Evangelijní úryvek nejbližší neděle (Lk 14, 1. 7 - 14) nabízí Ježíšova slova, kterými vyzývá "nehrát si" na pokorného, ale mít správnou úctu k sobě a vážit si druhého.
Rozhovoru během stolování předchází Ježíšův zázrak uzdravení člověka, který trpěl vodnatelností, ten je v nedělním úryvku vynechán. Uzdravení proběhlo v sobotu, takže to vyvolalo polemiku o zachovávání posvátného dne, kterým je pro židy sobota. Pomoc bližnímu v nouzi nezná odklad. Dosvědčuje to i mlčenlivý souhlas přísedících.
Překonat zavedenou etiketu
Nedělní úryvek má dvě části. V první se Ježíš zaměřil na chování hostů (Lk 14, 7 - 11) a ve druhé části na postoj hostitele (Lk 14, 12 - 14). Struktura je velmi jednoduchá. Kristus nejprve upozorňuje na chování, kterému se mají jeho následovníci vyhýbat. Potom podává pokyny, které si mají osvojit.
Jako již mnohokrát na jiných místech, i tentokrát Pán Ježíš vybral příklad z běžného života, jakým byl příchod hostů na hostinu. Zasedací pořádek a jistá etiketa na svatbách a hostinách byla důležitá v minulosti a je důležitá i dnes. Ti, kteří už někdy organizovali svatbu, mi dají za pravdu, že zvažování "koho s kým usadit" a "kdo vedle koho raději ať nesedí" zabere někdy celé týdny.
Teologie posledního místa
Je zajímavé sledovat, že Pán Ježíš v biblickém úryvku je sice pozvaným hostem, ale nevystupuje jako jeden z hostů, ale jako hostitel. Je to jasný vzkaz, že v textu nejde o židle a místa v doslovném významu. Vzkříšený Kristus přes slova evangelisty se obrací na společenství křesťanů a jeho slova jsou usměrněním pro jejich celoživotní přístup.
Ježíš nenamítá proti tomu, že někdo sedí "výše" a někdo "níže". Ve společnosti jakož i v Církvi vždy musí být ti, kterým byla svěřena úloha jisté správy. Ze strany představených je potřebná pokora a zodpovědnost. Ze strany podřízených vděčnost a poslušnost. Největší užitek se dosáhne tehdy, když obě strany naplňují tento přístup současně. Ježíšova slova jsou varováním před chorobnou touhou po funkcích a pozicích, která pramení ze závisti, touhy ovládat jiné nebo nedostatku schopnosti naslouchat druhým.
Ježíšův učedník si je vědom talentů, které dostal, ale i slabostí, které má. Ví, že i jiní dostali schopnosti, často větší nebo menší, než má on sám. Přesto si váží hodnotu a nadání vlastní osoby a zároveň prožívá úctu k darům těch druhých. Nejde o hru na pokorného, ale o upřímné a čisté smýšlení. Nedělní evangelijní úryvek je doslova o "teologii posledního místa." Je totiž třeba říci, že poslední místo neznamená automaticky bezvýznamné místo.
Člověk si nevybírá poslední místo v naději, že postoupí výše, ale přijímá ho, protože chce být podle vlastních sil a možností užitečný na kterémkoliv místě.
Dar vnímavosti
Evangelijní úryvek je povzbuzením pro ty, kteří někdy mohou prožívat frustraci z nedocenění či pocity neuznání jejich práce, často skryté a nenápadné. Snad ještě více je povzbuzením pro představené k větší pozornosti k práci těch, kteří jsou jim svěřeni, která nebude předepsána a strojená vůči těm, kteří jsou jim svěřeni, k větší vnímavosti na schopnosti, díky kterým mohou jejich podřízení na správném místě přinést velké požehnání. Nakonec je povbuzením pro různé komunity, aby byly citlivé k práci svých členů a uměly ji ocenit.
Na příkladu hostitele, který si vybírá a zve hosty podle toho, jestli má z nich užitek, zaznívá varování před zištností a vypočítavostí, když naše chování není motivováno skutečnou láskou k druhým.
Vztahy uvnitř Společenství křesťanů nemohou řídit principy obchodních partnerů. V židovském náboženství byli "chromí, slepí, mrzáci" vyloučeni z liturgie v jeruzalémském chrámu. V křesťanství se nikdo nemá cítit nechtěný nebo vyloučený. Jsme vyzváni k větší dokonalosti, která je založena na Ježíšově poselství.
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 30. 8. 2019 naleznete
zde
