Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Flannery O'Connorová je považována za jednu z nejoriginálnějších a nejprovokativnějších spisovatelek naší doby. Spolu s Markem Twainem a Francis Scott Fitzgeraldem byli označeni za trojici nejlepších prozaiků americké literatury. Na základě mnoha literárních úspěchů někoho napadlo, že by mohl být sepsán její životopis. Když se to O'Connorová dověděla, poznamenala:
„O mně nebude žádný životopis. Nemůže přece být nic zajímavého na životě stráveném mezi domem a kurníkem!“
Narážela tak na svou nemoc, která jí umožnila žít jen na kuřecí farmě matky v Milledgeville v Georgii, několik kilometrů od Atlanty. Lupus erythematosus, těžká a nevyléčitelná nervová porucha, kterou je možné mít pod kontrolou pouze pomocí velkého množství speciálních léků a velmi disciplinovaného života, skolila už jejího otce. Ji samu přemohla v 39 letech. Denně si musela píchat injekce, ploužila se po domě s hliníkovými berlemi a psát byla schopná maximálně dvě hodiny denně. Když si všimneme, co všechno napsala, bylo to za takových podmínek neuvěřitelné. Nikdy si však nestěžovala. Popravdě před smrtí svou nemoc vnímala jako vhodnou příležitost, aby ji Bůh mohl zahrnovat zvláštními formami milosrdenství a lásky.
„Očekávat příliš mnoho“, říkala,
„by znamenalo, že člověk má sentimentální pohled na život.“
Mýlila se v případě zájmu literárního světa o její osobu. Její dopisy, uveřejněné po smrti pod názvem
A Habit of Being, jí přinesly dodatečnou slávu k té, kterou už měla zaživa. Tato sbírka se stala bestsellerem a z Flannery O'Connorové vytvořila postavu slavnější, než byly všechny ty, které popisovala a představovala ve svých dílech.
Mým požitkem je házení smetí kuřatům
Na 617 stranách korespondence buď svou chorobu ignorovala, anebo ji připomněla jen tak mimochodem. V jednom listě napsala:
„Za svou existenci vděčím hypofýzám tisíců prasátek zabitých na jatkách v Chicagu. Kdyby prasátka byla oděvem, nebyla bych hodna políbit jeho lem.“ Dokonce její berle jí sloužily ke vtipkování o sobě.
„Mou největší námahou a současně požitkem je v posledních letech házení smetí a různých zbytků jídla kuřatům. Těší mne, že to stále ještě dokážu, ačkoli se bojím, že jednoho dne skončím i já mezi tímto smetím.“ Hnusila se jí pompéznost v jakékoli formě a v jejích dopisech je to vidět. Jednomu redaktorovi, který vyjádřil své rozpaky z toho, že má komunikovat s celebritou, řekla, že sláva to je jako ten
„směšný rozdíl mezi koněm Roy Rogerse a Paní Melónovou roku 1955.“
Narážela tu zřejmě na populární postavu kovboje Roy Rogerse a jeho koně, bez kterého se nikde neobešel a na nějakou jinou bezvýznamnou paní ze stejného seriálu. V dopisech nerozlišovala, o koho šlo.
Říkala:
„Pošta, to je pro mne velká událost. Je to příležitost mít kontakt se světem. Proto odepíši každému.“
Étienne Gilson v jedné ze svých knih napsal o sv. Tomášovi Akvinském, že měl dvě výjimečné ctnosti: dokonalou intelektuální skromnost a téměř bezohlednou intelektuální drzost. Dost z toho by platilo i o Flannery O'Connorové. Život vnímala bez špetky sentimentality. Její rozumová skromnost jí umožňovala vidět věci takové, jakými opravdu byly, a její intelektuální drzost jí zase dala pevné nervy, aby mohla být až bolestně upřímná.
„Jak žiješ dnes, dýcháš nihilismus“, říká.
