„Lépe mít v poutech ruce než vůli“ Tyto řádky napsal sedlák z rakouského Innviertelu František Jägerstätter v roce 1943 krátce před svou popravou v Berlíně. Nic ho nemohlo odvrátit od jeho přesvědčení, že věřící katolík nesmí bojovat se zbraní v ruce za nacistické Německo.
„Bůh někdy zcela zřejmě ukazuje sílu, jakou propůjčuje lidem, kteří ho milují a nedávají
pozemskému přednost před věčným. Ani vězení, ani pouta, ani smrt nejsou s to oddělit člověka
od Boží lásky a oloupit ho o jeho vůli. Boží moc je neporazitelná.“
Hledání
František Jägerstätter se narodil 20. května 1907 jako nemanželské dítě jednomu selskému děvčeti v hornorakouské zemědělské oblasti v Innviertelu. Protože matka si musela na své živobytí vydělávat na selském dvoře, vyrůstal malý František u své babičky v těch nejchudších poměrech.
Když mu bylo 10 let, vdala se jeho matka za sedláka Jindřicha Jägerstättera, který Františka adoptoval. Manželství zůstalo bezdětné, a tak František zdědil statek. Na dvoře adoptivního otce přitahoval Františka hlavně dědeček, který vlastnil mnoho duchovních knih a dokonce pravidelně odebíral noviny, což tehdy vůbec nebylo běžné. František rád četl, mezi jiným životopisy svatých a katechismus.
Kdo nečte, nemůže se tak snadno postavit na vlastní nohy a stane se snadno míčem, se kterým si pohrávají druzí.
Roku 1927 opustil František domovský statek. Nejdříve pracuje na jednom statku v Bavorsku, pak tři roky jako horník ve Štýrsku. Sám přesně neví, co hledá. Krátkodobě se dá strhnout socialistickým dělnickým hnutím a opouští víru svého dětství. Ale brzy opět začne s „chozením do kostela“, protože po mnohém uvažování dospěje k závěru, že
pokoj a láska jsou důležitá dobra, která bez víry v Boha nejde udržet.
Když jeho adoptivní otec onemocní, vrátí se domů, aby pomáhal rodičům. Jako první ve vsi si koupí motorku. Sousedé často vídají dobře vypadajícího mladého muže, jak se projíždí krajinou na motorce. Stane se otcem nemanželské dcery. Po celý život s ní zůstává v kontaktu a stará se o ni.
František a Františka
„Neuměl jsem si představit, jak krásné může být oženit se.“
Svatba Františka a Františky znamená obrat v jeho životě. V manželství s Františkou nachází naplnění života a štěstí, které hledal. Svým způsobem zůstal všude tak trochu cizincem: cizincem u své babičky, cizincem u svých kamarádů na dole, cizincem i v domě adoptivního otce. Svůj vlastní domov najde teprve u Františky.
Když se oba poznali v blízkém hostinci, kde Františka pracovala, první otázka budoucí manželky zněla, co dělá v neděli dopoledne. František ihned odpoví, že chodí do kostela, což Františku uklidní. Po krátkém období zasnoubení uzavřou sňatek na Zelený čtvrtek 1936 a ihned odjedou na svatební cestu do Říma. Neobyčejný návrh odjet do Říma napadl Františka, novomanželka je nadšena. Když byla novomanželům ve vlaku i přes předběžnou rezervaci vykázána oddělaná místa, pohrozí František průvodčímu, že ho zmlátí, jestliže nebude sedět vedle své choti. Měl úspěch. V Římě navštívili svatá místa a účastnili se papežské audience.
Spravovali spolu statek, což byla těžká práce. Ale nikdy nezanedbali společnou četbu Písma svatého a modlitbu. Prostřednictvím své ženy objevuje František modlitbu a stále více lásku k Písmu svatému. Se svými třemi dcerami, které se narodily mezi léty 1937 a 1940 stráví mnoho času a vozí je v kočárku po vsi, což bylo na tu dobu velmi neobvyklé.
