Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Bylo to v Německu za nacismu. V jednom městě působil dominikánský kazatel, známý svou horlivostí a odvahou. Nebojácně a neúnavně mluvil proti nacistické ideologii.
Gestapo nejdříve váhalo s jeho zatčením, protože nechtělo provokovat okruh jeho nadšenců, kteří jej obdivovali, měli rádi. Nakonec jej však přece zatkli a oběsili.
Bratři z řehole prosili o vydání jeho těla, aby je mohli důstojně pohřbít. Nacisté jim je nakonec neochotně vydali. Tělo kněze mělo na sobě nepochybné známky brutálního mučení. Nacisti přikázali, aby se pohřeb konal v přísném utajení. Jestli se stane, že se pohřbu zúčastní někdo zvenčí, pak ten člověk bude vyslýchán.
Karl Schmidt, také silný hlas proti Hitlerovi a jeho nacistickému režimu, byl blízkým přítelem popraveného kněze. Rozhodl se, že na pohřeb půjde. Druhý den ráno jej zatkli a násilně zařadili do německé armády jako pěšáka. Kdyby odmítl jít na ruskou frontu, stalo by se, že celou jeho rodinu by odvlekli do koncentračního tábora. Schmidta po jeho odjezdu na ruskou frontu brzy zajala sovětská armáda a odvlekli jej do pracovního tábora Gulag. Strávil tam sedm dlouhých, nekonečných roků.
Cesta domů
Když válka skončila, Rusové jej „pozvali“ do komunistické strany a navrhli mu, aby zůstal v Rusku, že se jeho rodina stejně už o něj nezajímá. Důkazem bylo, že mu nikdo z rodiny během celých těch dlouhých let nenapsal, ač on jim psal dopis každý týden.
Když odmítl, dobu věznění mu prodloužili. Ale Schmidt nikdy neztratil víru. Každý den se modlil růženec, i své spoluvězně učil modlit se, nepoddávat se pokušení zoufalství.
Schmidt byl konečně propuštěn. Domů se dostal cestou výměny válečných zajatců. Později, přes tzv. asociaci bývalých vězňů, kterou založil, se dověděl, že nedoručování jeho dopisů bylo jedním krutým podvodem. Nikdo z jeho rodiny žádný z jeho dopisů, které jim poslal z Gulagu, nedostal.
Vše to byl jen dobře promyšlený způsob vymývání mozků, který věznitelé používali na své vězně, aby je zlomili. Ale byla tu jedna významná výjimka. Čtyřikrát do roka Schmidtovy dopisy doputovaly na určené místo. Každý z těchto dopisů měl na obálce datum jednoho z významných mariánských svátků.
Schmidt se tedy dostal domů do Německa. Nejdříve prožíval velkou radost, že vidí všude kanadské vojáky, což znamenalo, že nacisté prohrávají. Dověděl se, že německá armáda se stahuje k Berlínu.
Fotoaparát
Když docestoval do svého města ke svému domu, našel svou matku sedět v slzách vedle několika rodinných věcí, které ležely v ruinách. Nebylo to gestapo, kdo zničilo jejich dům, ale kanadští vojáci, kteří byli přesvědčeni – ač jistě ne zcela bezdůvodně – že Schmidtovci byli nacisti.
Jednou hodně vzácnou věcí, kterou kanadští vojáci ukořistili, byl fotoaparát, který Schmidtovci pokládali za své cenné vlastnictví. Nebyl to běžný fotoaparát. Šlo o pokusný model, kterých bylo vyrobeno jen velmi málo kusů, proto nebyl běžně známý.
Aparát měl dvě clony a několik objektivů, které mohly současně vystavit fotografický papír vlivu světla z rozličných úhlů. Když se film vyvolal, fotky se vložily do speciálního prohlížeče a ten umožnil obraz vidět trojrozměrně. Voják, který Schmidtovým fotoaparát ukradl, jeho zvláštnosti neznal a proto „zapomněl“ s aparátem ukrást i speciální prohlížeč fotek.
O několik let později jeden ze synů Karla Schmidta – Josef, nyní už katolický kněz – cestoval jednou do Kanady, aby navštívil svého kamaráda – kněze. Navštěvovali spolu různá místa a setkávali se s různými lidmi. Jednou se sešli i s jedním známým teologem, profesorem na jedné z významných kanadských univerzit. Ten je pozval do svého bytu na návštěvu.
Když se teolog dověděl, že Josef je Němec, ukázal mu „úžasný vynález“, který si pořídil, když byl v Německu jako voják za války. Otec Josef vezme vynález do rukou, prohlédne si jej ze všech stran a cítí, že se v něm něco děje: překvapení se v něm střídá s hrůzou.
