Kdo chce být mezi vámi první, ať je služebníkem všech (Mk 10,44).
Kdo chce být mezi vámi první, ať je služebníkem všech (Mk 10,44). Tato Ježíšova slova učedníkům, která před krátkou chvílí zazněla také na tomto náměstí, ukazují, jaká je cesta, která vede k „velikosti“ podle evangelia. Je to cesta, kterou sám Kristus prošel až na kříž; je to program lásky a služby, který staví na hlavu všechnu lidskou logiku. Být služebníkem všech!
Touto logikou se dala vést matka Tereza z Kalkaty, zakladatelka misionářů a misionářek lásky, kterou jsem dnes s radostí zapsal do seznamu blahoslavených. Jsem osobně vděčný této odvážné ženě, kterou jsem stále cítil jakoby vedle sebe. Ona je obrazem dobrého Samaritána, ona se odebrala všude, aby sloužila Kristu v těch nejchudších mezi chudými. Ani konflikty a války ji nedokázaly zadržet.
Pokaždé, když přišla, vyprávěla mi o svých zkušenostech ve službách hodnotám evangelia. Vzpomínám si na příklad, co řekla, když přijímala Nobelovu cenu za mír: „Jestliže uslyšíte, že některá žena si nechce podržet své dítě a chce ho potratit, snažte se ji přesvědčit a přineste mi to dítě. Já ho budu milovat a budu v něm vidět znamení Boží lásky“ (Oslo, 10. prosince 1979).
Není to snad příznačné, že její blahořečení se koná právě v den, který Církev slaví jako Světový den misií? Matka Tereza svědectvím svého života připomíná všem, že evangelizační poslání Církve se uskutečňuje skrze lásku živenou modlitbou a nasloucháním Božímu slovu. Příznačný pro tento misijní styl je obraz, který představuje novou blahoslavenou, jak v jedné ruce tiskne ruku dítěte a druhou rukou procházejí perly růžence.
Rozjímání a činnost, evangelizace a prosazování lidskosti: Matka Tereza hlásá evangelium tak, že svůj život zcela zasvěcuje chudým, ale současně ho noří do modlitby.
Kdo chce být mezi vámi velký, ať je vaším služebníkem
(Mk 10,43). Se zvláštním vzrušením si dnes připomínáme matku Terezu, velkou služebnici chudých, Církve a celého světa. Její život je svědectvím o důstojnosti a upřednostnění pokorné služby. Ona si nevybrala poslední místo, ale službu těm nejposlednějším. Jako skutečná matka chudých se skláněla k těm, kteří trpěli nejrůznějšími podobami chudoby. Její velikost spočívá v tom, že dokázala dávat, aniž by počítala, dávat „až to bolí“. Její život byl radikálním životem a mocným hlásáním radostné zvěsti.
Ježíšův výkřik na kříži:
Žízním (Jan 19,28), který je vyjádřením hluboké Boží touhy po člověku, pronikl do duše matky Terezy a nalezl v jejím srdci úrodnou půdu. Utišování Ježíšovy žízně po lásce a po duších ve spojení s Ježíšovou Matkou Marií se stalo hlavním smyslem života matky Terezy a vnitřní silou, která ji vedla, aby vyšla ze sebe samé a rozběhla se do celého světa k práci pro záchranu a posvěcení těch nejchudších z chudých.
Cokoliv jste udělali pro jednoho z těch nejposlednějších mých bratří, mně jste udělali (Mt 25,40). Tento úryvek evangelia je klíčem k pochopení služby matky Terezy chudým a byl to základ jejího přesvědčení naplněného vírou, že když se dotýká raněných údů chudáků, dotýká se těla Kristova. Byl to sám Ježíš, který se skrýval za zuboženým vzezřením těch nejubožejších z ubohých a řídil její službu. Hlavní smysl služby matky Terezy byl skutek lásky prokazovaný hladovým, žíznivým, cizincům, nahým, nemocným a uvězněným (srov. Mt 25,34–36) a prokázaný tak samotnému Ježíšovi.
Když ho tak poznávala, sloužila mu s oddaností celého srdce a vyjadřovala mu tak jako snoubenka něhu své lásky. V tomto sebedarování Bohu a bližním nacházela matka Tereza největší naplnění a prožívání té vznešenosti, která je vlastní ženě. Toužila být znamením Boží lásky, Boží přítomnosti, Božího soucitu a všem tak připomínat hodnotu a důstojnost každého Božího dítěte, „stvořeného, aby milovalo a bylo milováno“. Tímto způsobem matka Tereza „přitahovala Boha k duším a duše k Bohu“ a tišila Kristovu žízeň zvláště po těch, kteří toho potřebují nejvíce a pro které vidění Boha bylo zamlženo utrpením a bolestí.
Syn člověka přišel, aby dal svůj život jako výkupné za mnohé (Mk 10,45). Matka Tereza sdílela utrpení Ukřižovaného zvláštním způsobem v průběhu dlouhých let „vnitřní temnoty“. Byla to obzvláště krutá zkouška, kterou přijala jako zvláštní „dar a privilegium“.
V těch nejtemnějších hodinách se uchylovala s největší vytrvalostí k modlitbě před Nejsvětější Svátostí. Tato tvrdá duchovní trýzeň ji přiváděla k tomu, že se mohla stále více ztotožňovat s těmi, kterým každý den sloužila a zakoušela tak jejich utrpení a někdy až odvržení. Ráda opakovala, že největších chudobou je být nechtěný, nemít nikoho, kdo by se o tebe postaral.
„Pane, v tebe důvěřujeme, uděl nám svou milost!“ Kolikrát také matka Tereza podobně jako Žalmista opakovala v okamžicích vnitřní opuštěnosti svému Pánu: „Tobě, tobě důvěřuji, můj Bože!“
Vzdejme chválu této malé ženě, zamilované v Bohu, pokorné hlasatelce evangelia a neúnavné dobrodinkyni lidstva. Ctěme ji jako jednu z nejvýznamnějších osobností naší epochy. Přijměme její poselství a následujme její příklad.
Panno Maria, Královno všech svatých, pomáhej nám, abychom byli tiší a pokorného srdce jako tato neochvějná hlasatelka lásky. Pomáhej nám sloužit s radostí a s úsměvem každému člověku, kterého potkáváme. Pomáhej nám být misionáři Krista, našeho pokoje a naší naděje. Amen.
Vyšlo v časopise Světlo 44. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
