Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Karl August Rudolph Steinmetz přišel na svět roku 1865 ve Wrocławi, která tehdy patřila k Německu. Narodil se s těžce deformovanou páteří. Když dospěl, byl vysoký sotva 150 cm a byl hrbatý. Matka mu zemřela, když mu byl rok, a proto jej vychovávala polská babička.
Na Wrocłavské univerzitě byl vynikajícím studentem. Měl výjimečnou schopnost rychle se přesouvat z jedné výzkumné oblasti do druhé a všude být kompetentní. Studenti mu říkali “Proteus“, což byla mytologická postava, která byla schopná převzít podobu jakékoli bytosti. Steinmetz splnil všechny podmínky k získání doktorského diplomu. Byla přijata jeho dizertace. Jediné, co ještě potřeboval k promoci, byl formální souhlas zodpovědné autority. Ten však nikdy nedostal. Byl totiž šéfredaktorem časopisu, jenž byl kritický vůči způsobům tehdejšího německého premiéra Otto von Bismarcka. Skončilo to tím, že musel opustit zemi.
Nějaký čas strávil ve Švýcarsku. Tam mu jeden soucitný kolega nabídl částku, za niž by si mohl zaplatit cestu do Spojených států. Oba docestovali do New Yorku 1. června 1889 v nejlacinějším podpalubí francouzského zaoceánského parníku. Imigrační úředníci však Steinmetzovi odmítli dát povolení ke vstupu na americké území. Jeho znetvořené tělo, chudoba a žádné americké kontakty je vedly k přesvědčení, že bude státu na obtíž. Jeho spolucestující kolega se však zaručil, že se o něj postará. Na jeho přímluvu byl konečně vpuštěn. V té chvíli měl Steinmetz u sebe 10 dolarů, neměl představu o práci a neuměl anglicky ani slovo.
Do roku 1892, ani ne o tři roky později, byl Steinmetz známý nejen v Americe jako vědec světového formátu. Vypracoval zákon hystereze, s jehož pomocí se dá vypočítat množství energie, která se ztratí v elektrickém zařízení během změny magnetické aktivity na nevyužitelné teplo. Aplikace tohoto zákona významně vylepšila konstrukci elektrických přístrojů. Brzy byl pozván do právě založené firmy General Electric Company, kde strávil zbytek aktivního života výzkumem v oblasti elektřiny.
Pokorný kaktus
Nejznámější je však Steinmetz rozpracováním teorie střídavého proudu pomocí experimentů s „umělými blesky“. Také vypočítal, jak by se dala spoutat a využít síla Niagarských vodopádů. Nechal si zaregistrovat celkem 195 patentů. Velkým přínosem bylo vylepšení elektrického motoru výtahů, což umožnilo výstavbu mrakodrapů.
Navzdory jeho hvězdnému přínosu na poli vědy a techniky, a užitku, který z toho společnost měla, zůstal během celého života člověkem úžasné pokory.
Jeden z jeho současníků jednou poznamenal, že
„stačí i minimální kontakt se Steinmetzem, aby bylo jasno, že má co do činění s jedincem vysoké úrovně, s člověkem něžné a otevřené mysli a s mužem plným pracovního zápalu..., s člověkem, který je kombinací skutečné autority a výrazné dětské osobní pokory.“
Za zdmi cihlového domu v New Yorku, kde Steinmetz žil, byla vědecká laboratoř a zasklená botanická zahrada. Zde pěstoval orchideje a další exotické rostliny. Avšak jeho nejoblíbenější rostlinou, se kterou se hodně identifikoval, byl pokorný kaktus.
„Kaktusy jsou škaredé a deformované,“ vysvětloval, „ale jsou schopné žít a překrásně kvést v těch nejhorších možných podmínkách.“
Pro Steinmetze je nejsilnější pohnutkou každého pokroku tzv. „božská nespokojenost“, která člověka nutí toužit po něčem lepším.
Spokojenost nebyla nikdy součástí jeho života. I když mu General Electric Company darovala drahé kožené křeslo, téměř jej nepoužíval. Kvůli svému postižení dával při práci přednost klečení na židli nebo stolečku. Tato poloha velmi výstižně charakterizovala jeho ducha.
Mocní i pokorní se přišli poklonit
Steinmetz nebyl ženatý. Adoptoval syna, a když se ten oženil, byl adoptivním dědečkem jeho tří dětí.
Velmi podporoval vytváření příležitostí pro studium hendikepovaných dětí, a zvlášť naléhal na zřizování speciálních tříd pro děti opožděné, tuberáky a anemiky. Byl neúnavným bojovníkem za zlepšení životních podmínek pro nesvéprávné.