Sen
„Vyskoč dříve, než vlak dojede do konečné stanice, i kdyby tě to mělo stát život.“
V roce 1938 měl František sen: Jednou jsem ležel téměř do půlnoci na lůžku a nemohl jsem usnout, ale pak jsem upadl do spánku. Najednou jsem viděl krásný vlak, který jel kolem jedné hory. Kromě dospělých proudily k vlaku i děti a nebyly k zadržení. Těch, kteří nechtěli nastoupit, bylo kolem mě velmi málo. Najednou mi řekl nějaký hlas: »Ten vlak jede do pekla.« Hned nato mě vzal někdo za ruku. »Teď půjdeme do očistce,« řekl mi stejný hlas. Utrpení, které jsem viděl a pocítil, bylo strašné. Kdyby mi ten hlas nebyl řekl, že je to očistec, byl bych přesvědčen o tom, že se nacházíme v pekle. Nejdříve byl tento vlak pro mě hádankou, ale čím déle to trvalo, tím více se mi vlak odhaloval. Nyní mi to připadá tak, že tento vlak byl propukající národní socialismus se vším svým různým členěním. Kdo to byl František Jägerstätter „Lépe mít v poutech ruce než vůli“ „Bůh někdy zcela zřejmě ukazuje sílu, jakou propůjčuje lidem, kteří ho milují a nedávají pozemskému přednost před věčným. Ani vězení, ani pouta, ani smrt nejsou s to oddělit člověka od Boží lásky a oloupit ho o jeho vůli. Boží moc je neporazitelná.“ Gisela Lösch František Jägerstätter Jako první ve vsi si František pořídil motorku Díky své manželce Františce objevil František Jägerstätter krásu a důležitost modlitby a četby Písma svatého 45/2003 5
Proti proudu
„Uchvátil nás velký proud, ve kterém musíme my katolíci plavat a bojovat… Abychom se šťastně dostali na druhý břeh, nezbývá nic jiného, než plavat proti proudu.“
Roku 1938 vstoupily německé oddíly do Rakouska. Krátce po vstupu byl František, který byl ve své obci velice vážený, požádán, aby přijal místo starosty. Odmítne. Jeho žena s údivem vypravuje, že jiní muži nemohli pochopit, že nacismus je neslučitelný s křesťanskou vírou. Lidového hlasování o Anschlussu se zpočátku nechtěl vůbec zúčastnit.
To přece není žádná volba, když tanky jsou už zde. Když ho přesto přemluví, aby šel k volbám, hlasuje „NE“. Byl to jediný odmítavý hlas v obci, ale volební komise ho zatajila.
František odmítá jakýkoliv kontakt s NSDAP. Nepřijímá ani státní dětské přídavky, které nutně potřebuje pro svou rodinu. Vyhýbá se všem hostincům, protože tam se všude vedou politické debaty, a to by jej přimělo, aby vyjádřil svůj negativní postoj k národnímu socialismu. Pro Františka je však zcela jasné, že je třeba se rozhodnout, zda chce být člověk národní socialista, nebo katolík.
R. 1940 je František poprvé povolán do německé armády. Během své služby u rakouské jednotky prochází školením řidičů. Zraje v něm rozhodnutí, že nebude bojovat za Hitlera a NSDAP. V té době si mohl o NSDAP udělat jasný obraz.
Kdykoliv jen může, jde mladý voják do kostela, i když mu to následně přivodí šikanu.
Mnoho z našich vojáků jsou v tom směru chudáci, snad by i šli do kostela, ale zdržuje je zlý strach před lidmi.
František v této těžké době pociťuje, že potřebuje podporu své domovské obce. Když se seznámí s Třetím řádem sv. Františka, stane se jeho členem.
V prosinci 1940 je spolu s jedním kamarádem oblečen do oděvu Třetího řádu.
…Včera na svátek Neposkvrněného početí jsem mohl prožít neděli velké milosti, v krásně vyzdobeném františkánském kostele byli slavnostní formou přijati do Třetího řádu dva vojáci. Milá ženo, mezi těmi dvěma jsem byl i já.
V dubnu 1941 si ho domovská obec vyžádá jako nepostradatelného a může se vrátit ke své rodině. Protože chodí denně na mši svatou, prosí ho farář, aby přijal místo kostelníka. František mu rád vyhoví, i když ví, že to může urychlit jeho opětovné povolání k armádě.
Osamělý boj
„Kdo to může sloučit, být současně vojákem Kristovým a vojákem pro národní socialismus? Bojovat současně za vítězství Krista a za nacistické ideje a jejich konečné vítězství?“
Léta 1941 a 1942 jsou pro Františka a Františku zastíněna každodenními obavami z nového povolání k vojsku. František bojuje o rozhodnutí. Mnoho se modlí a postí a ještě více času stráví nad Písmem svatým. V Božím slovu hledá světlo pro své rozhodnutí. Denní svaté přijímání je mu posilou a útěchou.
