Svátek 14. září nám připomíná hodiny radosti a triumfu
v dějinách Církve: nalezení sv. Kříže svatou Helenou, zasvěcení
chrámu Božího hrobu v$Jeruzalémě za císaře Konstantina
(335), kde byl pak nalezený Kříž přechováván, návrat sv. Kříže do svatého města po jeho znovudobytí z rukou Peršanů (629-
630). Ale již staří věděli, že zde nakonec nejde a nemůže jít
o vnější triumf.
Když císař Heraklius po vítězství nad Peršany chtěl kříž s velkou nádherou osobně donést zpět do Jeruzaléma, u brány se mu náhle podlomily ruce i nohy a nemohl dále udělat ani krok. Když pak na radu patriarchy odložil svá nádherná roucha, mohl v chudém šatu a bos bez námahy donést kříž na místo jeho úcty a oslavy. Nyní měl totiž nezbytnou „podobnost se Spasitelem, který nesl kříž jako nejchudší a nejpokornější“. Středověká legenda říká jasně to, co říká Apoštol:
Jako dědici Boží a spoludědici Kristovi musíme jako on trpět, abychom tak spolu s ním mohli dojít do slávy (Řím 8,17). Že utrpení našeho Pána na kříži spočívalo především v nevýslovné potupě právě tohoto trestu smrti, který společně vynalezli Řekové, Římané a Židé, to dokládá hojnost svědectví ze starověku. Nebyla to tedy jen krutost smrti, nýbrž s ní spojená potupa, která dělala tento trest tak strašným. Byl to trest pro otroky, trest smrti pro lupiče a bezectné. Jejich smrt neměla v sobě nic povznášejícího ani nic hrdinského.
Proto nikoliv tehdy, když Církev zaplavuje vlna sympatií a pozornosti, nýbrž když Kristovo tělo, jeho nynější vnější podoba, je jako tehdy znamením ponížení a pohrdání, můžeme osvědčit, zda k němu skutečně patříme. Ale snášení krutosti a potupy smrti na kříži by nás samo nespasilo. Ve starověku podstoupily tuto strašnou smrt tisíce. Smrt Kristova se od jejich neliší vnější podobou. Je to jeho láska, s jakou snáší tuto smrt a která z jeho utrpení činí utrpení výkupné, jak to hlásá Kříž nad všechna jiná znamení tohoto světa právem povýšený. Není ani myslitelná větší láska nad tu, kterou projevil Bůh, když v podobě otroka vydal za nás svůj život v této konkrétní podobě smrti (srov. Fil 2,6n). Protože přijal bolest a potupu s tak jedinečnou láskou a sedí nyní slavně po Otcově pravici a má moc a jméno, které je nade všechna jména, můžeme slavit svátek Povýšení Kříže.
S ním trpět a s ním být oslaven znamená tedy snášet z lásky k Bohu a k lidem spolu s Kristem utrpení všeho druhu a především potupy, které ničí každou falešnou hrdost. Pokud se nám to krok za krokem podaří, když nám to bude darováno, pak teprve neseme kříž k pravému vítězství a pravému povýšení.
37. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