„Skutečný vzduch, který ti dodá energii, vdechuješ v Církvi nebo z ní.“
Otřást a vyburcovat
Flannery O'Connorová odvážně útočila na nihilistické přesvědčení moderní filosofie pomocí příběhů ze života běžných lidí ze svého vlastního prostředí. Kultura Jihu, kde Flannery O'Connorová žila, měla několik nepříjemných charakteristik: lidé se dělili na třídy a podle toho se také chovali. Sentimentalizovali vzpomínky na tzv. „zlaté časy“ před občanskou válkou. Byly to vzpomínky na otrokářství a jiné neduhy, které tehdy kvetly. A omlouvali bezpráví, které se dělo vůči slabým a bezmocným.
Flannery O'Connorová znala mentalitu střední vrstvy obyvatel Jihu a jejich tendenci k nadutosti a aroganci. Proto není divu, že snad lépe než kdokoli jiný dokázala rozeznat jejich samolibost a pocit jakési falešné spokojenosti sama se sebou. Poválečná padesátá léta byla léty velké prosperity, a tak se objevovaly neřesti, které nebylo lehké na první pohled postřehnout. Ale zraku O'Connorové neunikly. Její postavy, tak jako ona, obývají sice omezený svět, ale jejich dopad a význam přesahuje všechny hranice a dají se aplikovat kdekoli na světě.
O'Connorová používala své umění k tomu, aby otřásla a vyburcovala (vyostřila) citlivost americké společnosti, která se morálně otupila a filosoficky vyprázdnila. Vytvářela šokující postavy a vyprávěla o jejich špatných skutcích s výsměchem a ironií, aby byli lidé otřeseni a donuceni znovu si začít uvědomovat realitu. Nepřikrášlená pravda, kterou odhalují její příběhy, spočívá v tom, že všichni jsme vlastně tím či oním způsobem netvory. Je tu však naděje a to dokonce i pro znetvořené.
Populární mě nezajímá
Realismus O'Connorové byl formovaný katolickou vírou.
Píše:
„Jsem člověk, který věří v duchovní cíl. A moje víra není mlhavá nebo vágní. Na vše se dívám zorným úhlem křesťanské víry. Pro mne to znamená, že smysl života je soustředěný na naše vykoupení v Kristu a vše, co vidím ve světě, vidím ve vztahu k tomuto vykoupení. A uvědomuji si, že to je postoj, který není možné zaujímat jen tak napůl. A rovněž vím, že je to pohled, který v našich časech není lehké promítnout do románu.“
Skromnost jí umožnila uvědomit si tíži jejího úkolu a chránila ji před znechucením v době, kdy bylo její umění špatně chápané ať kritiky nebo obecnou veřejností. Populární trendy a vlivní lidé ji neděsili. Své vizi zůstala věrná až do konce.
KOMENTÁŘ
Skromnost a pokora jsou si podobné. Liší se snad jen v odstínu a důrazech. Pokora je hlubší skutečnost. Zaměřuje se na samu podstatu člověka a pravdu o něm. Skromnost se zaměřuje na kontrast mezi věcí a jejím nositelem. Je to jako kontrast mezi poslem a poselstvím. Důležité je poselství. Posel je jen zprostředkovatel nebo doručovatel poselství. Skromný člověk proto chce být kontrastem mezi sám sebou a tím, co dělá.
Přesně to vyjadřuje přísloví:
„Skromnost je rám, který zvýrazňuje obraz.“
Člověk ke konzumaci
Skromný člověk nepřitahuje zbytečnou pozornost na sebe. Je si jist sám sebou, ale není tím pohlcen. Je vyvážený v oblékání, vyjadřování a chování a velmi dbá na hodnotu svého soukromí. Ví, že být člověkem je v podstatě neslučitelné s tím, aby se stal předmětem pro veřejné použití.
