Zamyšlení nad evangeliem 23. neděle v mezidobí- cyklus C
Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by ho viděli, a říkali by: „Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.“ Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáky utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý král ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“ (Lk 14,25-33)
Modlíme se často za nová kněžská a řeholní povolání. Stále je jich nedostatek. Modlíme se málo nebo špatně? Nebo jsou Kristovy požadavky tak velké, že se zdají mladému člověku nad jeho síly?
Když se zamýšlíme nad dnešním evangeliem, v němž Ježíš říká, kdo může být jeho učedníkem, pak jistě jsou tu postaveny velmi nekompromisní podmínky. Lidská přirozenost je zraněna sobectvím, každý člověk tíhne nejdříve k sobě samému, k lidem, kteří jsou mu blízcí podle určitého příbuzenství. Není to snadné vzdát se těch, které máme rádi a kteří i nás mají rádi a mnoho pro nás vykonali. Jsou přece také našimi dobrodinci. Ale k tomuto dnešnímu textu je třeba připomenout, že na jiném místě Ježíš říká: Každý, kdo opustí dům, nebo bratry, nebo sestry, nebo otce, nebo matku pro mne a pro evangelium, dostane stokrát tolik v tomto čase a v budoucím věku život věčný. Je to tedy jakýsi krok rozhodné důvěry v Boží velkorysost. Čím více jsme schopni dát, tím štědřejší je Bůh vůči nám. Je to tajemství paradoxu v křesťanském životě, které Ježíš pronáší na mnoha místech v evangeliu. Tak to vyslovil v blahoslavenstvích, tak to vyslovil i v dnešním evangeliu. A jistě stovky kněží, řeholníci a řeholnice a jejich rodiče by o tom mohli vydat svědectví. Jak se mnohdy rodiče bránili, když se dcera nebo syn rozhodli pro kněžské nebo řeholní povolání! Po letech si museli přiznat, že místo jednoho syna nebo dcery dostali stokrát víc v tajemném příbuzenství křesťanského společenství.
Slova Ježíšova se nám zdají tvrdě nekompromisní, ale je třeba si přiznat, že pravým učedníkem Kristovým může být jen ten, kdo se plně rozhodne pro cestu vnitřní svobody. Jen ten, kdo jde do služby Bohu s vnitřní svobodou, je schopen také přinášet oběti, milovat bez rozdílu všechny svěřené, nehledat sebe, ale ve všem dávat přednost slávě Boží.
Nejde tu ale jen o kněžská a řeholní povolání, přiznejme si, když si manželé slibují lásku věrnost až do smrti, není to obdobná situace? Mají se vzdát mnohých věcí, zálib, vzdát se i svých rodičů, aby takali jeden druhému dobrým manželem. Mají-li rodiče dobře naplnit své rodičovské poslání, pak je třeba, aby vytvářeli pro své děti podmínky jejich duchovního růstu, pěkné zázemí domova.
Ale musí také počítat s tím, že přijde chvíle, kdy se svých dětí musejí vzdát, aby zase ony mohly začít samostatně budovat svůj nový domov. Když někdo chce studovat na vysoké škole a má před sebou jasný cíl, musí si být také vědom, že se bude muset mnoha věcí vzdát, aby tohoto cíle dosáhl.
Jde tedy vlastně o opravdový přístup člověka k dosažení vlastního poslání, jde o to, snažit se být takovými, jakými nás chtěl mít Bůh.
Mnohokrát jsme už obnovovali svůj křestní slib. Zazněla tu otázka: „Chcete žít ve svobodě děti Božích?“ Odpověděli jsme: „Ano“. Chce-li kdo naplnit poslání Kristova učedníka, rozhoduje se dovršit naplno svůj křestní slib. Znamená to tedy dát přednost Kristu přede vším ostatním. O apoštolech Písmo sv. říká, když byli povoláni: „A zanechali všeho a šli za ním.“ Nebylo to ani pro ně snadné, i v jejich životě to byla postupná krystalizace. Naplnili to svědectvím života, jistou víry, nadšením pro Boží věci a mnohdy i smrtí mučednickou. Ale je tak se uskutečňuje ta pravá setba pro Boží království.
