Zamyšlení nad evangeliem 24. neděle v mezidobí- cyklus C
Do Ježíšovi blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: „Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.“ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: „Radujete se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.“ Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“ Dále řekl: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: „Dej miz majetku podíl, který na mě připadá.“ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. Tu šel do sebe a řekl si: „Kolik nádeníku mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!“ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.“ Ale otec nařídil služebníkům: „Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!“ A začali se veselit.
Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze svých služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: „Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.“ Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: „Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!“ Otec mu odpověděl: „Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.“ (Lk 15,1-32)
Andrej Sinovský zaznamenal v jedné své knize uveřejněné na západě tento zážitek. „Byl jsem v restauraci“, píše, rozhlížel jsem se po lidech, kteří tam seděli. Uviděl jsem mezi nimi podnapilou ženu. Měla naondulované vlasy a smála se tak rozpustile na plná ústa, že ji bylo vidět velké zuby. Díval jsem se na ní a říkal si, jak je odporná. Zdálo se mi, že nemá právo sedět u toho stolu a že nemá vůbec právo existovat. Copak se nestydí? Jak se může tak nevázaně smát? Pojednou mi však napadla myšlenka, které se nemohu zbavit ani teď. Říkal jsem si: jak máš právo soudit tuto ženu, když sám Bůh ji trpí, když sám Bůh ji snáší? A když dovolí, abychom existovali i my všichni ostatní, zlí a ohavní. My tady sedíme a navzájem sebou pohrdáme, neobáváme se vyhladit jeden druhého.
A on, který je dokonalejší než my, nás všechny nechává žít, trpí nás pokrytce, falešníky, lháře a podvodníky… nás existenci plnou domýšlivosti. Kdo ti dává právo odsuzovat tu ženu? Položil jsem si otázku. Proč tato žena působila tak odporně? Protože se právě od ní, jako od ženy čekalo, že bude jemná, ušlechtilá, něžná… ale byl zde opak. Její chování působilo odporně.
Avšak v zápětí si uvědomuji, že ta ošklivost a zvrácenost, která tak zřetelně mluví z chování té neznámé ženy, je přítomna v mé lidské zlobě. Vždyť to jsem vlastně já, v kom působí odpor, kdo se hněvá, kdo se vzteká. A uvědomuji si, že to vlastně je – po křesťansky řečeno v každém hříchu – který mám i já v sobě. Tolik Andrej Sinovský.
Jak asi odpudivě musí na Boha působit lidská zkaženost, zloba člověka, jeho nenávist a hněv, ve kterém se třese bledý jako smrtka. My však víme, jak se Bůh chová. On i přesto je trpělivý, shovívavý, velkomyslný.
Trpělivost člověka je jemné vlákno a běda, když se přetrhne.
Boží trpělivost je lano, které drží. Není to náhražka jeho lásky, ale její nejkrásnější rozměr. Bůh čeká, aby nás pozvedl, když padáme, aby nás objal, když se vracíme z dálky.
Vždycky jsem stál s údivem nad Božím milosrdenstvím. Kdosi napsal, že Boží milosrdenství nám uniká do nedostupného tajemství. Boží milosrdenství, jak je odhaluje Boží zjevení, nezáleží pouze v tom, že Bůh netrestá, že zavírá oči nad zlem, že omlouvá lidskou lobu a slabost. To ještě není ono. Boží milosrdenství jde mnohem dál. Neopouští člověka, který se dal na scestí, jde za ním do jeho opuštěnosti a ztracenosti. A dělá ještě něco nepochopitelnějšího. Bůh nevolá ztraceného a hříšného člověka jenom zdálky – jako voláme v lese toho, kdo zbloudil nebo voláme a upozorňujeme někoho rádiem.
Bůh sám se vydal do lidské ztracenosti a stal se člověkem, aby nás přivedl zpět k pramenům života.
Dvě podobenství o ztracené ovci a minci nám ukazují záměr hledajícího Boha. Pastýř je bohatý, jak to naznačuje velký počet ovcí a žena je chudá, když hledá jednu minci. Závěr obou podobenství je stejný. Bohatý pastýř i chudá žena se radují, že nalezli, co jim bylo tak drahé a sdílí se o svou radost se sousedy.
Obrazy těchto podobenství vystihují nádherně stav duše, která opustila Boha. Ztracená ovce, to je člověk, který opustil správnou cestu, cestu Božích přikázání a Boží lásky a pustil se na vlastní pěst do neznámé krajiny. Do pustiny bez Boha. A v druhém – mince, prach a bláto špiní zářivý kov peníze a obraz císaře na něm. Tak hřích znečišťuje Boží obraz v duši. Bůh však zachraňuje člověka z pustiny i ze špíny a očišťuje jeho duši.
Nesmíme však tato podobenství brát neosobně, jako informaci o těch druhých. Slova Pána Ježíše platí nám, každému osobně, tak jak to pochopil svatý Pavel, který ve větě „Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby zachránil hříšníky, dodává. A já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus prvně na mně dokázal celou svou shovívavost.
Do tohoto stádia musí dospět každý z nás. Uvědomit si, že jsme všichni hříšníci, ať bohatí nebo chudí, ať ukřivdění nebo neukřivděni – proto nemáme právo se hněvat a chovat se jako farizeové k Ježíšovi. Ale pokorně říci. Já jsem ten hříšník, na kterém se projevilo Boží milosrdenství a Boží shovívavost.
