Bylo mu tehdy 46 let, když mu řekli, že může vyjít z izolace, znovu sloužit mši před lidmi, vrátit se do zpovědnice, mluvit se svými přáteli. Kdo ho v těch dnech viděl, řekl, že má tvář zestárlou a unavenou. Den, který vrátil život tomuto statečnému člověku, byl den, kdy se vrátil na své místo, ne aby vyhledával soucit, ale aby sloužil svým bratřím.
Vstával v 3.30, když ještě všichni spali. Šel do kostela a hodinu a půl se modlitbou připravoval na mši. Ta začínala v 5 hodin. Sloužil ji v zimě ve studeném kostele, zadýchaném namačkanými lidmi, v létě sloužil mši na otevřeném prostranství. Tak brzo chtěl Otec Pio sloužit mši proto, aby dal možnost sedlákům se jí zúčastnit dříve, než půjdou na pole. Velice držel na své „venkovany“, jak je nazýval. „
Můj otec a moji bratři byli venkovani a jsem jím také i já,“ říkával často. „
Potem skrápěná zem nám dávala chléb a tak jsme rostli s Božím požehnáním.“
Nebyli však na mši jenom venkované ze San Giovanni Rotondo. Byli tam i lidé, kteří přišli zdaleka. Jeho mše trvala velice dlouho. Při pozdvihování se jeho zářivé oči plné slz upřeně dívaly na hostii, která se stala Tělem Páně, na kalich, který obsahoval Krev Páně, mohlo to trvat asi 15 minut. Nikdo nebyl netrpělivý, všichni se upřeně dívali jako uhranutí.
Když přišel papež Jan Pavel II. do San Giovanni Rotondo po smrti Otce Pia, řekl lidem shromážděným na náměstí: „
Kdo by si nepamatoval na nadšení, jakým Otec Pio oživoval při mši Kristovo utrpení? Mše byla pro něho ústředním bodem, středem celého jeho života a jeho díla.“
Když skončila mše, Otec se vracíval do své cely, vypil trochu kávy a v 6 hodin vstupoval do zpovědnice, „
byl plně k dispozici pro lidi, zvláště pro ty, kteří byli
zapletení do nástrah hříchu a do utrpenílidské bídy“ (Jan Pavel II.).
Po šesti hodinách strávených ve zpovědnici za zvonění poledne vycházel Otec Pio ze zpovědnice, pomodlil se se shromážděnými věřícími v kostele Anděl Páně a požehnal jim.
Dochvilný jako každý jiný řeholník v komunitě přicházel na oběd do jídelny a sedl si na své místo. Jedl velice málo, trochu vařené zeleniny, trochu polévky, půl sklenky vína. Mnohokrát představený naléhal, aby jedl více, ale on se tomu smál: „
Chtěl bych vás uspokojit, otče, ale
neudělám to. Je mi dobře.“
Po obědě se vracel Otec Pio do cely modlit se.
V 15 hodin se vracel do zpovědnice a byl tam dvě hodiny. V 17 hodin mu poslušnost nařizovala půl hodiny odpočinku na dvoře kláštera nebo na verandě. Rozmlouval se spolubratry a s hosty. Pak šel do cely nebo do zpovědnice.
V 19 hodin šel do jídelny na večeři s obvyklou lžící zeleniny, bez vína. Pak šel do cely modlit se, dokud nešel spát, aby nabral síly na další den. Tento denní rytmus byl běžný, dokud se lidé, kteří se chtěli zpovídat, nestali davem. Tehdy hodiny ve zpovědnici vzrostly na dvanáct, čtrnáct.
Hněv a vlídnost ke hříšníkům
Zpovídat pro Otce Pia znamenalo trpět. Bůh je náš Otec a naše všechno, a tak každý smrtelný hřích je vůči němu podlost. Znamená to používat ruce, oči, intelekt, které nám On dal jako nejvzácnější dary, k tomu, abychom Ho uráželi, abychom byli zpupní vůči našim bratřím
(kteří jsou všichni Jeho dětmi).
Mnohokrát, když Otec Pio naslouchal, plakal. Jindy dříve, než vešel do zpovědnice, říkával svým spolubratrům: „
Modlete se, abych nezůstal zdrcen.“ Jednou napsal, že zpovědník má dvě ruce: jednu proto, aby zadržoval Boží ruku, druhou k tomu, aby vyburcoval vzpurného syna
k tomu, aby prosil o odpuštění dříve, než ho zasáhnou Jeho výhrůžky.
