. Aby si ověřil a dokázal, že skutečně stojí nad zákonem a že si může dovolit zabít jiného člověka bez výčitek svědomí, spáchá vraždu. Myslí si, že svůj čin je schopen odůvodnit přesvědčením o své domnělé nadřazenosti. Zavraždí starou majitelku záložny a její nevlastní sestru. Namlouvá si, že jejich vraždou je osvobodil od bídy a sobě pomohl, neboť získal peníze pro své další studium a matce a sestře zmírnil jejich chudobu.
Jeho experiment s vraždou se však obrátí proti němu. Pocit viny, který zažívá, je nesnesitelný. Brzy po vraždě dostane vysokou horečku, trvající čtyři dny. Během horečky jej navštíví v jeho pokoji vyšetřovatelé a slyší jej blouznícího vyprávět věci, které ho zařadí mezi podezřelé.
Raskolnikova neuvěřitelně mučí pocit viny, tak se jednou vyzná prostitutce Soně:
„Vždyť já jsem zabil jenom veš, Soňo, blázna, zbytečného, škodlivého.“
Soňu však nepřesvědčí:
„Člověk a veš?!“
Raskolnikov se stane upřímnějším:
„Rozhodl jsem se někoho zabít, zabít bez chytráckého odůvodňování, pro sebe sama, jen pro mne samotného!... A pak, chtěl jsem se dovědět co nejdříve, zda i já jsem veš jako všichni ostatní nebo člověk. Zda mám překročit nebo nemám? Zda se mám odvážit sehnout a vzít si to nebo ne? Zda jsem jenom chvějící se bastard nebo mám právo.“
Soňa jej nutí, aby svůj zločin vyznal, protože ví, že jen tak mu Bůh bude moci znovu vrátit život.
Zákon spravedlnosti
Raskolnikov se pokoušel oddělit svůj rozum od toho, co chtělo jeho srdce, anebo jak říká jeden kritik, snažil se nahradit život rozumem. Jenže jeho živá zkušenost byla totálním krachem jeho teorií. Nebyl schopen obhájit svůj zločin, ať byla jeho racionalizace jakkoli důmyslná. Místo toho došel k tomu, že nezbytný základ pro konečnou spravedlnost je v jeho vlastním bytí. Zákon spravedlnosti, který přebýval v jeho nitru, volal po trestu. Nebyl schopen být znovu celistvým, dokud nevyznal svůj zločin a nepřijal trest.
Raskolnikov se přiznal a odseděl si osm let vězení na Sibiři. Soňa se přestěhovala do vesničky nedaleko vězení, aby ho mohla navštěvovat. Skrze její lásku zahájil svou mravní regeneraci. Snahu vysvětlovat a racionálně zdůvodňovat své činy nahradil životem, a tak jako Lazar z evangelia začal pomalu vycházet z hrobu ven.
Jak řekl Dostojevský o Raskolnikovi a Soně:
„Srdce jednoho bylo nevyčerpatelným zdrojem života pro srdce druhého.“
Před vydáním
Zločinu a trestu napsal Dostojevský svému vydavateli, že jeho román bude psychologickým vyprávěním o zločinu, který spáchal mladý student, který „se oddá určitým nekompletním“ myšlenkám, poletujícím ve větru. A dodal, že v tomto díle rozvíjí téma, „že zákonný trest, uložený za zločin, děsí zločince nekonečně méně, než by si zákonodárci mysleli, částečně proto, že zločinec sám si morálně žádá trest“.
KOMENTÁŘ
Spravedlnost je skutečnost hluboce osobní. Hřích člověka proti bližnímu je zločin, který má dvě oběti: bližního a jeho samého. Mravní rozhodnutí nemohou být založena jen na chladnokrevné, sobecké logice a kalkulaci.
Přítomnost druhého člověka nás zastaví a žádá, abychom byli spravedliví. Zákon spravedlnosti je něco, co nás přesahuje, a naše vnitřní duchovní skutečnost vyžaduje, abychom se mu podřídili.
„Co žádá zákon“ je vepsané do našich srdcí, říká sv. Pavel. Když se ho budeme snažit vymazat, zničíme nejen svého bližního, ale i sebe, své nejniternější „já“.
Světlo spravedlnosti zazáří jen tehdy, bude-li okruh mezi naším „já“ a bližním zapojený.
