Na matčinu otázku: "
Ubohý můj synu, co jen z tebe vyroste?" hledal odpověď a jak sám vzpomíná, dlouho stál před obrazem Matky Boží a prosil o odpověď.
Narodil se 8. ledna 1894 v Zdunské Woli a jeho křestní jméno bylo Rajmund. Byl druhý z pěti chlapců, z nichž dva zemřeli v dětském věku. Byl z tkalcovské rodiny. Oba rodiče pocházeli z tkalcovských rodin, a proto si také zařídili domácí tkalcovnu. Ale dlouho nemohli obstát v konkurenci s textilními továrnami, které tehdy vznikaly. Proto se nakonec vzdali řemesla a pracovali jako dělníci v továrně.
Na matčinu otázku: "
Ubohý můj synu, co jen z tebe vyroste?" hledal odpověď a jak sám vzpomíná, dlouho stál před obrazem Matky Boží a prosil o odpověď.
Měl vidění Matky Boží,
která mu nabídla na výběr dvě koruny,
bílou - znak čistoty
a červenou - znak mučednictví.
Měl si vybrat.
On si vybral obě.
V r. 1907 přišli do městečka Łagiewniki u Lodže černí františkáni - minorité, aby obydleli starý klášter, který jim kdysi patřil. Při jednom kázání jejich provinciál prohlásil, že přijme do malého semináře ve Lvově chlapce, kteří mají zájem o kněžské nebo řeholní povolání. V rodině Kolbových projevili zájem dva chlapci: nejstarší František a druhorozený Rajmund. Oba složili u provinciála přijímací zkoušky a otec jim pomohl dostat se do Lvova.
V Polsku před první světovou válkou vřela revoluční nálada za osvobození země od cizí nadvlády. Proto, když se v r. 1910 bratři Kolbeovi měli hlásit do noviciátu, vážně pomýšleli na to, že půjdou k vojsku. Ale nakonec se přece jen přihlásili do noviciátu minoritů, kde František dostal jméno Valerián a Rajmund Maximilián. Po krátkém čase vstoupil k minoritům i jejich mladší bratr Josef s řeholním jménem Alfonz. Ale František-Valerián po vypuknutí první světové války opustil řeholi a šel bojovat do polské legie.
Ještě předtím, na podzim r. 1912, poslali představení Maxmiliána i s dalšími spolubratry ke studiu filozofie a teologie do Říma. Bydleli v mezinárodním františkánském kolegiu Seraphicum. Na přednášky filozofie chodili na jezuitskou gregoriánskoo univerzitu. Na svátek Všech svatých r. 1914 Maximilián složil slavné řeholní sliby. Při této příležitosti si připojil k řeholnímu jménu ještě další - Maria.
Teologii studoval na františkánském učilišti San Teodoro. Kněžské svěcení přijal v dubnu 1918. Jelikož se u něj projevovaly vážnější zdravotní potíže, představení ho poslali v létě 1919 do rodného Polska.
Jak naznačilo přijetí jména Maria, františkán Maxmilián Kolbe chtěl být těsněji spojen s Pannou Marií. A to nejen osobně, ale i v apoštolátu. Na tento cíl založil ještě v Římě v říjnu 1917 zvláštní sdružení nazvané "
Šik Neposkvrněné". Sdružení začal s řeholními spolubratry, ale později ho rozšířil především na laické členy. V r. 1939 měl "
Šik (Rytířstvo) Neposkvrněné" 750 000 členů. Organizace měla dvojí cíl. Konečným cílem byla větší Boží sláva. Bližším cílem bylo vlastní posvěcování stále dokonalejším následováním Panny Marie a získání co nejvíce duší pro Boha.
V Polsku představení určili pátra Maxmiliána za profesora církevních dějin na františkánském bohosloveckém učilišti v Krakově. Ale páter nebyl na tento předmět připraven. Bylo to těžké pro něj i pro posluchače. V roce 1920 se mu tak zhoršilo zdraví, že ho v srpnu dali do sanatoria v Zakopaném, kde byl až do konce dubna následujícího roku.
Během nuceného odpočinku v sanatoriu se otec Maximilián podrobněji zabýval programem hnutí pod ochranou Neposkvrněné. Nepřátelé Církve používali jako účinný nástroj svého boje komunikační prostředky: film, rozhlas a především tisk. Není třeba nechat všechny tyto věci jen v rukou nepřátel. I sdružení Neposkvrněné potřebuje časopisy, případně film a rozhlas, aby mohlo dosáhnout vytyčené apoštolské cíle.
A tak se zrodila myšlenka časopisu "Rytíř Neposkvrněné",
ke kterému se později připojil
pro mládež "Páže Neposkvrněné"
a pro děti "Dítě Neposkvrněné".
K těmto přistoupil ještě "Malý deník"
s oblíbenou pondělní sportovní rubrikou.
Většina spolubratrů byla velmi zdrženlivá vůči hnutí, které organizoval otec Maximilián. A když zmínil časopis, mnozí se otevřeně postavili proti. Pokud časopis, tak pouze františkánský, jak to dělají jinde. Také provinciál dal souhlas k vydávání časopisu pouze s vážnými omezujícími podmínkami, jako: žádné půjčky a dluhy, nespoléhat se na finanční podporu provincie.
První číslo časopisu "
Rytíř Neposkvrněné" vyšlo na jaře 1922. Bylo skromné až ubohé, a to jak vzhledem tak i obsahem. Ale horká uživatelova slova přece jen našla ozvěnu a tak zásluhou dobrodince mohlo brzy vyjít i druhé číslo. Tehdy už i páter provinciál změnil postoj a oznámil otci Maxmiliánovi, že v případě potřeby i provincie může finančně podpořit časopis.
