Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Nejlepším způsobem, jak lidi učit morálce, jsou příběhy. Filosofická pojednání o ctnosti nebo suché definice u většiny lidí nezabírají. Je jen málo těch, kteří jsou schopni objevit poučení pro svůj osobní růst z přísně intelektuálního přístupu k morálce. Příběhy zabírají u většiny. Mohou mít různé formy.
Jednou z nich jsou příklady ze života vážených a uznávaných lidí. Hlavně když už jsou po smrti, neboť až smrt je korunou moudrosti jejich života. Je tu však i jiná forma: podobenství, bajky, pohádky a lidové pranostiky. Ty zasahují naše nitro nejhlouběji. Do této kategorie patří i opera.
Říká se, že opera je – pro ty, kteří mají smysl pro tuto speciální formu umění – nástrojem s velkými možnostmi šíření myšlenek a to proto, že je to syntéza mnoha umění: zpěvu, instrumentální hudby, dialogu, poezie, herectví, jeviště, kostýmů a režie.
Zvlášť vhodnou pro zprostředkování morálních poselství je tzv. „velká opera“. Její projev má často až neodolatelnou sílu.
Operní série tragédií
Opera „Trubadúr“ od Giuseppe Verdiho je typickým příkladem velké opery. Její příběh se skládá ze série tragédií, které jsou výsledkem předpojatých, nerealistických, neověřených a nikdy nezkoumaných postojů lidí vůči sobě navzájem, což je pak vede k činům, které jsou zcela nesmyslné, s hroznými následky.
Děj opery je zasazen do 15. století, do Aragonie, v době rozkvětu trubadúrů, potulných hudebníků. Hrabě z Luny odsoudí cikánku k upálení na hranici na základě fingovaného obvinění. Očarovala prý jeho dva syny a ti onemocněli. Žena se stala obětí jeho předsudků i pověrčivosti.
Když umírá, zapřísahá svou dceru Azucenu, aby ji pomstila. Dcera poslechne, unese mladšího hraběcího syna a chce jej hodit do rozpálené pece ve chvíli, kdy dohořívají plameny hranice, kde zemřela její matka. V jejím nitru se odehrává konflikt: jednak v ní rezonují slova matky .
„Pomsti mne!“.. Na druhé straně cítí velké výčitky svědomí kvůli tomu, co chce udělat.
Výsledkem tohoto jejího zmateného myšlení je, že do pece místo hraběcího syna hodí své vlastní dítě, které má v té chvíli rovněž při sobě, a to shoří.
Azucena je zdrcená, když si uvědomí, co provedla. Rozhodne se, že si hraběcího syna nechá a že jej bude vychovávat. Až nastane pravý čas, vykoná skrze něho pomstu na jeho rodu. Manrico dospěje v muže, je z něj silný, schopný a urostlý mládenec. Jednou vyhraje určitou soutěž. Krásná princezna Leonora jej korunuje jako vítěze a ti dva se do sebe zamilují. Manrico noc co noc přichází jako trubadúr zpívat zamilované písně pod okna své milované.
Jsi pomstěna, matko!
Láska mezi Leonorou a Manricem patří do vyššího, mnohem lidštějšího řádu věcí než je pomsta a hněv, které zaslepují lidi tak, že nejsou schopni vidět podstatu svých sebedestruktivních skutků.
Když Leonoru lživě informují, že Manrico padl v boji, rozhodne se vstoupit do kláštera. Avšak právě ve chvíli, kdy se chystá skládat věčné sliby, Manrico přichází do kláštera a odvede si ji. To samé plánuje i jeho starší bratr a rival, nyní již hrabě.
Hrabě chytí Azucenu, obviní ji z vraždy svého mladšího bratra a odsoudí ji k trestu smrti upálením na hranici. Manrico spěchá, aby ji zachránil, ale hrabě jej nechá uvěznit a odsoudí k trestu smrti. Leonora nabídne, že se za hraběte provdá, ale jen když Manrica propustí.
Když hrabě její nabídku přijme, požije déle působící smrtelný jed. Leonora umírá a s posledními slovy na rtech se loučí s Manricem:
„Raději si přeji zemřít blízko tebe než žít s jiným ženichem!“ Rozzuřený hrabě poruší přísahu a Manrica dá popravit. Azucena využije příležitosti a vykoná dávno slíbenou pomstu: sdělí hraběti, že právě nechal zavraždit vlastního bratra.
hněv, které zaslepují lidi tak, že nejsou schopni vidět podstatu svých sebedestruktivních skutků.
„Obětí byl tvůj bratr. Jsi pomstěná, ó matko!“
Hrabě je zcela zničen. I on, podobně jako kdysi Azucena, nevědomky zmasakroval vlastní krev. Když si uvědomí, že už nikdy nedojde pokoje, prokleje svůj život, osud, který je horší než smrt.
