7. ODVAHA A ODHODLANOST - vlastnosti charakterního člověka

Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.





O Winstonovi Churchillovi prý lidé říkali, že vypadá jako buldok. A on prý tohoto názoru dokonale využil. Celkem úspěšně se lidem snažil dát najevo, jak se mají chovat, aby se dokázali vzpamatovat z noční můry a důsledků dlouhé a strašné války, kterou měli právě za sebou.

Byl to velký a neobyčejně všestranný člověk: talentovaný novinář, životopisec a historik, nadaný malíř, pilot, odvážný a vynikající voják a vlivný řečník. Vypadalo to, jakoby si všechny tyto dary pěstoval a připravoval pro pravou chvíli, kdy je bude moci využít ke spáse Británie a hodnot, na kterých jeho vlast stála.

Byl velkým vlastencem. Pevně věřil v důležitost vlasti a její historický význam v rámci Evropy a světa. Měl ocelové zdraví a schopnost dokonalé koncentrace.

Co sliboval svému lidu, bylo přímé a nepřikrášlené:

„Nemám nic, co bych nabídl kromě krve, námahy, slz a potu.“

Jeho slova byla živoucím obrazem charakteru a do svých posluchačů doslova vlévala ctnost odhodlanosti:

„Co je naším cílem? ... Vítězství, vítězství za každou cenu, vítězství i navzdory každému teroru, vítězství, byť je cesta k němu jakkoli dlouhá nebo těžká; neb bez vítězství není přežití.“

„Neochabneme ani neselžeme. Budeme pokračovat až do vítězného konce. Budeme bojovat ve Francii, budeme bojovat s rostoucí důvěrou a rostoucí silou ve vzduchu, budeme bránit naše ostrovy, ať to stojí cokoli. Budeme bojovat na pobřežích, budeme bojovat na přistávacích plochách, budeme bojovat na polích i na ulicích, budeme bojovat na kopcích; nikdy se nevzdáme.“





Náročný start do života

Kdo byl vlastně Churchill? Odkud pramenilo jeho výjimečné odhodlání, které bylo tak viditelné a které přineslo takové významné ovoce nejen jemu, ale i zemi, kterou vedl? Jaké bylo Churchillovo zázemí a výchova? Domnívali bychom se, že to byl člověk mnoha darů a s perfektním zázemím. Pravda je přesně opačná.

Winston Churchill se narodil 30. listopadu 1874 v Blenheim Palace. Porod byl předčasný. Jeho otec Lord Randolph na něj hleděl jako na nedochůdče a ani jeho matka nebyla při pohledu na něj o mnoho citlivější.

Jediná citová odezva přicházela od chůvy, slečny Anne Everestové, ke které hluboce přilnul. Měl vadu řeči, kterou se mu nepodařilo nikdy zcela odstranit. Během celého života měl sklon k těžkým depresím. Jeho bídné školní výsledky na škole Harrow zřejmě byly vodou na mlýn rozhodnutí jeho otce poslat jej do armády. U přijímacích zkoušek na Royal Military College nebyl příliš úspěšný. Udělal je až potřetí. Tak – přijali jej.



Jeho rodiče byli v letech 1876–1884 veřejně znemožněni. Jejich manželství existovalo totiž jen naoko. Bylo veřejným tajemstvím, že paní Randolphová měla mnoho mimomanželských skandálů. Lord Randolph náruživě hrál hazardní hry, byl notorický alkoholik a nezodpovědný rozhazovač peněz. Zemřel roku 1895. Zůstaly po něm jen dluhy.



Umožnit zařvat britskému lvu

Někteří Churchillovi životopisci tvrdí, že důvodem, proč se stal tak intenzivně ambiciozním, proč chtěl za každou cenu ukázat, co umí, byla lhostejnost jeho otce vůči němu. Pravdou však je, že Churchill nikdy nic neskrýval a sám o sobě rád vyprávěl jako o zanedbávaném, znevýhodňovaném dítěti, které bylo později navíc ubité bídným vzděláním.