„Jak jste k tomu přišel?“, ptá se teologa.
„Ó...,odpovídá teolog,
„když jsem byl s kanadskou armádou za války v Německu, bydlel jsem u jedné rodiny. Dosti jsme se sblížili. Když jsem odcházel, dali mi tento fotoaparát“. Vzpomněl si na jméno města, kde rodina žila. Bylo to stejné město, kde žili Schmidtovi.
Otec Josef obracel fotoaparát v rukou dokola, znovu a znovu. Všiml si iniciál, vyrytých na spodní části:
K. S. Neměl nejmenší pochybnost. Teolog ukradl fotoaparát z domu jeho otce Karla Schmidta.
Co by měl udělat? Není těžké představit si hněv, který narůstal v jeho srdci. Měl by teologa konfrontovat, a tak ho odhalit? To by jej bezpochyby ztrapnilo a pokořilo a je docela možné, že by to poškodilo i jeho slavnou pověst. Věděl však, že pokrytectví a krádež jsou věci, vůči kterým není možné být shovívavý. Je třeba se vůči nim postavit rázně a rozhodně. Co by udělal jeho otec? Co by v takové situaci udělal Kristus? Od otce Josefa to vyžadovalo mimořádný akt mírnosti, aby se za skutek, spáchaný vůči jeho otci, nepomstil. Rozhodl se v této chvíli nereagovat.
Boží náhoda
Když se rozešli, napsal otci dopis. Informoval jej o svém překvapujícím objevu. O této zajímavé náhodě, neb jak byl zvyklý říkat „boží náhodě“, informoval i svou sestru.
Po několika měsících, bylo to na Štědrý den, se otec Josef znovu setkal s teologem. Nedošlo ani ke konfrontaci ani k odhalení. Dal mu jednu zvláštní věc, která teologovi roztřásla ruce a rozpálila mu rozpaky tvář do červena.
„Je to vaše“, říká mu otec Josef laskavě.
„Člověk, který vám kdysi dal ten fotoaparát, vás pozdravuje. A posílá vám toto: zapomněl vám to tehdy dát. K fotoaparátu totiž patří i tento prohlížeč.“
Bylo to gesto hodné biskupa z díla Bídníci od Viktora Huga. Pokud se Karl Schmidt naučil za léta utrpení a nouze aspoň jedné věci, pak to bylo to, že je lepší oplácet neřest ctností než reagovat na neřest vlastní neřestí. Každé pokušení odplatit za to, co se mu stalo hněvem, pomstou, odvetou anebo přísnou spravedlností, překonal mocí své mírnosti a poddanosti, a namísto hněvu a odplaty se rozhodl projevit pokoru, odpuštění, velkodušnost a dobročinnou lásku.
Vždyť, nebyla to právě mírnost, která způsobila, že do světa vstoupila na Vánoce radostná zvěst pokoje a lásky ke všem lidem dobré vůle?
KOMENTÁŘ
Ve slovenštině (v češtině) není lehké jedním slovem vyjádřit stav duše člověka, který vlastní to, co popisuje anglické slovo
meekness, italské slovo
mitezza nebo latinské
mansuetudo.
Je to rozhodnutí kapitulovat před pokušením odplatit zlo zlem. Je to stav vnitřního uklidnění a zkrocení rozbouřených emocí, rozhodnutí se pro dobro.
Nejlépe by tento stav ve slovenštině (v češtině) vystihla slova mírnost, ústupnost, krotkost, tichost, pokora, kapitulace, poddajnost. Je jasné, že ve slovníku většiny dnešních lidí nic z toho nemá místo.
Jen se podívejme např. na reakce řidičů, kteří si nedají přednost, anebo když jeden druhého terorizuje za to, že se nepodřídil jeho brutální jízdě. Anebo na cestující v hromadné dopravě, reakce v obchodech, provokace na ulicích, nebo – co je nejsmutnější – na rozdmýchané požáry v rodinách, manželstvích a dalších důležitých vztazích, které jsou výsledkem zpočátku malé emocionální jiskřičky, která se včas neuhasila.
Dnešní člověk má tendenci mírnost a ústupnost pokládat buď za slabost, nebo za projev nedostatku odvahy. A je škoda, že mírnost, poddajnost a ústupnost se nacházejí mezi nejméně oceňovanými ctnostmi.
Sv. Tomáš Akvinský však píše, že
„mírnost je ctnost, která je víc než cokoli jiného projevem, že člověk vlastní sám sebe.“
To je sebeovládání
Ve filmu Schindlerův seznam je jedna scénka, při které toto Akvinského tvrzení vidíme krásně v akci.