Předsudky se strašnými důsledky
Trubadúr je velkolepá opera. Je to však i silná hra o morálce. Hrabě z Luny, šlechtic, pokládá Azuceninu matku, cikánku, za podřadný typ lidské bytosti, jejíž pouhá přítomnost by mohla být jeho synu nebezpečná.
Toto absurdní zaškatulkování této ženy, které se v běžné řeči označuje jako předsudek, spustí lavinu smutných a tragických událostí se strašnými důsledky. Prvotní nesmyslné posouzení ženy uvolní řetěz dalších nesmyslných skutků.
Nerozvážnost (zbrklost) je činnost, která nepřemýšlí o následcích. Každé lidské rozhodnutí musí být podloženo zcela určitými mezníky, poznáním, které upozorní, zda skutek bude v souladu se spravedlností, odvahou a střízlivostí. Tuto trojici ctností ještě probereme v souvislosti s rozvážností (uvážeností) několikrát, protože jde o čtyři tzv. kardinální ctnosti, ač jejich názvy budou zde poněkud jiné, než se běžně užívají.
Nejpodstatnější chybou při nerozvážnosti (neuváženosti) je, že je založena na velmi omezeném vidění věcí a na zoufalém nedostatku důležitých a realistických informací. Jedno i druhé je důležité. Omezené vidění působí jako klapky na očích koně. Vidí jen jedním směrem. Člověku to mohou způsobit jeho předsudky nebo silné vášně, např. vztek, žádostivost nebo žárlivost. Nedostatek informací je jak jízda autem v noci bez světel. To je nerozvážnost. Stejně nerozvážná (zbrklá) – v mravním smyslu – je činnost bez světla rozumu. Zkrátka
„rozvážný člověk dává pozor na svůj krok“(Přís 14,15).
Hrabě z Luny se choval nerozvážně (nerozumně, neuváženě), když své činy založil na přesvědčení (lépe předsudku), že cikánka už jen proto, že byla cikánka, nějak nakazila jeho syna. Když ji nechá popravit, je zcela samozřejmé, že to spustí reakci. Její dcera cítí povinnost pomstít se. Ovšem její neuvážený hněv opět vede ke slepotě, která vede k další zbrklosti (nerozvážnosti) a dál k neustálým výčitkám svědomí a ještě silnější touze po pomstě.
V jak velkém kontrastu je však v opeře láska Manrica a Leonory stejně jako láska, která vyroste mezi Manricem a Azucenou (přes jejich rozdílný společenský původ)! Rozdíl mezi nimi je jako rozdíl mezi neřestí a ctností.
Ač platí zásada, že láska a ctnost mají moc vzdálit člověka od vnitřní zkaženosti a neřesti, toto se v tragédii, která se odehrává v opeře Trubadúr, nestalo.
KOMENTÁŘ
Rozvážnost (rozumnost, uváženost) je podle Katechismu katolické církve kormidlem ctností (auriga virtutum), neboť řídí ostatní ctnosti tím, že jim určuje normu a míru (čl. 1806).
Ovládá, kormidluje totiž všechny ostatní ctnosti – hlavně ctnosti kardinální (nejdůležitější, největší, nejvýznamnější) – spravedlnost, odvahu a střízlivost a vede je správným směrem. Naneštěstí, jak se často stává u většiny ctností, ani tato nejeminentnější forma a matka všech ctností není správně chápána.
Rozvážnost (rozumnost, uváženost) se často plete s „chytrostí“. Chytrost však není morální ctností. Člověk může využít chytrosti, aby se vyhnul nějaké mravní povinnosti. Může se „vychytrale“ vyhnout některým situacím anebo se např. nevyjádřit v případech, kdy je povinen to udělat kvůli spravedlnosti, odvaze a střízlivosti.
Chytrost v tomto smyslu se spíše může podobat zbabělosti než skutečné rozvážnosti (rozumnosti, uváženosti), která předpokládá odvahu. Rozvážnost (rozumnost, uváženost) nemá nic společného ani s taktizováním, diplomacií, vychytralostí a mazaností. To jsou strategické vlastnosti a v jádru nesouvisí s morálkou. Zločinec si např. bez nich neporadí, když chce oklamat autoritu a utéci z vězení.
Rozvážnost se může někdy zaměňovat i s inteligencí anebo s tím co angličtina vyjadřuje termínem
„common sense“ (zdravý úsudek).
Podle definice
„inteligence je schopnost vybrat si ze svých vědomostí ty pravé na pravém místě a v pravý čas“. To je úžasný dar a není mnoho těch, kdo jej kultivují. Inteligence však nemusí být nutně rozvážností. I zde může jít o taktizování.