Mnoho analytických a respektovaných studií o Churchillovi ukazuje na množství chyb, kterých se ve svém politickém životě dopustil. Nezřídka se mýlil ve svém přesvědčení, byl tvrdohlavý v činech, dětinský v reakcích a vedený chybnými rozhodnutími. O čem se však nedá polemizovat a pochybovat, byl jeho vliv na britskou morálku a odhodlanost zajistit svým spoluobčanům vítězství.

Jak to sám rád řekl: „Umožnit zařvat britskému lvu.“

Jeho projevy a výřečnost byly v době krize pro jeho spoluobčany nezastupitelným přínosem. On jimi nejen vládl, ale i inspiroval.

Jak vysvětlit fenomén, jakým byl například Churchill, nebo kdokoli mu podobný? Těžko. Osobnost je tajemstvím. V dynamickém napětí mezi svobodou a milostí (slitováním) se vynořuje na povrch jedinečné a zcela nepředvídatelné „já“.

Jedinečná osoba není produktem pouze osobních genů, prostředí anebo jen rodinného zázemí či rodokmenu. Churchill vlastnil jakýsi vnitřní a neutuchající smysl pro vlastní duchovní cestu a pro povinnost naplnit svůj osobní úděl.

Snad nejlépe toto tajemství vysvětlují jeho vlastní slova:

„Když se ve světě dají do pohybu velké věci, které začnou hýbat dušemi všech lidí, a tyto věci povedou lidi k tomu, že začnou opouštět své rodinné krby, odkládat své pohodlí a bohatství a že na čas zapomenou na hledání pouze svého vlastního štěstí, a když celý ten pohyb bude odpovědí na určitá vnitřní nutkání, která v nás vzbudí úžas a kterým nebudeme schopni odolat, tehdy zjišťujeme, že jsme dušemi, ne zvířaty, a že v prostoru a čase se něco děje. A to všecko nás – ať se nám to líbí nebo ne – bude hnát do služby.“



KOMENTÁŘ

Ctnost odhodlanosti (rozhodnosti) se vyskytuje zřídka, protože chce-li ji člověk mít, musí svůj zásobník nabít množstvím dalších – doprovodných ctností. Bez nich by odhodlanost (rozhodnost) byla čímkoli, jen ne ctností.

Podívejme se například čím: odhodlanost bez trpělivosti je zbrklostí, bez naděje je slepotou, ba vlastně hloupostí. Jak se můžeme odhodlat (rozhodnout) pro něco, v co nevěříme?

Jak není odhodlanost (rozhodnost) svázána s rozeznáváním, je to pouhý fanatismus. A když není pobízena odvahou, nebude to nic jiného než otupělost, nehybnost a vzpurnost. Kdyby nás někdo nabádal, abychom šli za tím, co nás inspirovalo, bez odvahy bychom se vzepřeli.

Člověk by i navzdory krásným myšlenkám, touhám a cílům zůstal sedět za pecí. Bez odvahy se nepohne. A nakonec, když chybí věrnost tomu, v co jsme uvěřili a pro co jsme se odhodlali, bude odhodlanost (rozhodnost) neustále sabotovaná tzv. nutkavým chováním: člověk bude odbíhat jednou za tím, jindy za oním. Vždy se najde něco, co bude silnější než to, za čím jsme se rozhodli jít.



K odvaze jsou potřeba další ctnosti

K tomu, aby měl člověk ctnostnou rozhodnost, je tedy třeba, aby byl trpělivý, měl naději, byl schopný rozlišovat, byl odvážný a aby byl věrný svému cíli. Trpělivost mu dodá energii k vytrvalosti, když čas plyne a výsledek se stále nedostavuje.

