Ze stránek www.postoj.sk přebíráme sice delší., ale velmi zajímavý rozhovor s psycholožkou Katarínou Hatrákovou nejen o tom, proč mnoho lidí, kteří se dnes rozvádějí, ve skutečnosti nejsou rozejití.
Před více než dvěma lety v rozhovoru pro Postoj poprvé řekla, že jako kontrolorka v resocializačného zařízení Čistý den zjistila, že v tomto zařízení je manipulativní a špatné prostředí pro děti a vládne tam strach. Tři měsíce po tomto rozhovoru jejího Ústředí práce zrušilo pracovní místo.
Katarína Hatráková v rozhovoru pro Postoj hovoří o svém hlavním tématu: jako psycholožka, která pracuje v soukromé manželské poradně, se dlouhodobě věnuje poradenství během rozvodů a specializuje se na rodičovské dohody. Hatráková vysvětluje negativní důsledky reformy z roku 2005, po které se na Slovensku rozpadl systém manželských poraden. Dnes se podle psycholožky často rozvádějí i lidé, kteří ve skutečnosti nejsou rozejití, ale na soudní cestě během rozvodového procesu nenajdou nikoho, kdo by jim poradil.
Manželské poradny vznikaly původně počátkem 70. let, kdy byl komunistický režim znepokojen rostoucími rozvody a chtěl tomu čelit. Mezitím se stala z rozvodů "normální" součást řešení manželských problémů, v průměru je rozvedeno téměř každé druhé manželství. Nejsou manželské poradny v původním smyslu již anachronismem?
Ne, přesto, že ten původní účel již zcela neplní. Poradenství jako takové určitě není anachronismem. Právě vysoká rozvodovost je důvodem, proč se dnes mnoho kolegů psychologů věnuje klientům, kteří jsou v rozvodové či porozvodové fázi.
To už ale jde o lidi, kteří se rozvedli nebo se určitě rozvedou.
Ano, do poradny dnes většinou chodí klienti kvůli rodičovské dohodě, ale často přicházejí na to, že ani rozvodem se jejich problémy nevyřeší. Mysleli si, že už bude všechno fajn, ale je to naopak, ke starým přibyly nové problémy.
Ale zároveň platí, že současní manželští poradci se většinou zabývají spíše důsledky rozvodů než tím, že by pomáhali párům, které jsou v krizi a chtějí předejít rozvodu.
Obecně opravdu převažují lidé, kteří přijdou s přesvědčením, že už spolu nebudou žít, ale po krachu manželství chtějí zachránit své rodičovství. Ale stále je tu část klientů, kteří přicházejí s tím, že jim vztah nefunguje. Přemýšlejí nad rozvodem, ale rádi by mu předešli.
Dokonce mám z posledních let ještě jednu zkušenost - víme, že ve farnostech běží příprava na manželství před svatbou, někde to dělají kvalitněji, jinde formálněji, ale máme i klienty, kteří k nám přijdou před uzavřením manželství.
Nejde spíše o mladé katolíky, kteří nejsou spokojeni s přípravou ve farnosti a mají na vás příznivé reference?
Jistě, jsou i tací. Ale spíš bych řekla, že jde o křesťany z různých denominací, kteří berou vstup do manželství velmi zodpovědně a kladou mi otázky, na které nemají odpovědi. Pro mě je zajímavé, že počet těchto lidí stoupá, kdysi to byla rarita.
Hlavní klientelou jsou však lidé, kteří se rozvádějí a nakonec rozvedou. Jsou to všechno opravdu nepoužitelná manželství?
Ne, jsou to zachránitelné vztahy. Chce to čas, práci, pokoru, odpuštění, ale dá se to. Ačkoli by to trvalo roky. Drtivá většina klientů, kteří se v současnosti rozvádějí, ve skutečnosti nejsou rozejití. A je absurdní, že není, kdo by jim to řekl, protože u soudu se to určitě nedozvědí.
Co znamená, že nejsou (rozídení) rozejití?
Je zcela přirozené, že v manželství, které nejprve normálně fungovalo, se objeví problémy, i velké problémy. Pokud k partnerovi něco cítím, ať jde o lásku nebo nenávist, stále je to ještě vztah. Rozejití jsem s člověkem, který mi už je lhostejný.