Vyburcovat. To je sloveso, které lépe vyjadřuje povahu svátosti smíření a obrácení způsobených Otcem Piem. Burcoval častokrát tvrdě. Jeden muž, který žil s manželkou a dětmi a chodíval se bavit s milenkou, mu řekl, že prožívá „duchovní krizi“. Otec se rozhořčil: „
Jakou duchovní krizi! Jsi prase! Bůh je připraven ti napohlavkovat!“
Jedna Angličanka se začala zpovídat zeširoka. Kroužila kolem s omluvami a rozlišováním. Otec Pio jí drsně řekl: „
Nemám na vás čas.“ A zavřel jí ve zpovědnici okénko. Pokořená paní se vrátila do lavice a začala plakat. Do toho se zamíchaly některé „duchovní děti“ Otce Pia. Mohla se vrátit do zpovědnice. Otec Pio – jak to sám vyprávěl – jí rázně řekl: „
Jsou to už léta, co přistupujete k svatému přijímání v těžkém hříchu proto, abyste zachránila zdání. Zbytečně hledáte výmluvy.“
Tuto tvrdost nepovažoval Otec Pio za ctnost. Svému duchovnímu vůdci napsal: „
Naříkám si, aniž bych to chtěl, a všiml jsem si, že někdy se mi stane, že zvýším hlas v tom, co se týče nápravy. Vím, co je to být slabý, když člověk někomu něco vyčítá, ale jak to udělat, abych se tomu mohl vyhnout, když se mi to stane, aniž bych si toho všiml? Prosím a naříkám si před naším Pánem kvůli tomu, ale ještě mě plně nevyslyšel. Doporučujte mě, prosím vás, Božímu milosrdenství.“
Výraz jeho tváře ve zpovědnici byl vždy přísný, ale k těm, kteří byli pokorní a kteří se vyznávali ze svých slabostí, byl milý a chápající. Když měl co dočinění se zlomyslnými zarputilci, tehdy vzplanul náhlým a prudkým rozhořčením. To, že ti, co byli drsně vyhnáni ze zpovědnice,
ze San Giovanni Rotondo neodcházeli, působilo u některých zmatek. Ti lidé potom bloumali po polích s rozčileným výrazem ve tváři. Častokrát plakali. Pak se vraceli do zpovědnice, otevřeně se vyznávali ze své špatnosti a upřímně prosili Boha o odpuštění a o sílu ke změně života. Otec Pio plakával s nimi a dával jim znovu pokoj. „
Já miluji duše tak, jak miluji i Boha,“ říkával. „
Já mohu také natlouct svým dětem, ale běda tomu, kdo se mi jich dotkne.“
„Platit“ za duše
Obrácení, za ta Otec Pio platil dál tím, že zůstával na kříži s Ježíšem. Doktor Giorgio Festa, který mohl vědecky studovat jeho osobnost, napsal, že teplota jeho těla měřená teploměry s velikou přesností dosahovala někdy i 48 stupňů: horečka zcela jistě smrtelná.
Rány dál krvácely. Podle svědectví profesora Valdoniho, slavného lékaře, který byl s ním velice dlouho, ztrácel každý den množství krve odpovídající velikosti sklenice. A pořád ho to bolelo. Kráčet ho stálo čím dál více sil. Jednomu „duchovnímu synu“, který když ho viděl namáhavě kráčet, se ho naivně zeptal: „
Působí ti rány bolest?“ odpověděl drsně: „
Guaglio, myslíš si, že je Pán poslal jenom ze žertu?“
Démon proti němu neustále mlčenlivě bojoval, jak mu to předpověděl Pán ve vidění „rozsáhlé roviny“. Ještě i v noci mezi 5. a 6. červencem 1964 (Otec Pio měl tehdy 77 let!) slyšeli spolubratři děsivý hluk z jeho cely. Běželi tam. Otec Pio ležel na zemi a krvácel z natrženého obočí. Když mluvil o ďáblu, řekl vážně jednomu spolubratru: „
Nenechá mě ani vteřinu v klidu.“
Teresio Bosco: Otec Pio.
Přeložil P. Jan Ihnát SDB.
Druhé, doplněné vydání.
Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2019.
Str. 63–66.
Převzato z časopisu Světlo, číslo 38, ročník XXVII s datem 22. září 2019
| Zdroj: Světlo č. 38/2019
