Nanebevzatá - první plně vykoupená Kristovou milostí

Evangelijní úryvek slavnosti Nanebevzetí Panny Marie (Lk 1, 39 - 56) nabízí setkání Marie se svou příbuznou Alžbětou, při kterém zazní Mariin chvalozpěv.





Maria je představena jako příklad - předobraz toho, jaký záměr má Bůh s člověkem a co Bůh z člověka udělá, tzn. že bude vykoupený celý člověk, který je jednotou těla a duše.

Vždy jsme odkázáni na Boží milost. To platí i pro Marii, která nebyla uchráněna před dědičným hříchem vlastními silami, ale jedině Boží milostí, která jí byla darována skrze Ježíše Krista a skrze tuto milost je již oslavená v nebi, což vyznáváme dnešní slavností.

Definitivní završení lidské osoby

Magnificat, jak se obvykle nazývá Mariin chvalozpěv podle úvodního slova "velebí" v latině, měl v dějinách křesťanství výjimečné postavení. Osoba Marie, pokorné Pánovy služebnice, Boží matky, ženy víry, byla vždy v Církvi uctívána jako vzor, se kterým se může a má ztotožnit každý věřící.

Už Písmo svaté se totiž dívá na osoby spojené s vtělením Božího Syna rozdílným pohledem. Postavy Zachariáše a Alžběty, Jana Křtitele, Simeona a Anny biblické texty vnímají jako zástupce těch, kteří očekávají zaslíbení a uvádějí Mesiáše, čímž splňují svou úlohu v Božím plánu a ustupují do pozadí. Jinými slovy jsou součástí Božího lidu zaslíbení. Maria je součástí nové smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svým lidem v Ježíši Kristu, a je trvale přítomna ve společenství Božího lidu.

Pokorná služebnice

Magnificat není jen osobní oslavou Boha ze strany Marie, ale je oslavou Boha i ze strany Božího lidu. Jednoznačně to potvrzují témata, která jsou obsahem díků, ale pak i ta skutečnost, že chvalozpěv má rozlišitelné dvě části.

V první části (Lk 1, 46 - 50) Maria hovoří v 1. osobě. Velebí Boha za to, co vykonal v ní. Lk 1, 46 - 47 tvoří radostné uvedení do tématu: "Velebí má duše Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli." V Lk 1, 48 zaznívá odpověď na důvod této oslavy Boha: "Neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici." V této první části zaznívají významné Boží tituly: Pán, Bůh, Spasitel, Mocný, Svatý, Milosrdný. Maria ve vlastním životě prožila zkušenost s Božím milosrdenství a mocí, která ji zastínila při početí (srov. Lk 1, 35).

Ve druhé části chvalozpěvu (Lk 1, 51 - 55) se Maria, dcera Sionská, stává mluvčí vlastního národa. Hovoří o "našich otcích". Pokorná služebnice Páně spojuje svůj život s dějinami Božího služebníka, kterým je celý izraelský národ. Vidíme zde propojení - Maria - služebnice, národ Izrael - služebník. Tato část je postavena na protikladech velikosti a malosti podle lidských kritérií, kterou Bůh mění podle svých kritérií. Jako Pánova služebnice Maria zvedá oči za horizonty své osoby a velebí Pána za velké věci, které vykonal pro ponížené a hladové, kteří trpěli pod mocnými a bohatými.

Milosrdný a mocný Bůh

V obou částech chvalozpěvu jsou vyzvednuty především dvě Boží vlastnosti - milosrdenství a moc, které Bůh projevil vůči mladé ženě z Nazareta, vůči jejímu národu a vůči všem, kdo se ho bojí. To není strach z Boha nebo před Bohem, ale obava člověka, aby nezneužil, aby neznesvětil Boží moc a milosrdenství ve svůj prospěch. Bůh vždy jedná ve prospěch člověka. V našem případě je vždy riziko, že myslíme více na vlastní potřeby. Ježíšova matka chválí Boha za jeho plán spásy, který se začal v Abrahamovi, pokračoval v dějinách a nyní se rozšiřuje na všechny národy a bude mít své pokračování už nejen vůči vyvolenému národu, ale vůči všem, kteří se bojí Boha. Proto Mariina slova jsou i chvalozpěvem Církve, která se s nimi ztotožňuje a v níž je Maria první vykoupená Kristovou milostí.

Zpěv vykoupených

V Mariině písni se spojuje minulost, přítomnost a budoucnost. Bůh v životě každého, kdo mu věří a kdo se otevírá jeho milosti, pokračuje ve velkých skutcích svého milosrdenství. Poníženost, o níž Maria mluví, je pokorný postoj věřícího, který se sklání před Boží všemohoucností a moudrostí. Nejednou lidský rozum nedokáže porozumět Božím cestám, a přece důvěřuje Božímu jednání. Je to mnohdy v protikladu k různým formám "mocných tohoto světa", kteří neuznávají žádnou odpovědnost před Bohem a pyšně se vychvalují svou nezávislostí.

Magnificat je zpěvem už vykoupených, ale rovněž zpěvem naděje těch, kteří očekávají konečné završení spásy, kdy se zjeví Boží Syn ve své slávě, a proto je i zpěvem Církve, která je putujícím Božím lidem.


P. Prof. František Trstenský



Převzato z www.postoj.sk, článek ze 14. 8. 2019 naleznete zde

(Na Fatym.com vydáno 15. 8. 2019; 15. 8. 2020 - 1294; 14. 8. 2021 - 3013; 15. 5. 3548 přečtení)