V době konzumismu lidé konzumují produkty. I někteří lidé se nabízejí jako produkt jiným lidem – veřejnosti – ke konzumaci. Nabídnou jim sebe, své soukromí, svá tajemství, svá zákoutí. Nechají je odhalovat a tak uspokojují hlad a žízeň jiných lidí po zvláštnostech. Na potřebu konzumu zareagují neskromní a nabídnou se k veřejné spotřebě nebo používání. To se stává dvěma způsoby:
předváděním svého těla a předváděním svých úspěchů.
Skromnost v originálním slova smyslu (modestia) souvisí i s tělem, ač ve slovenštině (v češtině) nám tento smysl trochu uniká. Jde o uvědomění si hodnoty svého těla. V tomto smyslu říká přísloví:
„Skromnost (modestia) je jako hradby, které chrání hrad!“ Naráží se tu například na oblékání i na jiné formy nevýstředního chování. Skromné oblékání není ve skutečnosti jednoduché, jak bychom si mohli myslet při slově skromnost. Jde spíš o takové oblékání, které zakrývá to, co má být skryté či neukazované. I v tomto smyslu se tedy skromnost nepředvádí a nenabízí ke konzumaci, ale chrání to, co je cenné a pěkné a omezuje to jen na soukromí.
Domýšlivost zkazí i nejúžasnějšího génia
V druhém významu (smyslu), (a možná v tom nejzákladnějším) skromnost netouží ani po tom, aby předváděla svá nadání a úspěchy před lidmi z touhy po obdivu.
Skromný člověk nemá rád, když se stane předmětem rozhovoru. Jeho touhou bude spíš dovědět se, co potřebuje než předvádět to, co už ví. K tomu mu mohou paradoxně posloužit i rozhovory, kde se hovoří o něm a jeho „úspěších“. On to však přijímá jen jako informaci pro svůj další růst a vývoj a ne jako materiál k sebeobdivu a potěšení. Skromný člověk, když mu někdo dá zpětnou vazbu, poděkuje (nezdráhá se s pocitem falešné pokory), ale dlouho se tím nezabývá.
Spisovatelka Louisa May Alcottová říká, že
„domýšlivost zkazí i nejúžasnějšího génia. Není důvod myslet si, že skutečný talent nebo dobrota bude dlouho přehlížená. Ale kdyby i byla: vědomí, že je mám a dobře používám, by mi mělo stačit ke spokojenosti. Skromnost je největším šarmem každé moci.“
Skromný člověk má zdravé mínění o sobě, jaký je, a méně se zajímá o to, jak jej vnímají druzí. Jeho zápal, oduševnění a nadšení se soustředí na to, co je reálné. Proto nemá trpělivost pro lichotky a obdiv. Ani není nakloněn k přehánění a sebechvále.
Skromný člověk si je vědom svých mantinelů a udržuje si schopnost červenat se.
Barva ctnosti
Skromnost je ctnost, kterou není lehké popsat, protože se v podstatě snaží zmizet z očí. Chová se jako katalyzátor, který ulehčuje proces, ale sám do něho nevstupuje. Jiným věcem pomáhá fungovat lépe a účinněji, ale sám zůstává v pozadí. V tomto smyslu je jako parfém, který ztratí vůni, jakmile se otevře. Diogenes nazýval skromnost „barvou ctnosti“, protože zvýrazňuje jiné ctnosti, tak jako zastínění obrazu způsobí, že barvy se zdají živějšími a realističtějšími.
Skromnost je příčinou, že krásný člověk je dokonce ještě krásnější.
Mark Twain tvrdil, že
„člověk není nic jiného než zvíře, které se červená. Nebo aspoň by se mělo.“ Člověk se červená, když je najednou předmětem chvály nebo pozornosti, protože se spontánně, přirozeně a automaticky zabývá vždy něčím jiným než sám sebou. Podstatou skromnosti je zapomínat na sebe.
