Milujte své nepřátele (dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí), modlete se za ty, kteří vás pronásledují (a pomlouvají). Tak budete dětmi svého nebeského Otce, jenž velí svému slunci vycházeti na dobré i zlé a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5,44–45)
Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí; žehnejte těm, kdo vás proklínají, a modlete se za ty, kdo vám ubližují! Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti
bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Prosí-li tě někdo, dej mu, a od toho, jenž bere, co je tvé,
nežádej nic nazpět! Jak chcete, aby lidé činili vám, čiňte vy jim! (Lk 6,27–31)
Tak mluvil Ježíš (podle Matouše) těsně před tím, než naučil své apoštoly (a tím i nás) modlitbě, v níž můžeme nazývat – stejně jako on – Boha svým Otcem (Mt 6,9–13, Lk 11,2–4). Nejúžasnější modlitbě všech dob, modlitbě učící pokoře a lásce, odevzdanosti, prosbě o denní pozemský chléb a o odpuštění našich vin, podmíněné ovšem tím, že i my odpouštíme našim nepřátelům.
Tak nás modlitba Otčenáše učí rozumět příkazu lásky k nepřátelům. Chceme-li se upřímně a poctivě modlit Otče náš, nutně musíme milovat své nepřátele, ať jsou to nepřátelé osobní nebo kolektivní. Příkladem je nám sám Ježíš, Boží Syn, který ještě na kříži prosil: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lk 23,34)
Naše upřímné odpuštění není ku prospěchu jenom nám, ale i našim nepřátelům.
V jednom si můžeme být jisti: pokud nebude naše chování, láska a odpuštění skutečně upřímné, z plna srdce, nepřítel každou faleš našeho srdce okamžitě pozná a spíše se ještě utvrdí ve svém nepřátelském postoji k nám.
Bude-li však naše láska k nepříteli upřímná, hluboká, vpravdě křesťanská, pak se skutečně může stát, že se ho Bůh dotkne svou láskou,
a náš nepřítel se zastydí, zjihne a my získáme svou mírností a láskou přítele.
Nebo aspoň znejistí, protože se dosud stýkal jen s lidmi stejného zrna, ale s opravdovou pokorou se ve svém prostředí nikdy nesetkal. A tato jeho nejistota může být prvním krůčkem k nahlodání jeho dosavadní násilnické suverenity, prvním zrnem milosti. Co my můžeme vědět o cestách Boží milosti!
Nikdy nevíme, v jakém stavu je srdce „nepřítele“. Ale vždy můžeme předpokládat, že si vyřizuje účty sám se svým zraněním, které mu způsobil někdo jiný z jeho okolí, nebo možná nosí v sobě zranění ještě z dětských let, protože nevíme, v jakém rodinném prostředí vyrůstal, snad v neurvalém, rozvráceném, bez lásky, pokoje a klidu. Nevíme, jak mu bylo ubližováno v jeho dosavadním životě, zda jeho zloba nepramení z touhy po odvetě, zda není pomstou na slabším, protože každý násilník je zbabělec a na silnější si netroufá.
Možná, že je to v jeho životě první setkání s nezáludnou láskou, láskou, která si nežádá nic jiného, než aby ho nezištně obšťastnila. Na něco takového není „nepřítel“ připraven, a tudíž neví, jak na to reagovat, jak se k tomuto neznámému postavit.
Možná, že jsme si svého nepřítele vychovali sami kdysi dávno svým neuváženým slovem, činem, chováním. Může se cítit zraněn něčím, za co sice neneseme odpovědnost my osobně, ale společnost a „nepřítel“ to chápe jako křivdu na sobě. Nebo jsme mu snad kdysi dříve i ublížili, a on se nyní snaží tento škraloup na svém srdci, ať pomyslný, nebo skutečný, smýt.
Ale Bůh může jistě otevřít i v srdci zarputilého hříšníka okénko poznání, zvláště když se za něj přimlouvá milující, žehnající a modlící se dárce, právě ten člověk, kterému ublížil. I kdybychom to nepoznali ihned. Stačí, když to bude v hodině jeho smrti.
Vyšlo v časopise Světlo 45. ČÍSLO / XI. ROČNÍK