Zemřel ve věku 48 let po namáhavém výletu po Tichomořském pobřeží. Lékařská prohlídka ukázala, že zemřel na akutní zbytnění srdečního svalu, což bylo výsledkem dávného infarktu.
Místnost v jeho domě, kde byl po smrti vystaven, byla přeplněná květinami. Celé hodiny proudily k jeho rakvi zástupy lidí, aby mu vzdali poslední poctu.
Mezi množstvím významných hostí nechyběly ani skupiny dětí. Slušelo se, aby se mocní i pokorní přišli rozloučit s tím, kdo si celý život zachoval prostotu navzdory své genialitě a slávě.
KOMENTÁŘ
Člověk by si mohl myslet, že pokora je ctnost velmi běžná a že není těžké se k ní dostat.Zemřeme a nic moc po nás nezbude. Z toho plyne, že pokora bude tou nejlogičtější lidskou ctností.
Pokora je tou první lekcí, kterou se naučíme, když začneme upřímně přemýšlet o sobě a svém životě.
Pravda je ale opačná. Přes zřejmé povědomí o naší dočasnosti, pominutelnosti a zmaru to, co z nás přímo trčí, není pokora, ale její opak – pýcha.
Místo toho, aby se lidé sklonili před realitou a přijali sebe sama takovými, jací jsou, začnou si libovat v iluzích a tvářit, hrát si na něco, čím nejsou.
Tak jak řekl jeden moudrý člověk:
„Mnoho lidí by bylo mizerně – jestli vůbec – oděných, kdyby se měli obléci do své pokory.“
Proč je tato ctnost tak důležitá? A co je to vlastně pokora?
Jsou lidé, a není jich málo, kteří jsou přesvědčeni, že pokora je slabost, prý je dokonce znamením komplexů, stísněnosti, že si člověk nevěří a nenašel se.
Opak je pravdou.
Pokorný člověk je realista. Podívá se na sebe a plně si uvědomí a přizná, kdo je. Toto poznání si nese do života.
Pokorný člověk se nepokládá ani za menšího, ani za většího, než skutečně je.
Pokládá se za takového, jaký je. Jde mu o pravdu. To mu umožní vyhnout se zoufalství i pýše.
Pokorný člověk má svobodu být tím, čím opravdu je. Neznepokojují jej záležitosti jako pověst, vlastní zájmy nebo neúspěch. Když se mu něco dobrého povede, raduje se.
Nesnaží se za každou cenu připomínat své autorství. Iluze, které člověka, který si na nich zakládá, stojí mnoho času a energie, pokorný člověk nemusí chránit a bránit.
Necítí se povinen bránit nějaký svůj falešný obraz, který si o něm lidé, neznající skutečnost, vytvořili, protože mu na nějakém krásném obraze nezáleží.
Hlavní je, aby obraz, který maluje, byl pravdivý.
Výchozím bodem je pravda
Nyní přicházíme k druhému bodu: pokorný člověk nikdy není spokojený s tím, jaký je a čeho už dosáhl.
Je si vědom povinnosti růst a odvracet se od špatných vlastností, které má. Je si vědom svého poslání „kráčet za sluncem“.
Důstojnost a velikost člověka spočívá v tom, že ačkoli je ničím, přece je povolaný k velkým věcem.
Povoláním člověka je stávat se! Jenomže to se dá dělat jen tehdy, když žije v pravdě. Jestli nežijeme v pravdě, naše „stávání se“ může skončit fatálně.
Vzpomeňme na bájného Ikara, kterému otec zhotovil křídla, aby se vznášel. Jelikož mu je připevnil voskem, upozornil jej, aby se nepřibližoval ke slunci, neboť roztají a on se zřítí. Neposlechl a zabil se. Výchozím bodem na naší cestě „ke slunci“ je pravda. A pravdě nás učí pokora, protože pokora je pravda, tak jako její opak pýcha je lež.
Pýcha předstírá, vytváří iluze a klamné obrazy. Člověk, žijící v pýše, nebude nikdy schopný skutečného obrácení srdce a opravdového růstu.
Člověk, který je pokorný, neočekává ani od ostatních, že budou něčím jiným, než ve skutečnosti jsou. Nezajímá jej obchodování s realitami. Bere lidi takové, jací jsou.
Lidé jsou pro něho darem. Pokornému člověku nehrozí, že se stane obětí sebelítosti. Nebude upadat do smutku, že se mu nedaří stát tím, čím nemůže a není ani schopný být.