Spravedlnost je ctnost, která je nasměrovaná na jiného člověka“, píše sv. Tomáš Akvinský (Iustitia est ad alterum). Tato jednoduchá věta má rozsáhlé důsledky. Člověk, který je úplně pohlcen jen sám sebou, jako Raskolnikov před svým obrácením, nebude schopen být spravedlivý vůči nikomu. Svět, obývaný takovými lidmi, bude totálně vyprázdněný od spravedlnosti. Ta se objeví, až když lidé začnou přemýšlet o tom, co dluží druhým.
Život v rovnováze
Ve světě nespravedlnosti jsou lidé osamělí a mají strach; ve světě spravedlnosti naopak mají pocit sounáležitosti a cítí sebedůvěru. Nevyvážené osobní zájmy nespravedlivého jedince jej oberou o jakoukoli společenskou oporu a podporu. On nepočítá s druhými, ani druzí nebudou počítat s ním. Je to forma sobectví, která je dokonale nepřátelská vůči jeho skutečným zájmům.
Nespravedlivý člověk se desocializuje (odděluje od druhých). Stává se uprchlíkem z lidství (člověčenství).
Tím, že si dělá, co chce, si může myslet, že z toho má úžasný prospěch, ale ve skutečnosti se odcizuje nejhlubšímu středu své osobnosti: od svého většího (lepšího) „já“, kterým je morálně napojen na druhé lidi.
Jsme tedy navzájem propojení. Přestože si to nemyslíme a možná mnozí ani nechceme. Nicméně tak je to zařízené. Bůh to tak chtěl. Jinak bychom nežili v rovnováze. Jak jako lidstvo, tak jako jednotlivci. A dopadli bychom jako loď, která se naklání na jednu stranu. Nedokáže-li se vyvážit, potopí se. To je logika života i logika spravedlnosti.
Logika však ještě nestačí. Je nedostatečné uznat, že jsme propojení navzájem jakýmsi neviditelným lanem spravedlnosti. K tomu, abychom byli vůči bližnímu spravedliví, potřebujeme si jej vážit.
Spravedlnost proto předpokládá lásku. Když chybí láska, pak je to pouhá rovnice, matematický výpočet. Sluší se však říci – pro útěchu těm, kteří si myslí, že láska si žádá citové vzplanutí – není možné vášnivě milovat každého. Je však možné milovat každého spravedlivě, dokonce i cizí a neznámé.
Spravedlnost je otevřenost k lásce, kterou dlužíme všem lidem. Naproti tomu snaha o spravedlnost bez lásky je běžný jev.
Nespravedlivá manipulace
Viktor Hugo vypráví příběh, který ilustruje oddělení spravedlnosti od lásky. Jeden nešťastný člověk se snažil nakrmit ženu a dítě, které miloval. Nedařilo se mu to, i když vyčerpal všechny prostředky.
Proto se rozhodl, že bude falšovat peníze. To se tehdy trestalo smrtí. Jeho ženu zatkli, protože použila první kopii falzifikátu. Odmítla svědčit proti manželovi a vehementně popřela jeho vinu.
Královský prokurátor však vymyslel mazaný plán. Šikovně poslepoval částečky roztrhaného dopisu, kterým přesvědčil nešťastnou ženu, že má sokyni a že jí byl manžel nevěrný. Žena, přemožená žárlivostí, udala svého muže, všecko vyzradila a poskytla prokurátorovi potřebné důkazy manželovy viny.
Když se o případu dověděli lidé, žasli nad bystrostí a šikovností prokurátora. Bylo to opravdu od něho chytré, říkali, že se rozhodl zapojit do hry žárlivost a skrze hněv ženy a její touhu po pomstě vynést pravdu na světlo. Avšak jeden klerik s pověstí svatosti, když se dověděl o případu a o místě, kde se měl konat soud, měl na počínání prokurátora trochu jiný názor. Když přišel na místo, ptal se:
„A kde je královský prokurátor, který tu má být souzený?“
Klerik jasně vidí, že žena byla nespravedlivě zmanipulovaná. Úředník použil podvod jako cestu k tomu, aby v ní vyvolal touhu po pomstě a tak ji dotlačil k přiznání. Ženu surově využil jako pouhý prostředek k dosažení svého cíle.
„Spravedlnost je ctnost, která dává každému, co mu patří“, říká sv. Augustin.
Spravedlnost předpokládá právo. Jestliže něco dlužíme druhému člověku, pak jen proto, že má na to právo.