Své myšlenky a úvahy o vojenské službě zapsal pečlivě na 50 stránkách:
Může být něco horšího, než když se navzájem vraždí lidé, kteří brání svou vlast, jen aby dopomohli protináboženské síle k vítězství…, aby založili bezbožeckou světovou říši?
Zelený čtvrtek: Zelený čtvrtek 10. dubna 1938 byl pro nás Rakušany nejnešťastnější (den lidového hlasování). Tehdy se i rakouská církev nechala zajmout. Dokud místo ANO, které řeklo i mnoho katolíků, nebude řečeno silné NE, není pro nás ani žádný Velký pátek. Ale jak dosáhnout tohoto NE? Pomůže to vůbec, když ho současně nevysloví mnoho z nás? Ale ano, pro každého jednotlivce to má svou cenu, když vysvobodí svou duši z nebezpečí, když je připraven pro Krista a jeho víru vzít na sebe každou oběť… Kristus musel nejdříve zemřít, aby mohl vstát z mrtvých.
František hledá pokyn pro své rozhodnutí i u církevní vrchnosti. Ale se svým úmyslem odmítnout službu v ozbrojených silách naráží na nepochopení a odmítání.
br>
Argumentují mu, že jako občan a soukromá osoba není odpovědný za činy vrchnosti, je to povinnost jeho poslušnosti, přijmout povolání k vojsku. Poukazují mu dokonce na 4. Boží přikázání a říkají, že by se prohřešil proti své rodině, kdyby vystavil svůj život nebezpečí kvůli odmítnutí vojenské služby. František zajde až k biskupovi do Lince, aby získal jasno. Když se vrátí od biskupa, je zdrcený:
Oni nedůvěřují sami sobě, člověk musí jednat na vlastní pěst, sděluje Františce.
Nikde nenašel podporu pro své rozhodnutí. Tíže odpovědnosti na něho těžce doléhá. Jednoho dne napadne Františku, že její muž už několik dní s ní nebyl u svatého přijímání. Když se zeptá na důvod, doví se, že František měl rozhovor s farářem a ten ho kvůli odmítnutí vojen František během své první služby u rakouské jednotkské služby označil za sebevraha. Při lidového hlasování o Anschlussu byl František jediný, kdo hlasoval „NE“ František Jägerstätter 6 45/2003
František nemá odvahu přistoupit ke svatému přijímání. Františka svému muži pomůže: Vymluvila jsem mu to a další den jsme se opět spolu těšili ze svatého přijímání. Když se od něho odvrátí přátelé, příbuzní a sousedé, Františka je jediná, která drží s ním.
Kdybych nestála za ním, neměl by už nikoho. V největší tísni najde František pokoj a svobodu, kterou mu již nikdo nevezme: Nebude bojovat za národní socialismus, nýbrž za vítězství Krista.
Ve vězení
Chtěl jsem, abych vás mohl ušetřit utrpení, které musíte snášet kvůli mně. Ale vy víte, co řekl Kristus: „Kdo miluje otce, matku, manželku a děti více než mne, není mne hoden.“
Dne 23. února 1943 obdrží František povolávací rozkaz. Když podepisuje potvrzení o přijetí, řekne:
Nyní jsem podepsal svůj rozsudek smrti. Když odmítne službu ve zbrani, je ihned za rozvracení armády vsazen do vězení v Linci. Během mnoha výslechů se ho snaží vyslýchající přesvědčit, aby odvolal své rozhodnutí.
Chtěli mě nachytat různými triky, aby ze mne udělali vojáka. Nebylo to lehké, setrvat u svého rozhodnutí.
Ale František je rozhodnut, že ani žádnou lží se nepokusí zachránit svůj život.
Důvěřuji Bohu, kdyby bylo něco jiného lepší, dá mi jistě vnuknutí. I Františka se odevzdává Boží vůli.
Stále jsem měla naději, že se snad během cesty rozhodneš jinak. Protože jsi mě objal s takovým strachem a já ti nemohu pomoci. Budu prosit dobrou Matku Boží, aby tě znovu přivedla domů, jestli je to Boží vůle.
František Jägerstätter prohlásí, že je ochoten pracovat u sanitní služby, protože to je jediný způsob, jak udělat něco dobrého a prakticky prokázat blíženskou lásku,
a v tom mi mé svědomí nebrání. Nicméně soud na to není ochoten přistoupit. První týdny ve vězení jsou pro Františka nejtěžší. Cítí pokušení zkrátit sám bolestné čekání na smrt, prožívá hluboké pochybnosti víry. V těchto hodinách myslí na Františku a všechno krásné, co s ní mohl prožít.
br>
Když se dívám zpět a přemýšlím o všem štěstí a milostech, kterých se nám během těch sedmi let dostalo, které mnohdy hraničily se zázrakem, a někdo mi řekl, že žádný Bůh není anebo že nás nemiluje, a já bych mu uvěřil, nevím, co by se mnou bylo.