Pokud si někoho beru, musím s ním nejdříve chodit, a stále ještě se nás před tím oltářem zeptají, jestli se vy oba opravdu chcete vzít. Jestliže jeden řekne ne, svatba se neuskuteční. Stejně i rozvodu by měl předcházet rozchod. Tedy já tu s tebou stojím a už mi opravdu na vztahu nezáleží, už mi nic neříkáš.
Takže říkáte, že se často rozvádějí manželství, která ještě ve skutečnosti, navzdory přesvědčení jednoho či obou, nezkrachovala?
Je mnoho klientů, kteří k sobě cítí přímo živočišnou nenávist. To je mimořádně obtížná situace zejména z hlediska výchovy dětí po rozpadu rodiny.
Ale nejvíce klientů je takových, kde je jeden partner už možná i rozejitý s jistým pocitem viny, ale ten druhý k němu stále cítí mnoho pozitivních emocí.
Někdy tento partner sám u soudu řekne "
ale já se nechci rozvést", ale soudy manželství i tak rozvedou. Jde vlastně o sekundární traumatizaci toho člověka, který cítí, že se za něj nikdo nepostavil. Nemluvě o tom, že páry z takových rozvedených manželství občas nadále spolu žijí v domácnosti.
Z ekonomických důvodů?
Často je to směs ekonomických i psychologických důvodů, když si řeknou: "
Sice jsme se rozvedli, ale nemáme na to, aby si někdo koupil byt, děti jsou ještě malé, i tak jezdíme spolu nadále na dovolené." Ten, který rozvod spustil, cítí jistou úlevu, pro toho, který ho nechtěl, je to ponižující, protože nejednou je ze strany druhého partnera vysmívaný.
Na základě zkušeností tedy vnímám, že rozvod je opravdu častým vyvrcholením řešitelných problémů a v drtivé většině se rozvádějí lidé, kteří ve skutečnosti nejsou rozejití.
Pokud se k vám do poradny dostane pár v těžké krizi, který však ještě manželství dává jistou šanci, jaká je naděje, že se to podaří?
O tom se těžko mluví, na to není ani nebude žádná statistika, navíc mám zkušenosti pouze z vlastní poradny. Osobně si myslím, že velká část manželství, která končí u soudu v rozvodovém řízení, je zachranitelných. Čím jsou takoví manželé motivovanější, tím je šance větší.
Ale jestli se jim to podaří a v jakém čase, s tím jsou různé zkušenosti. Máme i klienty, kteří se rozvedli a později svůj vztah zachránili. Je třeba také říci, že poměrně velká část je i takových, kteří rozvod v nějaké fázi stopnou. Papíry na soudu sice zůstanou, oni si to však mezi sebou nějak vyřeší.
Já mám však před sebou často ty nejkomplikovanější případy, klienty v těžké krizi, hluboko poznačené celým rozvodovým procesem a jeho právní rovinou. Ti lidé si v manželství nerozuměli, měli jinou představu o rodičovství, nakupily se další problémy. To vše by bylo ještě normální, každému se to může stát.
V rozvodovém řízení však k tomu všemu dostanou přibalenou kopu dalších problémů, probíhají strašidelná důkazní řízení, rozvody jsou často soubojem dvou strategií rozvodu, kde jeden potírá druhého.
Co to znamená "strategie rozvodu"?
Klient vyhledá advokáta, a zde je třeba říci, že není jedno, jakého. Už toto se děje v emocionálním rozpoložení, které je poznamenáno hněvem, smutkem, rezignací, strachem a pod vlivem těchto emocí jednostranně - vždyť jak jinak - popíše svou situaci, kterou si vyslechne advokát. A advokát je také jen člověk se svým prožíváním, zkušeností, a vnímáním vlastní kompetence. Spolu vymyslí kroky, kterými budou postupovat, aby se naplnila ochrana zájmů a práv klienta.
Koho zájem při rozpadu rodiny chránit? Muže? Ženy? Dítěte? A ono má jakého advokáta? A co je pro koho nejlepší zájem? Jaká máme práva v manželství? Kolika se dobrovolně vzdáváme? Vztahy jsou přitom více o emocích než o právech.