Falšovatelova konkubína (žena) měla právo nebýt klamána, emocionálně zmanipulována. Měla právo nebýt použita jako nástroj. Pascal moudře podotkl, že spravedlnost a moc vyžadují vzájemně vyváženou rovnováhu.
„Spravedlnost a moc musí jít ruku v ruce“, napsal, aby tak to
„co je spravedlivé bylo přesvědčivé a co je přesvědčivé, bylo spravedlivé.“
Tři formy spravedlnosti
Spravedlnost je záležitost osobní, protože se zajímá o lidskou osobu a její práva. Zároveň však je i neosobní, protože skutečná spravedlnost není ani hračkou mocných, ani privilegiem slabých a zranitelných.
V tomto smyslu Tomáš Akvinský cituje dva hlavní důvody, proč lidé selhávají v uplatňování spravedlnosti: „ohledy na bohaté a ohledy na dav.“
Existují tři základní formy spravedlnosti.
První je spravedlnost, kterou lidé dluží jeden druhému. Jde tu o povinnost, kterou rozličné části jedné společnosti mají jedna vůči druhé a nazývá se záměnná, komutativní spravedlnost. Je to spravedlnost, kde se členové identického organismu vzájemně podporují a navzájem si dávají to, co jsou povinni si dávat, aby organismus mohl fungovat jako celek. Apoštol Pavel to popisuje, když hovoří o komunitě jako o těle, které má mnoho údů, které všechny žijí v jednotě (Řím 12,4). Takovou jednotu a harmonii narušuje parazitismus. Je to hluboká forma nespravedlnosti, kde jeden člen společenství žije na úkor ostatních. Bere a nedává.
Parazitismus je fatální věc, protože je to rakovina organismu. Parazitická buňka postupně zničí tělo.
Druhá forma spravedlnosti popisuje vztah mezi celkem a jeho částmi anebo společnosti vůči jedinci. To je tzv. distributivní spravedlnost. Jde o spravedlivé rozdělování dober ze strany „vedení“ společenství jeho členům. Opět tu můžeme uvést příklad těla: kdybychom nedávali jedné části našeho těla to, co jí patří, postupně by odumřela a poškodil by se tak i celek.
Společnost, která zanedbává jednoho člena na úkor druhého, není spravedlivá a v konečném důsledku na to doplatí.
Konečně je tu
povinnost částí vůči celku, která má název legální anebo všeobecná spravedlnost. Je opakem distributivní spravedlnosti. Údy nemohou od organismu jen brát. Musí i dávat, aby celek mohl fungovat. Jestli jen berou, tak jen na chvíli, když se potřebují vzchopit, uzdravit ... nebo naladit. Ale pak musí i oni přispívat na potřeby celku, jehož jsou členy.
Každá ze jmenovaných tří forem spravedlnosti má v sobě určitou formu závazku, zadluženosti. V komutativní spravedlnosti by měli jednotlivci vrátit, co si navzájem dluží. Státní ochrana je zas příkladem distributivní spravedlnosti. Stát dluží svým členům, co jim patří. Povinnost platit daně je příkladem legální spravedlnosti.
Souhra těchto tří forem spravedlnosti tvoří pouto, které drží civilizované jedince v civilizované společnosti pospolu. Je ztělesněním zlatého pravidla a znamením úcty k zásadě, že všichni lidé jsou si rovni zásadně i před zákonem.
Nepřekvapily tě myšlenky této úvahy? Myslel sis dosud, že spravedlnost je zaměřená na rovnováhu celku: nás, jedince, protože i my jsme součást celku společnosti a světa? Tím je spravedlnost ve skutečnosti požadavkem integrity.
Měl jsi i ty někdy podobnou zkušenost jako Raskolnikov: myslel sis, že to, co jsi provedl, nikdo nevidí, ale mohl ses kvůli výčitkám svědomí zbláznit? Jak sis to tenkrát vysvětlil?
Jak myslíš, že si to lidé všeobecně vysvětlují? Jak jsi to tehdy řešil? Jak to lidé běžně řeší?
Nejsi ve svém prostředí parazitem? Uvědomuješ si vzájemný svazek a propojení s ostatními, kde každý máme práva i povinnosti? Znáš ze svého okolí lidi, kteří jen berou a nedávají? Co by se s tím dalo dělat?
Co potřebuješ vlivem těchto myšlenek v sobě dotáhnout do konce? Co změnit? Co obrátit?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 19. 5. 2019, str. 6 - 9, k dispozici ke stažení
zde.