Schindler, nacistický oportunista, který však mezitím prošel vnitřní proměnou, se jednou setká se svým bývalým přítelem, nyní hlavním komandantem koncentračního tábora, Amonem.
Ten se vyžíval v krutosti a ve vraždění lidí. Ti dva si povídají při skleničce.
Komandant (Velitel) říká:
„Sleduji tě už delší čas. Nikdy nejsi opilý. To je sebeovládání. Sebeovládání je moc. Je to skutečná moc.“
„Myslíš, že to je důvod, proč se nás vězni bojí?“ ptá se Schindler.
„Bojí se nás, protože máme moc zabíjet. Proto mají strach,“ Amon na to.
Schindler mu však oponuje:
„Protože máme moc zabíjet, jak se nám zlíbí. Někdo spáchá zločin, dáme jej zabít a máme z toho dobrý pocit. Nebo ho zabijeme sami a máme z toho ještě lepší pocit. To však není moc. To je spravedlnost. Spravedlnost je něco jiného než moc. Moc je, když máme všechny důvody pro to, abychom někoho zabili, a přece jej nezabijeme.“
„Myslíš, že toto je moc?“ ptá se Amon.
„Takovou moc měli císaři,“ říká Schindler.
„Před císaře je přiveden vězeň, vrhne se na zem a prosí o milost. Ví, že zemře. A na to mu císař odpustí. Nechá toho bezcenného člověka odejít.“
„Ty jsi přece jen opilý,“ reaguje zděšeně Amon.
„Toto je moc, Amone! Toto je moc!“dodává Schindler.
A má pravdu. Toto je moc, protože toto je znakem, že člověk vlastní sebe sama. Nevlastní jej jeho emoce a touhy po pomstě anebo po jiných vrtoších, ale on sám rozhodne, co udělá. To je vlastnění sebe.
Mírnost, ústupnost, poddajnost je ve skutečnosti pravým opakem slabosti. Je to MOC.
Slovo, které ve své latinské definici používá sv. Tomáš Akvinský je termín na označení vlastnění sebe:
compos sui.
Tento termín vyjadřuje myšlenku usebrání a uvědomění si své vnitřní moci. Compos (akuzativ comptem) doslova znamená
„mít kontrolu“ nebo
„mít moc“, vnitřní moc, s jejíž pomocí člověk vlastní sebe sama.
Neúčinný hněv
Lidé se s uznáním vyjadřují o člověku, který se rozzuří i pro jen malou urážku. Říkají o něm, že není slaboch, protože si nenechá skákat po hlavě. A považují to za správné.
Dokud, samozřejmě, jim někdo nerozbije nos. V některých západních kulturách je např. známý termín „feministická zuřivost“. Toto je akceptovatelný postoj určité části obyvatel, která se snaží na nespravedlnost vůči sobě reagovat pomstou, odplatou a hněvem.
Puštění hněvu ze řetězu však není vlastnění sebe ani kontakt se svou vnitřní mocí, které připomíná ve své definici Tomáš Akvinský.
Hněv, který vede k odplatě, může být neúčinný a jalový, když ne výslovně kontraproduktivní.
Jak varuje sv. Bonaventura:
„Stát se naštvaným a netrpělivým pro selhání druhého člověka je to stejné, jako kdybychom reagovali na to, že někdo padne do příkopu tím, že se sami vrhneme do druhého příkopu.“
Kdyby touha po odplatě nebyla usměrňována, potom by se vykonávání spravedlnosti stalo pouhou odplatou zlem za zlo. A odplata takového typu má tendenci konflikt vystupňovat.
Jeden výbuch vyburcuje další výbuch.
Je lepší dělat dobro
Jestli chceme, aby pocit naší vnitřní moci a vlastnění sebe sama byly účinné a má-li to být projev ctnosti, pak
je nevyhnutelné, abychom se oddali mírnosti. Ta člověka uschopní, aby na zlo odpovídal dobrem.
V evangeliích najdeme Ježíšův výrok, který působí na (konflikty) unavenou duši jako pohlazení:
„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem: a naleznete odpočinutí svým duším“ (Mt 11,28-29).
Mírnost není zbabělost, bojácnost nebo poddanost, jak si někteří myslí. Je to moc, která výbuch hněvu usměrní a podřídí jej úsudku a vládě rozumu. Samozřejmě se tím nechce říci, že někomu dovolíme, aby si s námi dělal, co se mu zachce a že my budeme odevzdaně snášet všechny vrtochy. To by nebyl ani křesťanský ani lidsky zralý postoj.