O. Maximilián se však nespokojí pouze s prací ve své vlasti. Chce získat pro Neposkvrněnou celý svět. V roce 1927 zakládá Niepokalanów v Polsku. Když vidí požehnané ovoce jeho působení, chce, aby taková mariánské střediska vznikly po celém světě.
Nejprve se rozhodne odjet na Dálný Východ. Provinciál o. Kornélia Czupryk mu v odpovědi na jeho žádost klade tři otázky: jestli ovládá jazyk místních lidí, jestli má peníze a zda má zázemí na těchto územích. Odpovědi otce Kolbeho jsou negativní, ale trvá na své žádosti. Nakonec v únoru 1930 spolu se čtyřmi bratry přes Lurdy a Lisieux odjíždí do Japonska.
V dubnu přichází do Nagasaki a hned se chopí práce. Zakládá "Zahradu Neposkvrněné" - Mugensaino Sono a už v květnu vychází první číslo Seibel no Kishi - japonské verze Rytíře Neposkvrněné v nákladu 10000 výtisků. Bylo to možné díky schopnosti o. Maxmiliána spolupracovat s různými lidmi i nekatolíky a nekřesťany. Jeho nadšení a víra v Boží Prozřetelnost se přičinily o to, že je nazýván "
Šílencem Neposkvrněné". Tento titul si plně zasloužil. On jako člověk nemocný na tuberkulózu, s polovinou plic, člověk se slabým zrakem i hlasem, kterému lékaři doporučují stálé léčení, ve službě Neposkvrněné jakoby necítil ani utrpení ani únavu. To skutečné utrpení se pouze blíží.
Otec Kolbe je již od roku 1936 znovu v Polsku jako gvardián kláštera v Niepokalanów. V září začíná II. světová válka. Po obsazení Polska Němci si okupanti zapisují niepokalanovský klášter na seznam zvlášť nebezpečných míst.
Niepokalanów musí přerušit svou apoštolskou práci a o. Maximilián je spolu s 30 bratry 19. září 1939 zatčen a do 8. prosince téhož roku ho vězní v různých koncentračních táborech. Domů se vrací v den svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie. Ale ze svobody se netěší dlouho.
Na podzim 1940 dostal upozornění, že se ho chystají zatknout. Tehdy řekl jednomu mladému páteru: "
Je to těžké, můj milý. Evropa se velmi vzdálila od Boha, proto musí toto zakusit ... Když trpí vinní, to je pokání. Jen utrpení nevinných je opravdová smírná oběť."
17. února 1941 přišlo pět gestapáků pro o. Kolbeho a další čtyř kněze. Odvedli je do pověstné varšavské věznice Pawiak. Odtud v květnu odvezli o. Maxmiliána a dalších více než 300 vězňů do koncentračního tábora v Osvětimi. Dostal číslo 16670 a zařadili ho do bloku, kde byli vězni určeni na těžkou práci.Jelikož byl nemocný a pro tělesnou slabost někdy nemohl, dozorci ho často bili a kopali. Když mu někdo chtěl pomoci, řekl: "
Nechte mě, ještě i vás budou bít. Neposkvrněná Panna Maria mi pomůže."
Když byl úplně vyčerpaný, dali ho na určitý čas do nemocničního bloku. Po částečném zlepšení zdravotního stavu ho dali do bloku č. 14. Odtud jednou při venkovních pracích utekl jeden vězeň. Velitel tábora dal nastoupit všechny vězně toho bloku a deset z nich vybral na smrt hladem. Mezi oběťmi byl i jistý František Gajowniczek, který bědoval, že už neuvidí ženu a děti.
Tehdy vystoupil O. Maximilián před velitele: "
Já jsem polský katolický kněz. Jsem už starý a chci zemřít místo něho, neboť má ženu a děti." Velitel se na chvíli zarazil, ale pak souhlasil. Gajowniczkowi přikázal odstoupit a kněze dal odvést spolu s dalšími devíti do bunkru hladu.
Byla to sklepní cela č. 18. Skupina esesáků s tlumočníkem chodila denně na kontrolu.
Tlumočník později svědčil o tom, že z hladomorny se denně ozývaly modlitby a mariánské písně. Vedl je Otec Kolbe. A když už mnozí zemřeli a ostatní leželi slabostí na zemi, kněz ještě stál nebo klečel mezi nimi a modlil se.
Po dvou týdnech zůstali živí už jen čtyři, mezi nimi O. Maximilián. Vedení tábora chtělo s nimi skoncovat. Proto táborový lékař vstříkl každému z nich do žíly na levém předloktí injekci karbolové kyseliny.
Kněz se neodtahoval, spokojeně nastavil katovi rameno. Bylo krátce odpoledne 14. srpna 1941, předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie. Tělo velkodušného františkána spálili spolu s jinými.
Otce Rajmunda Maxmiliána Maria Kolbeho prohlásil za blahoslaveného Pavel VI. v říjnu 1971. O jedenáct let později ho papež Jan Pavel II. prohlásil za svatého. Na obou slavnostech se zúčastnil i zachráněný František Gajowniczek. Při svatořečení svého dobrodince měl již přes 80 let.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek ze 13. 8. 2019 naleznete
zde.
Svätý na dnes
(Na Fatym.cm vydáno 15. 8. 2019; 13. 8. 2020 - 1182 přečtení)