Známý mystik a trapistický mnich Thomas Merton jednou řekl:
„Počátek pokory je zároveň počátkem požehnání a dovršení pokory je dokonalostí každé radosti.“
To řekl proto, že si byl vědom neocenitelné svobody, kterou pokora přináší do lidského života.
Co právě dělá Bůh?
Velkého matematika a fyzika Alberta Einsteina prý jednou dost znepokojilo veřejně vyslovené uznání. Měl pocit, že to bylo velmi nevyvážené proti tomu, čeho se to týkalo a co vykonal.
„Na světě je, díky Bohu, mnoho velmi bystrých a obdařených lidí“ , napsal autor teorie relativity.
„Proto mi připadá jako neférové nebo dokonce jako špatný vkus vybrat z toho všeho množství nadaných lidí jen pár jedinců a těm projevit nekonečný obdiv a připsat jim tak téměř nadlidskou moc mysli a charakteru. Takový je i můj úděl. Kontrast mezi tím, co si lidé myslí o mých schopnostech a úspěších a skutečností, je směšný.“
Jednoho filosofa, který správně chápal základní důležitost pokory na široké škále vlastností, se jednou zeptali, co právě dělá velký Bůh. On odpověděl:
„Jeho jediným zaměstnáním je povyšovat pokorné a ponižovat pyšné.“
Takové zaměstnání, protože pokora je ctnost konstruktivní a pýcha naopak destruktivní, je dokonale ve shodě s láskou Boží vůči stvoření.
Pokora je tma, která zviditelní světlo
Významní houslisté Jasha Heifetz a Misha Elman prý jednou spolu večeřeli v restauraci. Číšník přinesl na stůl obálku, na které bylo napsáno:
„Největšímu houslistovi světa“. Byli přáteli a vážili si jeden druhého a každý pokládal toho druhého za umělce světového formátu. Proto si ani jeden nemyslel, že list je pro něho.
Když Heifetz naléhal na Elmana, aby obálku otevřel, ten se uklonil a podal obálku Heifetzovi. Ten udělal to samé. Když to několikrát opakovali, Heifetz nakonec na Elmanovo naléhání obálku otevřel.
Na lístku uvnitř byl text, který začínal slovy:
„Drahý Fritz“ (což byl jejich slavný kolega Fritz Kreisler).
Není těžké si představit, jak se oba houslisté cítili ponížení touto příhodou.
Na rozdíl od nich si slavný Sokrates vysvětlil výrok věštkyně:
„Nikdo (není) je moudřejší než Sokrates!“ s roztomilou pokorou. Tento athénský „otrava“ to pochopil tak, že nějaký člověk, který se jmenuje „Nikdo“ je moudřejší než on.
„Pokora“, jak se jednou vyjádřil kardinál Newman
„je jednou z nejtěžších ctností: jednak pro její získání, jednak uznání. Pokora leží v blízkosti srdce a její chuť je velmi delikátní a jemná.“
Sokrates je prý pokládán za nejpokornějšího ze všech filosofů. Neustále hledal moudrost, protože věděl, že ji nevlastní. Zde má základ i jeho celoživotní hledání učitele. Pokora byla pro něj důležitá, neboť mu pomáhala osvobozovat se od deformující pýchy.
„Pokora“, říká Henry David Thoreau,
„je jako tma, která zviditelní světlo.“
Abychom dokázali vidět a vážit si hodnotných věcí, musíme je vidět na podkladě nebytí. Z perspektivy nebytí se každé světlo vidí jako světlo, každý vjem se stane vnímaným, každý fenomén bude fenomenální.
Postoj pokory – protože nic neočekává – je připraven vážit si všeho. „Jen člověk, který se vyčistí, bude připraven nechat se naplnit úžasem vesmíru.“
Jak zdůraznil G. K. Chesterton:
„Jedním z miliónů žertíků pravdy je toto: nevíme nic dotud, dokud nic nevíme.“ Jenom přesvědčení, že nevíme nic, nás bude pohánět k hledání odpovědí.
Na teologické rovině
sv. Augustin trvá na tom, že pokora je první, druhou a třetí nejdůležitější věcí v náboženství. Podle něj je pokora základem všech ostatních ctností. Proto v duši, kde chybí pokora, nemůže být žádná jiná ctnost, pouze zdání ctnosti.
Je důležité vědět – a na tom trvali i dávní duchovní autoři – že se také ďábel mimo jiné takticky obléká do zdání ctnosti.