Naděje mu umožní stále vidět před očima cíl. Rozeznávání mu umožní poznat, zda je hloupý či moudrý. Odvaha mu dá schopnost postavit se proti každému nebezpečí i překážce, která mu stojí v cestě k cíli, aniž by ohnul páteř. Věrnost jej připoutá k dobru, na které se snaží dosáhnout a bude mu dávat sílu nenechávat se vyrušovat přitažlivými a vábivými věcmi, které jej budou potkávat.

Odhodlanost (rozhodnost), podněcovanou, doprovázenou a ochraňovanou s ní spřízněnými ctnostmi, bychom si neměli plést s tvrdohlavostí ani fanatismem, jak se často děje. Jaký je tu rozdíl? Odhodlaný člověk vypadá někdy jako nezdravě tvrdohlavý.

Dost často se o něm okolí vyjadřuje jako o fanatikovi. Jak se dá poznat fanatik?

Nebo ještě přesněji: jaký je rozdíl mezi odhodlaným (rozhodným) člověkem a fanatikem?

Fanatik je člověk, který není schopen změnit nebo modifikovat předmět svého zájmu a úsilí a to ani tehdy, kdy je jasné, že jeho cíl je iluzorní, neskutečný, nedosažitelný. Fanatik není otevřený pro zpětnou vazbu. Je to člověk vzpurný, tvrdohlavý, uzavřený a hlavně silný tajnůstkář. Za svým cílem jde někdy až po fatální důsledky.

Autor Richard Weaver hovoří o fanatismu takto:

„Fanatik je člověk, který svou energii, poté co se ukázalo, že jeho cíl je nereálný, znásobí.“ To znamená: tma před očima a on přidá plyn.

A básník William Cowper to říká ještě prozaičtěji: Fanatismus je „šlehání plamenů z přehřátého mozku“.



Těžké rozlišování

Samozřejmě musíme přiznat, že pro člověka, který pracuje pro Boží věc, není někdy lehké odhadnout, kdy je čestným odhodlancem, a kdy fanatikem. Darmo mluvit – naše sklony žít v sebeklamu jsou zrádné a rafinované.

Odhodlaný člověk je pevný a rozhodný a pokračuje v klidu. Je osvícený a není pravděpodobné, že by se v cestě za svým cílem uštval anebo vyhořel.

Odhodlaný člověk je příjemným a inspirujícím vizionářem, který je vždy a v každé chvíli ochotný své cesty a cíle podrobit skrutiniu: tj. zkoumání a testu.

Důležitá zásada je: odhodlaný člověk není tajnůstkář. Všechny své karty vyloží na stůl a o svých rozhodnutích je ochotný diskutovat s lidmi, kteří jej vyzvou.

Hlavně však před patřičnou autoritou. Jakmile tato autorita zasáhne, poslechne s tím, že přece Bůh do věci vidí a i toto může být součástí jeho plánů. Zde máme na mysli odhodlanost lidí, kteří se rozhodnou jít za nějakou Boží vizí (např. v rámci církve). Avšak platí to do jisté míry i pro lidi, kteří se rozhodují pro významné cíle „jen“ na lidské úrovni (vždyť pro věřícího každá dobrá inspirace pochází od Boha).



Pevný ideál je Boží dar

Odhodlaný člověk se nezalekne nástrah a nespravedlivých zkoušek, protože věří, že za vším je Bůh a On to nakonec řídí. Odhodlaného člověka lidé dost často „přátelsky“ upozorňují na nebezpečí, která má před sebou, na nerozumnost rozhodnutí, které učinil, na tvrdohlavost, se kterou kráčí, na neschopnost poslouchat je a nechat se ovlivnit.

Ale odhodlaný člověk ví, že „psi štěkají a karavana jde dál“. Názory a postoje lidí, včetně dobromyslných, jsou tváří v tvář odhodlanému a rozhodnému člověku ovlivněné vším možným. Může to být povrchnost. Nerozumějí tomu, pro co se odhodlaný člověk rozhodl. Ideál nemusí mít tu stejnou sílu a přitažlivost pro každého. Pevný ideál je darem od Boha a ne každý je jím stejně silně vyburcovaný.