No a i ten druhý partner si řeší svá práva s advokátem. A tady se začne rodit strategie - chcete svěření dítěte do výchovy? Ok, jste matka, nebo otec, který byl s dítětem na mateřské. Jenže pak musíte dát dítě tomu druhému pouze v úterý a ve čtvrtek, ostatní dny si zařiďte, protože pokud s ním bude víc, neuhráme to na svěření, bude to vypadat, jako střídavka a to nechceme.
Takto na sebe narazí dvě strategie advokátů a je z toho rozvodová válka, která se mění na jedno velké obludárium.
To mluvíme o typu rozvodů, kde se dva nedovedou dohodnout, ve hře jsou děti i majetky a dlouho se to natahuje. Ale dnes jsou rozvody nejednou bleskurychlé, stačí jedno líčení a dlouholeté manželství je během půlhodiny rozvedeno ...
Jistěže, častokrát to proběhne opravdu takto. Na uskutečnění rozvodu manželství, ve kterém jsou děti, potřebujete úpravu práv a povinností vůči dětem.
Často je ten rozvod rychlý a jednoduchý z toho důvodu, že ten partner, který se sám nechtěl rozvést, nedělá kolem toho žádný cirkus, nechce propírat prádlo své rodiny u soudu.
Nejednou řešíte ty nejtěžší případy, které se táhnou roky a jejichž prvními oběťmi jsou děti ...
Ano, bohužel mám nyní většinu klientů, kteří by nemuseli být v tak hrozném rozpoložení, nebýt nezvládnuté právní roviny. Ta často obě strany zcela zlikviduje - lidsky, ekonomicky, přijdou o přátele, práci, protože nemají čas tam chodit, protože systém funguje v pracovní době, o majetek, neboť advokát je drahý, posudky, poplatky, konzultace.
A často mimořádně potupná jsou samotná jednání. Chování advokátů, soudců, kolizních opatrovníků, o tom kolují legendy. Dostává to lidi na kolena. Někdy si klienti přejí, abych byla osobně u soudu, ale vícekrát se mi stalo, že jsem byla vyloučena z jednání, ačkoliv ta jsou a mají být veřejná.
Proč?
Někdy advokát, ale většinou soudce řekne, že tam nemám být, což odůvodní tím, že je to jednání o malých dětech, z něhož by se nemělo vynášet. Ale já to vnímám jen jako záminku. A advokáty, s nimiž jsem o tom komunikovala, také.
Co je tedy skutečným důvodem toho, že vás vyloučili z jednání?
To mi do očí neřeknou, ale myslím si, že nechtějí, abychom blíže viděli do průběhu rozvodu. Jen aby bylo jasné, zde opravdu mluvím o rozvodech, které začaly, když dítě mělo 10 měsíců. Nyní má osm let, a stále se rozvádějí. A vy časem zvenčí umíte vyčíst, že tady něco nehraje, že jsou tu jistá propojení. Prostě nechtějí, aby se to dostalo ven.
Je to stále tak, že soud alespoň formálně posílá rozvádějící se pár do poradny?
Jak který, není to určeno jako povinnost. Většina soudů to v posledních letech nedělala, protože reforma z roku 2005 způsobila, že se celý systém původních manželských poraden rozpadl.
Proč vlastně?
To je dlouhý příběh. Původním cílem reformy bylo transformovat manželské poradny na něco nového, ale skončilo to katastrofou. Netvrdím, že předtím systém fungoval dokonale, ale byla tu síť manželských psychologů, ke kterým posílali soudy manžele v rozvodu, a to, co řekla poradna, bylo pro soudy poměrně směrodatné.
Tato reforma přetransformovala někdejší manželské poradny na takzvané referáty poradensko-psychologické služby. Jaký byl účel transformace poraden na tyto hrozně znějící referáty?
Argument byl, že klasické manželské poradny byly velké i drahé, psycholog nově zřízeného referátu se měl stát jakýmsi manažérem, osobou prvního kontaktu, za kterým přijde klient a on ho přidělí psychologovi, který bude na řešení problému klienta nejvhodnější.
Nebo, to byla spíše druhá představa, psycholog na referátu bude ten, který nejprve zasáhne v rámci krizové intervence a potom v druhé fázi klientů pošle k jinému psychologovi na důkladnější rozhovory. Nebylo vlastně jasné, co z toho má být.