Svědek pravdy
Kdyby mi Bůh neudělil milost a sílu, abych pro svou víru třeba zemřel, je-li to zapotřebí, udělal bych asi totéž, co dělá ten velký počet lidí. Bůh může dát každé- mu tolik milostí, kolik chce.
Soud v Linci postupuje případ říšskému soudu v Berlíně. Případ Jägerstätter je klasifikován jako těžký případ rozvracení armády. Ještě jednou dostane František před říšským soudem možnost, aby odvolal své rozhodnutí. On však trvá pevně na svém.
Jeho poslední zápis začíná slovy:
I když píšu spoutanýma rukama, je to stále lepší, než kdybych měl spoutanou vůli. Františce píše: I nyní ještě ke mně přijde Ježíš ve svatém přijímání, aby mě posílil na cestu do věčnosti… Budu prosit dobrého Boha, když budu moci brzy přijít do nebe, aby pro vás pro všechny připravil místečko. Často jsem v posledních týdnech prosil nebeskou Matku, je-li to vůle Boží, abych brzy zemřel, abych byl v nebi již na svátek Nanebevzetí Panny Marie.
Dne 9. srpna 1943 v 16 hodin, několik dní před svátkem Nanebevzetí Panny Marie je František v Brandenburgu sťat.
Je to až k závrati, když myslíme na nebeské radosti. Jsme už tak šťastní, když zde na světě prožijeme nějakou malou radost. Čím jsou tyto krátké radosti tohoto světa proti těm, které nám slíbil Ježíš ve svém království. Žádné oko nevidělo, žádné ucho neslyšelo, do lidského srdce nikdy nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují.
... o šedesát let později – 9. srpna 2003
Malý kostel sv. Radegunda byl tak plný, že mnoho lidí muselo stát venku. Kněží s kardinálem Schönbornem v čele bylo tolik, že to překračovalo možnosti malého oltářní- ho prostoru.
Seděla jsem se svým mužem namačkaná v lavici. V první řadě seděla vdova po Františkovi Jägerstättovi, který zemřel právě před šedesáti lety.
Úkradkem se můj zrak stáčel během bohoslužby stále k Františce Jägerstättové. Na mysl mi přicházelo všechno, co jsem věděla o jejím životě: šťastná léta manželství, „Dobře jsme si rozuměli“, svoboda, kterou nechala svému muži, aby šel za hlasem svého svědomí, trpké rozloučení s Františkem…, pak sama se Hrob Františka Jägerstättera Farní kostel sv. Radegunda Tuto fotografii s textem „Milý tatínku, přijď brzy!“ poslali Františkovi do vězení jeho dcery 45/2003 7 třemi dětmi na statku uprostřed nepochopení a osočování… Po válce nejdříve ani nedostávala podporu jako jiné vdovy a pozůstalí. (Úřady si nebyly jisty, zda její manžel byl vůbec válečná oběť…) František dlouho platil za „náboženského blázna“…
Dlouhá křížová cesta, pomyslela jsem si.
Po svatém přijímání Františka Jägerstättová četla blahoslavenství z Matoušova evangelia. V chrámovém prostoru bylo hrobové ticho: Blahoslavení pokojní… Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost… Bylo mi, jako bych ta známá slova slyšela poprvé.
A její tvář byla skutečně jasná, žádný nádech trpkosti nebo ztrápenosti. Ano, Františka Jägerstättová vyzařovala jas a pokoj.
Po bohoslužbě následoval dlouhý průvod se svícemi ke hrobu mučedníka. Vdova kráčela první. Venku se mezitím setmělo, ale u hrobu bylo stále jasno. Věnec svíček zářil kolem dokola. A světlo ve tmách svítí a tma je nepojala…
Modlili jsme se u hrobu Františka Jägerstätta, a když jsme pozdě přijeli domů, byli jsme vděčni, potěšeni a posilněni ve víře v člověka. Díky,
Františku a Františko!
Christa Podle knihy Erny Putz: Franz Jägerstätter … besser die Hände als der Wille gefesselt A 4264 Grünbach 1977
Vyšlo v časopise Světlo 45. ČÍSLO / XI. ROČNÍK