Může to být i snaha lidí být moudrými a odhodlaného člověka dobromyslně varovat a upozorňovat na nebezpečí, které na něj číhá, když „přepne (přepískne)“.

„Lidé by neměli do ničeho jít příliš po hlavě. To je znak nevyrovnanosti“, říkají. Může to být i žárlivost. Lidé nemají rádi ty, kteří dosahují tam, kam se ostatním dosáhnout nedaří, nebo jdou po cestách, na kterých oni sami permanentně selhávají. Může to být i kletba „dysfunkčního systému“ (rodiny, obce, skupiny).



Každý má své poslání

Členové těchto systémů (skupin) nesnesou, aby se některý z jejich členů odkláněl od cesty všemi tradičně praktikované. Mohli bychom tu uvést mnoho příkladů z dějin, kde bychom našli krásné ilustrace všech uvedených postojů okolí.

Za všechny aspoň k poslednímu: sv. Stanislav Kostka, Alois Gonzaga a i sv. Tomáš Akvinský byli tupeni i ve vlastních rodinách, které se stavěly proti jejich rozhodnutím. Tomáše Akvinského například tak zostudili, že ho pro touhu být dominikánem unesli, zavřeli do jakési věže a nastrčili tam ženu, aby jej svedla a tak by byl pokoj! Jenomže odhodlaný člověk se nenechá splést a zastavit.



Bez odhodlaných lidí by se dějiny nehýbaly. Jdeme vpřed jen proto, že máme odhodlané a zanícené jedince. Ale o to nejde. To, že tito lidé výrazně ovlivní chod dějin a jsou nezastupitelným přínosem pro společnost, je jen důsledkem.

Hlavní je – především pro věřícího člověka – že každý z nás má své poslání, jehož hlavní charakteristikou je, že nás vyčleňuje z neforemné masy a vyzývá k tomu, abychom šli svou vlastní cestou. Arnold Janssen, zakladatel Společnosti Božího Slova měl ve zvyku říkat, že „každý svatý jde svou cestou“. K tomu, aby po ní šel, ji musí nejdříve objevit. A když už ji objeví, musí být v cestě po ní pevný a odhodlaný.



Disciplína je nutnost

Jak je ale možné, že někteří cestou za cílem nejsou dost odhodlaní, když jiní neznají překážky? Všeobecně se to vysvětluje silnou a slabou vůlí. „Ten má silnou vůli, proto mu to jde! Já ji nemám, proto jsem nemožný“, řekne se.

I když je pravda, že silná vůle je důležitá, pravda je i to, že se silnou vůlí se nikdo nenarodí. Vůli je třeba pěstovat a upevňovat. To je cílem výchovy a sebevýchovy. Začínáme maličkostmi a pokračujeme důležitými věcmi.

V podstatě nezáleží na tom, v jaké oblasti si pevnou vůli pěstujeme: studiem, sportem nebo tréninkem jiné zručnosti. Naše osobnost je jak spojené nádoby. Co se naučíme v jedné oblasti, nám pomůže i v jiné. Disciplinovaný sportovec s pevnou vůlí bude disciplinovaný i v jiných oblastech svého života.

Avšak, i navzdory tomu, že teorie se silnou a slabou vůlí je důležitá, přece není hlavní odpovědí na otázku, proč se někomu daří být odhodlaný a někomu ne. Odpovědí je silný a slabý motiv. Když má někdo silný motiv, pak bude mít i silnou vůli.

Silný motiv – tj. to, proč něco chci a jakou hodnotu to pro mne má – je jako magnet, který potáhne za sebou i tu nejslabší vůli. Proto: když chci být odhodlaný, musím se snažit poznat hodnotu věci, které chci dosáhnout.



