Před oltářem klečí pár manželů ve středním věku, s hlavami vzájemně opřenými o sebe. Sednu si do lavice a chvíli se dívám. Klečí nehybně, drží se za ruce a hledí jedním směrem - na vystavenou Svátost oltářní.
Mé tělo mě jaksi samo donutilo pokleknout a chvíli žasnout. Dvě svátosti - svátost Eucharistie a svátost manželství - jedna se zrcadlí v druhé ...
Svátost manželství a Eucharistie mají něco společného. Obě znázorňují jednotu Krista a Církve. Manželství je znakem této jednoty, v Eucharistii je tato jednota zhmotněná bytostně. A tedy vždy, když hledíme na svátost manželství - hledíme na znak této jednoty, která se zpřítomňuje v Eucharistii. A vždy, když adorujeme Svátost oltářní, adorujeme model této jednoty. Tak Eucharistie a také i manželství nás učí velkému tajemství jednoty.
"Být jedním tělem"
To "být jedním tělem", které slyšíme při sňatku, má hluboký význam. Mladým snoubencům něžně se držícím za ruce, kteří žili svůj vztah celou dobu před manželstvím v čistotě, zajisté jako první napadne význam, pod kterým lze vidět manželský akt, který biblický jazyk nazývá poznání. V manželském aktu se vyjadřuje i potvrzuje jednota manželů na všech úrovních - vyjádřená v jejich manželské smlouvě.
Ale být jedním tělem je i zadání, úloha a výzva pro manžele - být, stávat se jedním tělem na všech úrovních - v uvažování, myšlenkách, citech, v hospodaření, ve výchově dětí.
Budování jednoty je nejtěžším úkolem, ke kterému jsou manželé povoláni. Svědectví manželů a jejich lásky je autentické, když je opřené o svědectví jejich jednoty. Jejich láska bude lidmi zvenku posuzována vždy přes síto kvality jejich jednoty. Kvalita jejich lásky je podmíněna kvalitou jejich jednoty. Pokud láska manželů není jednotná, omezuje se i účinnost jejich svědectví. Manželé jsou totiž účinným znamením (KKC 1617) vztahu Krista a Církve v tomto světě. Pokud chybí jednota v porozumění, rozhodování, společném směřování, v modlitbě, bude velmi náročné vytvořit jednotu těl.
To "být jedním tělem" však lze pochopit ještě mnohem hlouběji. Tělo je analogií Církve. Pokud Kristus ve své velekněžské modlitbě (Jan 17) prosí za Církev, netouží po ničem jiném, jen aby byla jedním tělem. Pokud se v Církvi modlíme za její jednotu, prosíme, aby byla jedním tělem, které nemůže být rozděleno. I rodina jako malá domácí církev je povolána k tomu, aby byla jedním tělem, znamením jednoty.
Jednota je to první, na co útočí Nepřítel
Pokud je jednota to nejpodstatnější, co vypovídá o kvalitě naší lásky, je logické, že bude i prvním, na co bude útočit Nepřítel. Na ni bude vyvíjen největší nátlak, protože ona je verifikátorem důvěryhodnosti a pravdivosti lásky manželů. Diabolos je ten, který rozděluje. Jeho úkolem je zdiskreditovat - a to právě nejednotou.
Potvrzuje to zkušenost bolestného rozdělení Církve - tajemného Kristova těla (přes 26 000 denominací); zkušenost nejednoty v řeholních komunitách (Kdo uvěří jejich službě, když jako řehole nežijí jednotu?); zkušenost nejednoty kněží s biskupem; zkušenost nejednoty manželů zvlášť v delikátních momentech (tehdy, když se jednota mezi nimi má potvrzovat a prohlubovat, je nejvíce zkoušena a napadána); zkušenost rodin (největší nejednotu zažívají právě tehdy, když jde o nejdůležitější momenty - modlitba, pohádka, neděle, Vánoce, dovolená).
Eucharistie - lék každé nejednoty
Manželství a Eucharistie mívají společný přívlastek - svátost jednoty a lásky. Manželská jednota se buduje a prohlubuje i díky svátosti jednoty - Eucharistii, která nejen naznačuje, ale i zpřítomňuje jednotu. Manželé, kteří přistupují k Eucharistii, doslova čerpají z nejhlubšího zdroje jednoty Ženicha a Nevěsty. Díky přijímání Kristova Těla se mohou znovu stávat jedním tělem. Pokud je jednota manželů pokoušena a napadána, měli by se mnohem více sytit Eucharistií, která léčí každou formu nejednoty. Eucharistie jako svátost lásky pomáhá i samotným manželům, aby i jejich svátost byla svátost (neboli znamení) lásky. Tento účinný lék chrání svátost manželství, pomáhá manželům zevnitř k tomu, aby dokázali tuto jednotu žít, aby dokázali být jedno tak, jako Kristus se svou církví, aby dokázali darovat svůj život tak, jako Kristus daruje svůj život za svou Nevěstu. Stejně je logické, že pokud je tato jednota mezi manželi narušena, je třeba ji znovu obnovit smířením mezi manželi a svátostí smíření.
Eucharistie buduje (domácí) církev
Kristovo tělo má i Ekleziologické důsledky (dopady na Církev). "
Jste tajemství, které přijímáte," říká sv. Augustin. Tím potvrzuje, že účinek sv. přijímání není privátní, ale církevní a že úkolem Eucharistie je budovat Církev. Naším
Amen jako odpovědí na přijaté Kristovo tělo potvrzujeme nejen živou víru v Kristovo tělo, ale i ochotu a vůli budovat Církev - Kristovo tělo.
Specifickou úlohou manželů je budovat Kristovo tělo zvlášť v jejich domácí církvi. Každým
Amen se rozhodují znovu, aby byli jedno (Jan 17, 22). Eucharistie tedy nepřináší jen privátní prospěch pro hrstku jednotlivců se společným příjmením, ale přetváří domácí církev postupně tak, aby se stávala jedním tělem.
Jednota domácí církve je nejkrásnějším svědectvím lásky před světem.
Ať jsou tak dokonale jedno, Otče, aby svět poznal, že miluješ ... (Srov. Jan 17, 23). V jednotě malé církve v domě má svět poznat lásku Boha. V tom je svátost manželství znamením i zadáním. Rodina jako buňka Kristova těla, díky své lásce prožívané v jednotě, ozdravuje tělo - Církev - napadané různými formami nejednoty a stává se pro ni školou jednoty a lásky. Tak jednota Církve jako jednota křesťanů začíná v jednotě malé domácí církve. Proto ta největší misie manželů nespočívá v jejich "aktivitě", ale v jejich "pasivitě" - ne v tom, co dělají, ale v tom, čím jsou - v jejich bytí. Pokud jsou svědectvím jednoty, říkají již dostatečně mnoho.
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek z 20. 8. 2019 naleznete
zde.