Skromnost je však pro někoho nepředstavitelná. Consilia Maria Lakottová v románu Klauzura, vstup zakázán píše o tom, jak jednou jedna slavná herečka vstoupila do kláštera. Redakce jednoho bulvárního týdeníku ji chtěla vystopovat, a proto poslala do kláštera svou redaktorku. Nebyl jiný způsob než vstoupit tam jako novicka. Snažila se vytušit, která to asi může být, neboť řeholní roucho a závoj člověka změní. Vytipovala si jednu neskromnou a do sebe zahleděnou řeholnici. Tu sledovala a označila ji ve dni „otevřených dveří“ redaktorům a fotografům za tu, kterou hledali. Ke svému i jejich velkému překvapení zjistila, že se skutečnou herečkou žila celou dobu na jednom pokoji. Jenomže ta jí připadala na bývalou hvězdu moc skromná.
Skromnost je známkou pravosti srdce a je znamením skutečného obrácení. Je to nejpřitažlivější ctnost, ač je pravdou, že je-li v tom smyslu použita, zmizí. Není totiž možné skromnost předvádět. To by byla známka neskromnosti. Skromnost zakazuje zviditelňování sebe nebo soukromých výčtů. Britská básnířka Dame Edith Sitwellová jednou řekla, že si často přála, aby měla čas na kultivaci ctnosti skromnosti. Čas neměla, protože byla příliš zaměstnaná myšlenkami na sebe. Ačkoli tuto poznámku vyslovila žertem, je příkladem velké pravdy: zaměřit se jen na sebe zabrání tomu, aby se skromnost v člověku usadila a zapustila tam kořeny.
Esence dalších ctností
Jak jsme si řekli, skromnost vylepšuje jiné ctnosti. Její opak – neskromnost – všechno ostatní zatemňuje. Neskromný člověk stahuje na sebe tolik pozornosti, že nikdo a nic jiného není vidět. Neskromnost proto může zakrýt (zablokovat, zastřít) osobnost. Lidové přísloví „Když na to máš, tak to ukaž“ nepočítá s tím, co je opravdu důležité – vnitřní život člověka. A ten se ukázat nedá. Ten je možné pouze vypozorovat.
Skromnost umožní kráse lidské osobnosti zazářit, aniž by si to přála.
Neskromnost bije do očí víc než skromnost. Důvodem je její povrchnost. Na to, abychom viděli, co je na povrchu, není třeba žádný speciální dar chápavosti. Hollywood, hlavní město světa lesku, cingrlátek, pozlátka a pompy umožňuje lidem založit si na neskromnosti celou kariéru. To je až příliš známé, abychom o tom museli mluvit.
Jestliže je neskromnost doprovázena povrchností, pak skromnost dohlédne do hloubky a na tajemství. Básník Richard Crashaw obrazně naznačuje, jak nám, stáhneme-li se skromně do pozadí, může být umožněno rozpoznat Boží přítomnost. Hovoří o znamení, které dal Kristus v Káně Galilejské, když proměnil vodu ve víno:
„Podvědomé vody uviděly svého Boha a začervenaly se.“
Jak vnímáš ctnost skromnosti? Je pro tebe přitažlivá?
Přitahují tě lidé, kteří se předvádějí tím, co umí, co vykonali a co znamenají? Znáš takové? Jak jsi v této oblasti na tom ty?
Netrpíš, když si lidé nevšimnou, co děláš? Když tě nechválí? Když ti nelichotí?
Vidíš rozdíl mezi pochvalou a pozitivní zpětnou vazbou?
Uznáváš, že potřebuješ zpětnou vazbu proto, abys mohl fungovat v tom, co děláš? Jaká jsou pro ni kritéria: podle čeho bys určil, že člověk hledá zpětnou vazbu a ne chválu a zviditelnění?
Co říkáš „prodávání se“ v byznysu? A co na „prodávání se“ v politice? Jak ti to připadá? Myslíš si, že platí zásada, když člověk věří, že by dokázal vnést do života lidí a společnosti pozitivní vizi, má se o pozici, která mu k tomu pomůže, snažit?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 5. 5. 2019, str. 11 - 13, k dispozici ke stažení
zde.