Říkáte, že se to nakonec skončilo katastrofou. Proč?
Neboť se to celé rozpadlo. Tento psycholog-manežér na úřadě neměl klienty kam poslat, protože veřejná síť psychologů najednou neexistovala.
Navíc došlo ke zdecimování stavů. Dříve bylo v Bratislavě 15 psychologů v manželských poradnách, dnes je na těch přetransformovaných referátech v Bratislavě čtyři-pět psychologů, v jiných okresech jen jeden. Takže ti lidé kapacitně nijak nestačí, dolů šla i kvalita.
Jako referenti jsou na nejnižší úrovni státní administrativy, platově šli dolů. Vznikaly i absurdity - dlouhá léta jsem byla na Ústředí práce, sociálních věcí a rodiny metodikem těchto psychologů z referátů, ale přestože jsem je metodicky vedla, mnoho jsem nezmohla.
Pokud vedoucí oddělení sociální ochrany v "Horní dolní" něco přikázala naší psycholožce, musela to udělat, ačkoli to bylo nejednou v příkrém rozporu s etikou psychologa.
Takže pro ty psychology z referátů, kteří působí na oddělení sociální ochrany dětí v rámci úřadů práce, sociálních věcí a rodiny, je to celkově velmi špatné prostředí. To se promítá i do vztahu ke klientům.
Z toho vyplývá, že zatímco v minulosti soudci posílali manžele v rozvodovém řízení do manželských poraden, dnes už je nemají kam doporučit?
Přesně tak. Soudci za ta léta pochopili, že ten systém nefunguje. Manželé se tam nemohli dovolat, nebo tam ani nechtěli jít, protože pokud máte ve městě jen jednoho psychologa, který se zná s tím a s tím z rodiny, klienty to odrazuje. Nebo ti zdecimovaní psychologové neměli čas a volný termín.
Také se stává, že soudci pošlou manžele do poradny, ale neudají jim adresu, takže klienti poradnu nenajdou, netuší, že dnes funguje jako nějaký referát. V posledních letech jsou sice jakési bezzubé snahy tuto situaci řešit, každý z těch projektů na papíře vypadal ještě trochu smysluplně, ve skutečnosti se to končilo jako mnoho jiných projektů - peníze se rozkutálely a výsledek byl téměř nulový se spoustou administrativy kolem.
Jiná otázka je, jak to vlastně před tím rokem 2005 fungovalo: byla tu veřejná síť manželských poraden, kam soudci doporučovali lidi v rozvodovém řízení, ale mělo to i nějaký větší smysl i v realitě?
Určitě to mělo smysl. Rozvod probíhá v nějakém čase, partneři přijdou k soudu v jistém stádiu, v manželské poradně mohou pochopit o sobě něco nového.
A když už jsou pevně odhodláni k rozvodu, je rovněž důležité, aby se rozvod uskutečnil s ohledem na dítě jakž takž slušně. I tomu může setkání s vyškoleným psychologem výrazně pomoci. Dnes máme místo toho zápasy různých advokátních strategií.
Klasický manželský poradce vnímal jako součást své práce i to, že některé manželství je možné ještě zachránit, nebo jeho práce spočívala v tom, aby se rozvod uskutečnil co nejbezbolestněji?
Za socialismu byl samozřejmě zájem shora, aby poradny působily proti stoupající rozvodovosti. Po roce 1989 i psychologii ovlivnila nová doba, zvýrazňovala se hodnota svobody, takže ten přístup k jednotlivým případům závisel od osoby manželského poradce i od psychoterapeutické školy.
Z etiky psychologa však vyplývá, že má klienta doprovázet. Tedy pokud je výslovným přáním klienta rozvést se, nemůže ho psycholog lámat přes koleno.
Na Slovensku fungují víceré soukromé manželské poradny, vy pracujete v jedné z nich, jejich vznik byl tedy reakcí na rozpadlý systém?
Existovaly i předtím, ale je pravdou, že nebyly takto rozšířené. Tehdy byly alternativou, dnes jsou již nezbytností, protože nic jiného neexistuje. V současnosti se jen velmi málo kolegů věnuje párové terapii, není to oblíbená věc, drtivá část kolegů dělá individuální případy.