To, co si v dané chvíli vyberu, může být hodnoceno z pozice prospěchu, výhod nebo abych se neztrapnil, nikoli abych měl na mysli „objektivní dobro“.
Rozvážnost (uváženost) je schopnost být prozíravý a rozhodný v činech, aby se s její pomocí proměnilo poznání skutečnosti na nastolení dobra. Tedy: člověk posoudí situaci, pozná její zákoutí i detaily, pasti a výhody, stejně tak pravidla a ideály a na základě toho všeho se vydá uskutečnit dobrý cíl. Je nutné zdůraznit, že cíl musí být skutečně dobrý a dobré musí být i prostředky.
Výjimečně náročná ctnost
I o tom je rozvážnost.
Rozvážnost zhodnocuje, zvažuje a monitoruje vše: nejen začátek a konec akce, nejen její motiv a cíl, nejen její skrytý smysl a význam, ale celý její průběh.
Například rozhodnutí oženit se s tou pravou ženou v pravé chvíli vyžaduje vysoký stupeň rozvážnosti. Člověk by neměl jít do manželství naslepo. Jde tu však o mnohem víc: člověk, který má dostatek znalostí, zda je vhodné v jeho situaci učinit závažné rozhodnutí o manželství, musí se otevřít i pro všechny další změny, které manželství nevyhnutelně přinese do jeho života ve smyslu spravedlnosti, odvahy a střízlivosti (zdrženlivosti).
Když se člověk řítí do manželství nerozvážně, určitě není připraven být k manželce spravedlivý (protože jí patří celý: on, jeho čas, jeho životní prostor a všechno ostatní, co intenzivní manželský vztah zahrnuje), ani střízlivý (zdrženlivý) (když bude nutné ovládat své chutě a choutky, touhy a přání, které s manželstvím nesouvisí nebo jej přímo ničí), ani aby byl odvážný, když přijdou v životě těžkosti a on bude muset často se strachem a úzkostí učinit nezbytné kroky.
Rozvážnost (rozumnost, uvážlivost) je ctnost výjimečně náročná, protože musí předvídat potřebu dalších následných ctností.
Opakem rozvážnosti je nerozvážnost (zbrklost). Ta má však dvě podoby. Jednou je zbrklost, lehkomyslnost a doslova kaskadérství. Druhou je nerozhodnost, váhavost a prokrastinace (nekonečné odkládání věcí na později). Rozvážnost (rozumnost, uvážlivost) vyžaduje znalost faktů a současně vyžaduje, aby se člověk podle toho i rozhodl.
Jsou lidé, kteří se k „pohybu“ nikdy nedokopou. Čekají na okamžik, kdy budou mít úplnou jistotu. Když je povzbuzujete a nabádáte, aby se konečně hnuli, argumentují rozvážností.
„Člověk přece musí být rozvážný. Nemůže se bezhlavě hrnout do rizika a nejistoty“., řeknou vám.
Avšak člověk, který si myslí, že nerozhodnost je moudrou cestou k jistotě, nerespektuje to, co rozvážnost skutečně obsahuje. Prufrock, který se v jedné hře od Thomase S. Eliota táže:
„Mám být tak drzý, abych zničil vesmír?“ je člověkem nikoli rozvážným, ale psychicky utlumeným. Další Eliotova postava, Sweeney, jenž se neustále hrne do věcí bez rozmýšlení, je symbolem nezodpovědné nerozvážnosti.
Čestnost jako nutný základ
Dobrým příkladem nerozvážnosti v čekání je i judský král Achaz, který se dostane do obtížné situace vzhledem k sousedům – Izraeli a Sýrii, kteří mu vyhrožují vojenským napadením a okupací jeho země. Prorok Izaiáš jej žádá, aby požádal o znamení. Což on odmítne slovy:
„Nechci žádat, nebudu pokoušet Hospodina“.(Iz 7, 10-14).
Místo toho se rozhodne pro taktizování s tehdejší supervelmocí Asýrií, což mu sice přinese odvrácení nebezpečí války se sousedy, ale také vazalství k Asýrii. Achaz se zdál být rozvážný, když jako pokušení odmítl žádost o znamení, ač byl k ní vyzván prorokem. Jeho taktizování bylo neprozíravé a tím nerozvážné.
Aby člověk mohl učinit rozvážné (rozumné) rozhodnutí, musí mít otevřenou mysl, aby mohl správně zhodnotit skutečnost a to čestným a nedeformovaným způsobem. Musí být schopný osvobodit se od předsudků, od vlastního „ega“, pýchy a jiných neřestí a negativních emocí, např. hněvu (vzteku, zlosti) pomstychtivosti, nesympatií apod.
