Zamyšlení nad evangeliem 20. neděle v mezidobí- cyklus C
Ježíš řekl svým učedníkům: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchýně proti snaše a snacha proti tchýni.“ (Lk 12,49-53)
Zná to každý kněz, který působí delší dobu ve farnosti. Na faru přijde chlapec, který mu roky přisluhoval při oltáři. Měl rád Pána Ježíše a dovedl pro něho jako kluk nemálo obětovat. Duchovní správce tajně doufal, že až vyroste, stane se jednou z opor farnosti. I dospívání prožíval v ministrantské službě. Teď tedy stojí před knězem a není sám. Oba snoubence zve farář do místnosti pro návštěvy. Bez problému zaznamená termín svatby a sepíše protokol. Přitom zjistí to, čeho se obával. Jeho partnerka není ani pokřtěna. Jemně, ale otevřeně hovoří o rizicích takového sňatku.
Dostává odpovědi typu: „Máme se rádi“ ….“Budeme se respektovat“… „Dáme si vzájemně svobodu“.
Kněz namítá: „A co děti? Jak je budete vychovávat?“
Rozpačité pohledy.
„Dobrý katolík je si vědom, že děti by měly být vychovány v katolickém náboženství. Jak se k tomu budete stavět, když nejste pokřtěná?“
„Domluvíme se.“
Rozhovor pokračuje a ústí podpisem protokolu, kde se snoubenec zavazuje k plnění povinnosti náboženské výchovy. Nekatolická strana podepisuje, že je jí znám tento závazek ze svědomí. Snoubenci se přitom téměř zlobí na kněze, který se jim snaží zdůrazňovat nutnost dohodnout se již teď, jak bude výchova směřována.
Máme se rádi,“ zdůrazňují buď slovy anebo úsměvem. Odcházejí a knězi není do smíchu. Zalepuje obálku se žádostí o dispenz u biskupa. Připomíná si v duchu tolik takových takto připravoval na manželství, i když by je nejraději vrátil k odvolání takového kroku. Má obavy, aby právě v této formující se rodině nedošlo k naplnění slov Pána Ježíše: „Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem.“
Knězi je v této chvíli smutno také proto, že evangelní poselství Pána Ježíše vrcholí po zmrtvýchvstání přáním, programem i pozdravem „Pokoj vám.“
Víme to všichni, jak rizikové je manželství, kde dva netáhnou za jeden provaz zvláště v základní životní orientaci. Dnes ještě dříve než v minulosti je třeba zdůrazňovat mladým křesťanům, aby si za své životní partnery brali zase křesťany. I v minulosti soužití věřícího s nevěřícím přinášelo problémy. Zároveň však byl ještě dost velký prostor, kde měli oba stejná východiska. Společnost byla křesťanská a ještě do nedávna v ní platily stejné morální zásady v základních otázkách. Dnes však již tomu tak není. Životní filosofie křesťana se tak zásadně odlišuje od pohledu nevěřícího, že hledat styčné body je velmi obtížné. Křesťan je například od malička vychováván k uznání obětavosti jako tvůrčího principu. Oběť i přijetí utrpení se chápe jako spolupráce na díle spásy. Víme, jak jinak pohlíží konzumní člověk na svět kolem něho: „Smyslem života je mít a užít si co nejvíce.“ A co teprve morální zaměření? Křesťan má Desatero a s ním související přikázání lásky. Nevěřící vesměs uvažuje liberálně, on i určí, jak se bude chovat. A jako jedinou autoritu uznává průzkum veřejného mínění, aby byl ve svých názorech moderní.
V první větě dnešního úryvku evangelia jsme slyšeli Ježíšův výrok:
„Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“
Spasitel tímto zvoláním vyjadřuje svou touhu po svatém zápalu v srdcích těch, kteří ho budou následovat. Jak může dopadnout soužití v blízkosti ohně, který stravuje všechno, co není z Ducha.
Někdo možná namítne, že zná smíšené manželství, kde vedle sebe žijí spokojeně věřící s nevěřícím. Můžeme hovořit o výjimce, která potvrzuje pravidlo. I tato výjimka však je možná jenom tam, kde je shoda v základních morálních principech, a tam, kde je moc lásky.
Vyprávějí jedni rodiče, kteří si vzali chlapce z dětského domova. Postupně ho připravovali na křest. Dítě mělo přitom přímo nadšení pro všechno náboženské. Ale jak obtížně se překonávají mravní návyky, které spočívají v pojetí štěstí jako stavu, ve kterém co nejvíce mám a užívám! A to i za cenu lži, případně krádeže.
A když jednou otec chlapce nabádal, aby nelhal, dostal odpověď: „Tati, neboj se, já už jsem teď křesťan.“
Nikdo ho přitom neučil poznání, jak se křesťan odlišuje od trendu „světa“. Ten chlapec na to přišel sám.
Nebojme se říct každému, se kterým rozvíjíme vztah: „Jsem křesťan.“
Nemusí to být přitom vždycky vyznání, často stačí důsledné jednání podle Ježíšových zásad. A oheň buď naše okolí zapálí a nebo vzbudí odpor. Povede ke konverzi buď veřejné nebo alespoň vnitřní. Nemusí přitom jít vždy o uznání Ježíše Krista. Může však jít o touhu spálit ohněm Ducha vše, co se příčí lásce a vzájemnému porozumění.
Ježíšovo poselství světu „pokoj vám“ není výzvou, abychom se snažili zachovat pokoj i za cenu mravních ústupků. Je spíše výzvou každému z nás, abychom evangelizovali (získávali nové křesťany) tak, abychom s nimi vytvářeli pěkná společenství, mezi které patří svou jedinečností samozřejmě i manželství.