Na Slovensku se nově využívá i role mediátora, rozvádějící se manželé mohou v případě zájmu využít jeho služby, aby jim pomohl dospět k dohodě. Jaké jsou zatím zkušenosti s tímto institutem?
Principiálně by bylo nejlepší, kdyby se rozvody neřešily u soudů, ale šlo by se k mediátorovi jako k člověku, který nám pomůže v komunikaci, pokud se my dva už nedokážeme domluvit doma.
Pokud takový mediátor s patřičným vzděláním řekne,
podívejte, dostali jste se na hranu, už nejde o obyčejný hněv, který se rozchodí za tři dny, ale o něco hlubšího, v takovém případě by přišel na řadu psycholog.
Mediátor by mohl být v takovém systému člověkem, který manžele smíří nebo dohodne podmínky rozvodu. Soud by tomu celému dal jen nezbytnou administrativní tečku.
Tedy principiálně nový institut vítáte, jen mezi řádky cítím, že o výkonu dnešních mediátorů nemáte vysoké mínění.
(Ticho.) K tomu, aby jednou mediátoři plnili tu roli, o které jsem mluvila, by museli mít jiné vzdělání než dnes. Musela by fungovat živá komunikace, vzájemná úcta k profesím a profesí mezi sebou. A jasné kompetence, pochopení, rozhovor a úplně nejvíc zdravý rozum.
Do jaké míry vás vyhledávají ve vaší poradně lidé, kteří mají běžnou manželskou krizi, vědí, že se nechtějí rozvést, ale chtějí se z té krize dostat?
Jsou i tací, ale je jich málo. Samozřejmě, pro mě jsou to osvěžující setkání, je to vlastně to, co jsem chtěla původně dělat, jde o skutečnou psychoterapii. Jde přesně o ty případy, které měly původně manželské poradny řešit, ale z větší části již řeší, jak zmírnit důsledky rozvodu na pár a na děti.
Statistiky o příčinách rozvodů nevypovídají o ničem, většinou se uvádí, že manželé byli rozvedení pro neslučitelnost povah, zájmů a podobně ...
... promiňte, ale tyto oficiálně uváděné důvody jsou hloupost. Na to, že mají neslučitelné povahy, přišli po deseti, patnácti letech manželství? S někým se sloučím, roky spolu žijeme, máme děti a pak najednou zjistíme, že naše povahy jsou neslučitelné?
Co je tedy z vašeho pohledu nejrozšířenější příčinou krachu manželství?
Lenost.
Lenost?
Ano, lenost ve smyslu: nechce se mi to řešit, nechci už takto žít, nemusím takto žít, mým světlem v tunelu je zabalit to a začít nový život.
Takové "nechce se mi" však přináší obrovské komplikace života, nepůsobí to jako dobrodružství lenivce.
Je to krátkozraká lenost, již po několika sezeních přijde zlomový moment, když jako psycholožka řeknu, ok, akceptuji, že se vám nechce, ale musíte počítat s tím, že přijde taková a taková komplikace a bude to mít následující důsledky.
Projde pololetí a oni se mě zeptají,
to jste jako věděli, že toto všechno se na nás svalí? Nuže, život má jisté zákonitosti.
Lenost tedy znamená, že v manželství se postupně až do bodu pádu prohlubovalo vzájemné odcizení?
Zčásti ano, já bych to spíš nazvala nezvládnutým blahobytem, neschopností pracovat s vlastní svobodou. Lidé se cítí být svázáni vztahem, věří předsudku, že ten druhý ho svazuje a když se to všechno rozváže, uvolní se mu ruce, zasvítí světlo a všechno bude světlé. To je však pofidérní chápání svobody.
Vnitřně svobodný může být i vězeň v Gulagu, nesvobodný i ten, co na první pohled radostně stojí na louce. Je to věc zralosti, ale zde je nutná odpověď sociologie, v jaké době žijeme, jak je rychlá a povrchní, co udělala s muži a co se ženami.
Zeptáme se však psychologa: co udělala tato doba v manželství se ženami?
Ženy si dnes často kladou otázku, na co jim je ten chlap, vždyť bez něj přežijí, uživí se, s dětmi jim už někdo pomůže.