V rozhodování mu výrazně pomáhají i zkušenosti, které samozřejmě předpokládají dobrou paměť. Jde však o zkušenosti vyhodnocené, při nichž, ve světle pravdy Božího slova, proběhla reflexe. Jeden autor říká, že
zkušenost není v tom, co se ti přihodilo. Zkušenost je v tom, co jsi s tím udělal. Ve správně zpracované zkušenosti vidí člověk všechny své omyly, které byly výsledkem minulé nerozvážnosti a z těchto omylů se učí.
Rozvážnost má své kořeny v přijetí reality. A proto pouhý „dobrý úmysl“ nebo „myslel jsem to dobře!“ nestačí pro skutečně rozvážný skutek.
Rozvážnost začíná pochopením toho, oč se doopravdy jedná a završuje se rozhodnutím pro správný čin. Je proto jasné, že rozvážnost bude vždy velmi úzce spolupracovat s mravním svědomím, jehož definice je: náklonnost k dobru a vyhýbání se zlu.
Slovo svědomí, latinsky conscientia, je odvozeno od slov „s vědomím“, tj. že člověk má vědomosti, poznání. Ta stejná etymologie platí i o latinském conscientia (con = s; scientia = věda, poznání (znalosti)). Svědomí, chápe-li se správně, musí být proto vždy intimně spojené s poznáním.
Jak řekl francouzský spisovatel Paul Claudel: svědomí je
„trpělivý maják, který nám nepředvádí budoucnost. Popisuje jen to, co zde právě je.“Rozvážný člověk ví, co je v sázce a má tedy svědomí informované. Současně jej svědomí vede, aby si vybral dobro a vyhnul se zlu.
Dobro, pro které se rozhodne, předpokládá náležitou znalost všech prvků, které jsou pro dané rozhodnutí důležité. Rozvážnost je moc udělat osvícené rozhodnutí, v souladu se svědomím a nasměrované k mravnímu dobru.
Stačilo nepřijmout výzvu k souboji
Jedním z nejbystřejších a neoriginálnějších matematiků 19. století byl Evariste Galois. Z neznámých důvodů přijal výzvu k souboji. Vědom si téměř jisté smrti, strávil poslední noc psaním matematických teorií.
Rozhodl se, že využije čas, který má ještě k dispozici a napíše toho tolik, kolik stihne. Napsal celkem 60 stran a vznikl tak algebraický poklad, který jej později vynesl na pozici matematika trvalého historického významu (samozřejmě in memoriam).
Následující ráno byl nalezen v příkopu s prostřeleným žaludkem. Krátce nato zemřel v nemocnici. Bylo mu 20 let. Při zkoumání tohoto případu – a nemusí být ani moc důkladné – je jasné, že jeho rozhodnutí přijmout výzvu k souboji (což bylo mimo jiné i protizákonné) a rozhodnout se tím pro jistou smrt v tak mladém věku bylo zcela jistě nerozvážné (nerozumné, neuvážené). I když jsou případy, kdy se něco podobného dá označit jako rozvážný čin hrdinství nebo mučednictví pro cennou hodnotu.
A na závěr poukážeme na text, který je pro věřícího a zralého člověka dost důležitý (podstatný). Když Mojžíš přivedl Židy po čtyřicetiletém putování pouští z egyptského otroctví před bránu zaslíbené země, předložil jim ideál:
„Vyber si život anebo smrt!“ (Deut 30 15-20).
Samozřejmě předpokládal, že každý chce život. Jenomže záležitosti nejsou vždy tak jasné. Smrt může být někdy zakamuflovaná ve věcech, které vypadají jako život. Proto je důležité, aby člověk o nich uvažoval a aby byl při rozhodování rozvážný.
Zde docházíme ke vztahu rozvážnosti a moudrosti, tj. prudentiae a sapientiae. Jsou to dvě ctnosti, které spolu souvisí. Moudrost a rozvážnost se vlastně liší jen ve stupni:
moudrost ve skutečnosti není nic jiného než dovršená rozvážnost.
Nebo ještě srozumitelněji:
rozvážnost je cesta k cíli, kterým je moudrost.
Když hledíš na zkušenosti ze svého života, co bylo nejčastěji nejsilnějším motivem tvých rozhodnutí?
Nejsi obětí vášní, předsudků, úzkoprsosti, předpojatosti?
Rozhoduješ se v životě pro dobro? Je dobro i ve všech dalších rozhodnutích, která provázejí hlavní rozhodnutí?
Nejsi zbrklý, unáhlený? Nejsi nerozhodný, váhavý?
Máš odvahu při svých rozhodnutích i riskovat?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 21. 4. 2019, str. 8 - 11, k dispozici ke stažení
zde.
