Zamyšlení nad evangeliem 21. neděle v mezidobí- cyklus C
Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: „Pane, otevři nám!“, odpoví vám: „Neznám vás, odkud jste.“ Tu začnete říkat: „Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!“ Ale on vám odpoví: „Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!“ Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.“ (Lk 13,22-30)
Asi nás musí stále znovu překvapovat pedagogické umění a takt Ježíše v jednání s lidmi. Právě dnešní úryvek evangelia je toho novým dokladem.
Ježíš jde do Jeruzaléma, tedy na místo, kde zemře. Není na procházce ani na cestě na dovolené. Jeho cesta je vlastně v širším slova smyslu k cestě křížové.
A právě v této situaci mu „někdo“ klade otázku: „Je málo těch, kdo budou spaseni?“ Otázka jistě věcná a zcela lidská. Ale na věc naprosto nepodstatnou a mělkou. Možná vycházela z jakési vnitřní obavy tazatele. Avšak odpověď „hodně“, „málo“, či konkrétní počet spasených by jistě strach v tazatelově srdci neuzdravila. Ale dost možná, že to byla otázka položena jen „aby řeč nestála“. Ježíš však nekritizuje její povrchnost či nesmyslnost. Velmi taktně dává odpověď, která vede jeho posluchače i nás všechny do zcela jiné roviny myšlení.
Totiž ta podstatná otázka našeho života není: „Kolik lidí bude spaseno?“ ale „Jak dojít spásy?“ Jak dosáhnout toho, abychom mezi ně patřili?
Kristova odpověď poukazuje na kontrast mezitím, co se ve skutečnosti v této chvíli děje, a tím, co vnímají jeho povrchní pozorovatelé. Oni ho slyší na svých ulicích, jedí s ním ve svých domech, ale nejdou s ním jeho „cestou do Jeruzaléma“, cestou oběti. A proto uslyší ono: „Neznám vás, odkud jste?“
On přece přišel proto, aby je dovedl do Božího království tím, že je strhne ke svému následování. Ke spáse nestačí strpět Kristovu přítomnost vedle sebe. Je třeba se zvednout a jít za ním těsnými dveřmi, ve kterých necháme splasknout naše „já“ ve prospěch dobra těch druhých.
Boží království nebude naplněno těmi, kdo se s Kristem potkali, ale těmi, kdo s ním šli jeho cestou vlastní oběti pro dobro těch druhých. A na konci našeho života se nás nebude ptát, kolikrát jsme naslouchali jeho slovům, ale jak jsme je proměnili ve svou životní praxi.