K tomu lze optikou ženské emancipace odpovědět, že ženy už nejsou nuceny ve vztahu trpět, ale jsou v manželství svobodnější než dříve, takže dobře fungující manželství jsou rovnocennější i opravdovější.
To všechno je fajn, pokud jde o zralou osobnost. Pokud to není zralá osobnost, pokud si řekne, že tento muž je i tak jen hodinu s dětmi a tak to to bude i v případě, kdy se rozvedeme, vůbec si neuvědomuje, že je něco zcela jiného hodina s dětmi, když jsou oba spolu a něco zcela jiného, když jsou rozvedení. Jenže některé ženy to nechápou.
Co udělala tato doba v manželství s muži?
V té roli se mnohokrát nenacházejí, vnímají, že žena hodně dokáže a nevidí pro sebe prostor seberealizace. Ztrácí se jejich dominance v tom dobrém slova smyslu: já jsem šel na pole, donesl jsem brambory, ona z toho udělala placky.
Dnes si umí žena ty brambory koupit, na mnohé činnosti již muž není vůbec potřebný. Testosteron, kterým je muž vybavený, tu biologickou sílu, už nemá kde ze sebe dostat. To si pak řeší řekněme v posilovnách, kde zvedá činky a také do té posilky se ještě předtím vyveze eskalátorem. (Úsměv.)
Dnes se velký důraz klade na výchovu dítěte. Rodičovské generace před námi nikdy neřešily individuální růst svého dítěte v té míře jako současní rodiče, kteří se snažíme jim naplánovat každou hodinu dne, neustále je měkce regulujeme a hlídáme. Není to přepis rodičovství, které tak často ničí manželství?
To je velmi častý fenomén, který souvisí i s jakousi dobromyslnou mediální propagandou, jak jsou těhotenství i ten porod super, jak je vlastně úžasné mít dítě.
,br>
Potom však nevyhnutelně dorazí zklamání, protože v těch časopisech se už méně psalo o tom, že nespíte den a noc, ani o tom tlaku, který to přináší zejména na ženy.
Tím, že se nežije v rodinných komunitách, mnohé neviděly, co to znamená mateřství. 30-letá svobodná žena se musí velmi zamyslet, kdy viděla malé dítě a co se s ním dělá. Proto je zaskočená, jak se jí najednou změní život, přičemž tomu muži, který chodí dál do práce, kde si i tu teplou kávu s kolegy vypije, se život až tak nezkomplikoval.
Takže je přirozené, že z toho postupně pramení i narůstá ženská frustrace, která vyústí do narůstajícího tlaku na otce.
Probíhají na Slovensku dvě rozvodové vlny, k té první dochází pár let po uzavření manželství, k té druhé po 25 až 30 letech. Co jsou specifické příčiny rozpadů mladých i těch starých manželství?
Přijetí rodičovské role je testem partnerského vztahu mladého manželského páru. Pokud manželé neměli dříve zralý partnerský vztah s vyvinutou komunikací, pouto se může rychle zničit. Žena má totiž jiný vztah k muži a dítěti.
Jak to myslíte?
S dítětem je pokrevní rodina, manžel je však z tohoto pohledu cizím člověkem, se kterým si je ten vztah třeba budovat. Proto je důležité, jaký měli vztah již dříve, než se dítě narodilo.
A tady jsme opět u dovednosti vzájemné komunikace, nebýt v ní líný, protože přes ni se tvoří hranice vztahu, co jsem třeba jako manželka schopná přijmout, co mi vadí a že ačkoli je ten můj milý a zlatý, jsou věci, které neumím přijmout a je z toho latentní konflikt, který může přerůst do něčeho vážnějšího.
Proč se dnes v takové míře rozvádějí manželství po 25-30 letech? Muž či žena mají pocit, že nadešel čas, kdy je třeba nabrat druhý dech?
Lidově to tak lze říci. Ale když to řekneme méně lidově, vychází to z předsudku o vlastní svobodě. Partner si řekne, že se obětoval celé ty roky, má proto ještě právo na šťastný život a chce si ho vyzkoušet. Samozřejmě, nemám žádnou výpovědnější statistiku, jak to v těchto případech dopadá.
