Zamyšlení nad evangeliem 22. neděle v mezidobí- cyklus C
Když Ježíš přišel do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: „Uvolni mu místo!“ Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: „Příteli, pojď si sednout dopředu!“ To ti bude ke cti u všech, kteří s tebou budou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Svému hostiteli pak řekl: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože on ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.“ (Lk 14,1.7-14)
Co nám to vlastně dnes dává náš Pán za naučení? “Morálku posledního místa”, jak to kdosi nazval? Sedávej panenko v koutě, buď hodná a najdou tě? Chce nám dnes znechutit sobectví, bezohlednou ctižádost? Chce nás dnes učit skromnosti?
Nic z toho nemá Pán ve skutečnosti na mysli. Dnes nám především podává svou nauku o nerovnosti lidí v řádu jeho království.
Od té doby, co si revoluce na začátku novověku daly do štítu heslo rovnosti a bratrství všech lidí, každý člověk, i každý z nás s tím jaksi počítá: všichni lidé jsou si rovni.
Jenomže naše každodenní zkušenost ukazuje, že ve skutečnosti žádná rovnost mezi lidmi není.
Pravda, žádný císař už nerozděluje šlechtické tituly, ale prezidenti uděluji dál řády, na kdejaké hitparádě se udílejí zlaté medaile laureátům. Za zvuků fanfár jsou dále vavřínovými věnci korunováni králové a královny: královny krásy a králové třeba lukostřelců.
Dál zůstávají hodnostní a kvalitativní rozdíly v lidském životě - byť formálně sebedemokraticko-soběrovnějším.
Stejně tak existují hodnostní rozdíly a třídy u Boha, - to nám dnes připomíná Pán Ježíš. U Boha nemůže být řeči o nějaké rovnosti. A kdo je nejpřednější? Ne člověk se vznešenou vizitkou rodu modré krve, ale o s o b n í p ř í t e l: “Příteli, pojď dopředu”, zve pán hostiny v podobenství.
Zasloužilého hosta s tituly přijímáme se zdvořilostí, přítele přijímáme se srdečnou radostí.
Zamysli se: Koho ty považuješ za svého přítele? Jistě toho, kdo tě má rád, o kom s jistotou víš, že se na něj můžeš kdykoliv spolehnout, že bude vždy při tobě. - Bůh také tak; má stejné měřítko.
Vidíš, to je radostné jádro dnešního slova Božího: I já se mohu považovat za přítele Božího, když mám k němu takový vztah, takovou přátelskou důvěru.
Dnešní slovo Boží není tedy jen nějakou etikou slušného společenského chování u stolu, jde tu o řád Boží říše: tam budou před nimi Boží přátelé.
Máme se stávat lepšími, intimnějšími Božími přáteli, to je náš úkol, naše starost. Nejen starost o sebe - i o ty druhé, o naše děti.
Chtěl bych vám v těchto dnech, kdy se začíná školní rok, vložit na srdce starost jak pomoci, aby naše děti měly příležitost seznámit se s Pánem Ježíšem.
Chtěl bych vám vložit do hloubi srdce i paměti slova Ježíšova: “Nechte maličké přijít ke mně a nebraňte jim, neboť takových je nebeské království.”
Bratři, co uděláme - co může každý z nás udělat, aby se maličkým, kteří žijí v naší blízkosti umožnilo navázat přátelství, které je pro život lidský i věčný nejdůležitější - přátelství s Bohem?