Jedna legenda vypráví: když se dávný poustevník sv. Makarius jednou vrátil do své cely, setkal se tam s ďáblem, který se jej snažil přeseknout kosou napůl. Nepodařilo se mu to, ač se pokoušel opakovaně. Vždy, když se ke světci přiblížil, ztratil sílu. Plný hněvu k tomu říká:
„Jde z tebe násilí (síla). Vždy, když se ti snažím ublížit, nemohu. Dělám všechno, co ty, ba ještě víc. Ty se občas postíš, já nejím nikdy. Málo spíš. Já nikdy oka nezamhouřím. Jsi čistý. Já také. Převyšuješ mne pouze v jedné věci.“
„Ve které?“, ptá se Makarius.
„Ve velké pokoře“ , odpověděl ďábel a zmizel.
Humilitas
Je náboženskou a biblickou pravdou, že ďábel = pýcha. Kdyby ďábel ztratil pýchu, už by ďáblem nebyl.
Pokorný ďábel je nesmysl. Přece základním principem ďábelství byla pýcha: anděl Lucifer chtěl být jako Bůh a prohlásil, že Bohu sloužit nebude. Stal se ďáblem.
Kanadský umělec Michael O ́Brien zasvětil jeden rok práci na tvorbě ilustrací k patnácti tajemstvím růžence. Když měl ilustrovat tajemství „Nanebevzetí Pany Marie“, cítil v nitru prázdnotu. Neuměl si představit, jak by konkrétně toto tajemství ilustroval. Byl tak zoufalý, že jej napadlo toto tajemství ze série zcela vynechat, což by byl samozřejmě paradox.
Právě v tu dobu ale četl cosi od sv. Tomáše Akvinského – psal, jak Bůh seslal anděla, aby lidem pomáhal konat skutky, sloužící k oslavě Boha. O ́Brien pocítil z textu inspiraci.
Začal se modlit, aby mu Bůh poslal anděla, který by mu s ilustrací pomohl. Vtom se to stalo. Náhle poznal, bez jakýchkoli emocí, které přesné barvy, tvary, postavy a design použije k tvorbě díla.
Později se vyjádřil takto:
„Co mi připadalo jako nejtěžší kresba, se mi najednou podařilo s úžasnou lehkostí. Byla to nejsnadnější malba, jakou jsem kdy v životě udělal.“
Toto dílo je ve skutečnosti z celé série nejsilnější a upoutá nejvíc pozornosti. Nachází se dokonce na obálce knihy, ve které jsou obrázky růžencových tajemství.
V pokoře, v uvědomění si prázdnoty a neschopnosti se člověk otevírá pro inspiraci a pro Boží působení. Bůh vyplní prázdnotu, kde je přiznána.
Pokora je matkou mnoha ctností, protože z ní se rodí poznání, chápání, realismus, čestnost, upřímnost, síla a oddanost.
„Pokora, to je bezvýznamný, neznámý, hluboký kořen“ , píše básník Tomáš Moore,
„ze kterého vyrůstají všechny nebeské ctnosti.“
A na závěr myšlenka sv. Tomáše Akvinského. Ten tvrdí, že slovo pokora, latinsky humilitas, pochází od slova humus, zem. To jasně evokuje biblické poselství, že jsme byli stvořeni z prachu země a v prach se obrátíme. A to i navzdory tomu, že se budeme snažit „jít za sluncem“ ve smyslu svého povolání.
Jestli chceme zůstat v realitě a vyhnout se destrukci (jako např. jmenovaný Ikarus nebo mnoho jiných, kteří dobře začali, ale špatně skončili) budeme se vždy držet toho, z čeho jsme vyšli a kam směřujeme, co je naším hlavním cílem.
Kdosi se vyjádřil, že nejlepším prostředkem pro život v pravdě a realitě je humor. Humor je další slovo, které má stejný základ jako humilitas (pokora) a humus (zem). I slovo člověk (humanus) má v jádru slovo zem.
Jsi člověkem pokory? Vážíš si pokory jako opravdové ctnosti nebo ji pokládáš za slabost? Znáš kolem sebe pokorné lidi? Jsou pro tebe povzbuzením nebo jsou slabochy?
Jak bys rozeznal pravou pokoru od falešné (která je vlastně v jádru pýchou)?
Co bys řekl na test humoru. Ten jasně rozezná člověka opravdové pokory od toho, kdo ji jen předstírá. Umíš se bavit na svůj účet?
Urážíš se snadno, když někdo poukáže (vtipně) na některou tvou slabost, zlozvyk, ... nedokonalost?
Souhlasíš s tvrzením, že popírání svých darů, jejich zatajování, odmítání chvály může být znamením nedostatku pokory? Jak reaguješ na pochvalu a ocenění?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 24. 3. 2019, str. 8 - 11, k dispozici ke stažení
zde.
.