Na první pohled nemusíme vidět talent

Odhodlanost je vynalézavá ctnost. Nevzdává se, ale vždy hledá nové možnosti. Když to nejde jedním způsobem, hledá jiné. Připomeňme si, jak jsme se chtěli dostat například přes potok, kde nebyl most. Jak jsme zkoušeli tisíc možností, až jsme se nakonec na druhou stranu dostali. Nevrátili jsme se, ale žhavě jsme přemýšleli a naplno zapojili svou tvořivost, dokud jsme nenašli řešení.

O Robertu Bruceovi (1274–1329), skotském králi, se říká, že byl též příkladem velké odhodlanost. Jednou prý po prohrané bitvě, ležel na posteli v jedné chatrči. Všiml si pavouka na stropě, jak se na pavučině snaží přeskočit z jednoho trámu na jiný. Pavoukovi se to šestkrát nepodařilo. Robert si vzpomněl, že i on prohrál šest bitev za sebou. Nyní si řekl, že když se to pavoukovi podaří po sedmé, i on se ještě vydá do sedmé bitvy. Pavoukovi se to zdařilo a král šel do bitvy, kterou vyhrál.

Odhodlanost se projevuje nejen v individuální, ale i v kolektivní rovině. Z dějin jsou celé skupiny lidí i národy známé pevností při hledání a prosazování svého cíle. Připomeňme si například nedávnou oranžovou revoluci na Ukrajině, jež změnila praxi totalitního režimu, který zmanipuloval volby.

Kdyby někdo chtěl lamentovat, že pro nadaného člověka je lehké být odhodlaným, je třeba říci: příklady, které zde uvádíme, jsou většinou příklady lidí, kteří neměli na to, aby dosáhli toho, co nakonec získali svou odhodlaností.

Odhodlanost se týká ve své podstatě těch, kteří lidově řečeno nemají na to, aby to někam nebo k něčemu dotáhli. Napohled nemají talent, nemají vnitřní výbavu; prostředí, odkud vyšli, jim nepřálo, ani okolnosti jim nejsou nakloněné. A přesně toto je stav, jehož řešením je odhodlanost.

Odhodlanost je tedy především vlastnost „zabitých případů“. Samozřejmě nejen těch. Každého. Ale talentovaní se obyčejně spoléhají na to, že jejich nadání a příznivé okolnosti, v nichž se nacházejí, budou pro ně pracovat samy od sebe. Tak to obyčejně nefunguje.

Proto se velmi často setkáváme s lidmi, kteří se navzdory očekávání okolí nějak ztratili. Z nadaných, talentovaných není nic. A naopak nenadaní a „neobdaření“ je najednou předběhnou.

Evangelium připomíná, že „kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním“(Mt 21,33–43). Jde o kámen, který zavrhli druzí, ale i o kámen, který jsme zavrhli i my sami v sobě. Ze zavržených nebo neuznaných věcí se v Boží logice stávají věci „úhelné“, tedy klíčové. Je nutné pracovat s tím, co máme. K tomu je cenným pomocníkem ctnost odhodlanosti.



Jaké jsou tvé touhy? Toužíš po velkých cílech?

Záleží ti na tvé budoucnosti? Je pro tebe důležité, co jsi a co děláš?

Co děláš proto, abys odhodlaně šel za svým cílem? Děláš pro to vůbec něco?

Nejsi fatalista, který nad sebou zlomil hůl a začlenil se mezi zabité případy?

Věříš v sebe? Věříš, že Bůh má pro tebe plány a očekává, že je budeš zkoumat a splníš je?

Co říkáš na koncept slabé a silné vůle versus slabý a silný motiv?



Přeložila Sylva Bernardová

Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996

Převzato za časopisu RC MONITOR ze dne 7. 4. 2019, str. 8 - 11, k dispozici ke stažení zde.