Ale z toho, co se o jednotlivých příbězích později dozvím, vnímám, že tento projekt nového, šťastnějšího života nevychází. Exmanželé po čase zjišťují, že dlouholetý vztah je tak obsáhl, že neumí být sami a když i mají nebo si najdou druhý vztah, často to už nefunguje, protože jsou příliš zasažení zvykovostí. Takže se dostaví nové rozčarování.
Podle vás je tedy procento těch, kteří později rozvodu litují, poměrně vysoké?
To je jen moje zkušenost. Už jsem vícekrát slyšela, jak si rozvedení později stěžovali -
a to proč nám u soudu, kde nás rozvedli za půlhodinu a šlo to jako na běžícím pásu, neřekli víc?
Dobře, byli jsme hloupí, ale proč nás v tom systém nezastavil nebo alespoň nevaroval? Takovou reakci mám od lidí vzdělaných, se zaopatření lidmi, kteří jsou za vodou a tedy neřeší ani tak propad do chudoby.
Tito partneři předpokládali, že si budou nový život užívat, ale když jsou už s kamarádkami čtvrtý rok po sobě na dovolené, zjišťují, že je to víc nebaví a příště pojedou raději sami, protože je už trochu blbé zavolat si tam bývalého manžela. Hledají nový smysl v životě po rozvodu, ale nenacházejí ho.
Přejděme na závěr od rozvádějících se manželů k dětem. Otcovská lobby si zhruba před deseti lety vybojovala institut střídavé péče. Předtím bývaly děti po rozvodu za normálních okolností u mámy, jen každý druhý víkend s otcem, nyní už máme desetileté zkušenosti s tím, že dítě má dva domovy, jeden týden je u otce, druhý s mámou. Je to dobrý systém?
V současném pojetí "týden u mámy, týden u otce" je to příšernost, až bych to označila za trestný čin. Jen si představte, že u soudu se vyslýchá čtyřleté dítě, kterému doneseme panenku, autíčko, omalovánky a chceme od něj slyšet, co chce. A pak jsme překvapeni,
že dítě řekne něco zcela jiného než čekáme ...
... nebo něco, k čemuž bylo zmanipulované jedním z rodičů.
Například.
Ale jak to lépe vyřešit, pokud se rodiče nemohou dohodnout?
Po rozvodu či rozpadu rodiny je prvořadé, aby se na výchově podílely oba rodiče. Buď tak učiní na základě dohody, která by měla co nejvíce kopírovat obyčeje, zvyky, normálnost chodu rodiny, jak fungovala dosud.
Samozřejmě, kolik lidí, tolik chutí - je něco zcela jiného, jestli má dítě sedm nebo patnáct let, nebo jestli otec dělá nebo nedělá na směny. Proto je třeba mluvit ne o střídavé, ale o sdílené výchově.
V pořádku, ale proč jste střídavou péči "týden u mámy, týden u otce" označila za příšernost?
Pro děti předškolního a raného školního věku je velmi důležité, aby měly jednu domácnost. Je to čas, kdy se buduje osobnost, tyto děti potřebují jistotu, prostorové i časové bezpečí. Určitě to neznamená, že by neměly přespávat i u druhého rodiče, ale mělo by se to konat ve výletovém režimu.
Teprve později, když si život malého dítěte získá jasný rámec, může žít i ve dvou domácnostech. Ale to, v jakém poměru se to má uskutečňovat, se musí rodit v rodičovských dohodách po dlouhé komunikaci s ohledem na dítě.
Je iluzí si myslet, že svou skutečnou představu řekne u soudu nebo koliznímu opatrovníkovi. Na to, abyste se dozvěděli, co si dítě opravdu přeje, je třeba mít s ním vztah, což trvá nějaký čas, a to se nestane u soudu. Dnes vše probíhá jen prvoplánově komunikací bez poslechu.
My sice deklarujeme, že prvořadý je zájem dítěte. Ale na ten se ho musí ptát rodiče. A pokud to oni neumí, musí je zastoupit odborník, který si s tím dítětem vybuduje vztah důvěry.
U nás tedy systém na papíře funguje. Jenže máme extrémně špatný výkon soudce, advokátů, kolizních pracovníků, psychologů, soudních znalců. Největší obětí současného rozvodového systému jsou tak děti.
Martin Hanus
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 4. 8. 2019 naleznete
zde