Theophylactus, arcibiskup z Achrisu z 11. století říká, že tichými, mírnými a ústupnými
„nejsou ti, kteří nejsou nikdy rozhněvaní, protože by to nebylo možné. Ale jsou to ti, kteří se sice hněvají, ale tento hněv ovládají; kteří se hněvají jen tehdy, když je k tomu důvod.
Mírnost a ústupnost je nesmiřitelná s pomstou, podrážděností, přehnanou přecitlivělostí, ale je v souladu se sebeobranou nebo klidným a pevným trváním na svých právech.“
Mírnost a ústupnost je vnitřní síla, která člověku umožní snášet zlo nebo potíže bez brblání a znechucení. Je to ctnost, která člověku pomůže zkrotit prchavé vášně, aby na jejich místo přišly moudrost a láska a tyto dvě pak udělaly, co je třeba.
Jak řekla Matka Tereza:
„Je lepší dělat dobro než bojovat proti zlu.“
Chci zemřít místo toho člověka
Sv. Bernard připomínal již před staletími, že
jsou lidé velmi tiší a mírní, pokud jim vše vychází a funguje podle jejich představ.
Jakmile jim však vstoupí do cesty nějaká překážka nebo nesouhlas, vybuchnou jako sopka, jejíž žhavá a ničivá láva teče na všechny strany. Dali by se přirovnat k sopce, která je v klidu, ale jen dokud se v ní nenahromadí dostatek energie. Jsou tiší a mírní jen do určitého bodu.
Skutečnou zkouškou ctnosti mírnosti je však reálný, všední, každodenní život. Často s nemožnými lidmi. Když nemáme ctnost mírnosti, můžeme se jí naučit právě životem s takovými lidmi.
Jedním z největších příkladů hrdinské mírnosti a ústupnosti je františkánský kněz sv. Maxmilián Kolbe. Když byl vězněn v Osvětimi, projevoval vůči svým věznitelům lásku bez ohledu na to, jak se k němu brutálně chovali. Své spoluvězně prosil, aby odolávali pokušení nacisty nenávidět a vysvětloval jim, že láska je kreativní.
Když jednou utekl vězeň, bylo za trest vybráno deset mužů, kteří měli zemřít v bunkru hladu, pro výstrahu ostatním. Kolbe, který původně vybrán nebyl, prosil, aby jej poslali na smrt místo jiného vězně, který úpěnlivě prosil o milost.
„Já jsem katolický kněz,“ řekl Kolbe veliteli tábora.
„Chci zemřít místo tohoto člověka. Já jsem starý, on má ženu a děti.“
Během celých deseti dnů, plných hladu, strachu, bolesti a agonie, prosil Kolbe svých devět spoluvězňů, aby se s ním modlili za své nepřátele a za sebe.
Kolbeho mírnost byla bezpochyby nadpřirozeného původu. Tváří v tvář zlu, jednomu z největších, jaké kdy člověk v historii zažil, nikdy
nepozbyl přesvědčení, že konečné vítězství bude patřit dobru. Věřil, že ač bolest a pronásledování mohou zničit tělo člověka, budou-li přijaty s láskou k lidem, mohou pomoci jeho duši k větší dokonalosti.
Při návštěvě Osvětimi v červenci 1979, řekl papež Jan Pavel II:
„Na tomto místě, které bylo vybudováno jako plod odmítnutí víry, v Kolbem zvítězily víra a láska.“
Po třech letech, v den osmistého výročí narození sv. Františka z Assisi, byl Kolbe prohlášen za svatého.
Vzkaz pro nás
Mírnost v její nejvíc hrdinné podobě je darem od Boha. Bůh však rozdává své hojné dary, jen když o ně stojíme, prosíme, snažíme se a rozvíjíme je.
Jakou máš povahu? Jsi přirozeně mírný? Nebo jsi bouřlivák?
Jak reaguješ na urážky a odpor druhých? Nejsi pomstychtivý? Nechceš jim za každou cenu dokázat, že nad tebou nevyhrají? Nejsi přehnaně hrdý, domýšlivý, nafoukaný, arogantní? Všechny tyto vlastnosti vedou k násilí.
Nesetkal ses ještě v životě se situací, kdy bylo jasné, že neústupnost vede jen k vystupňování zla a v konečném důsledku nic neřeší? Vzpomínáš si na něco konkrétního?
Pokud jsi povaha mírná, možná si řekneš, že s hněvem a neústupností nemáš problém. Ale – nežiješ v sebeklamu? Vlastníš sám sebe opravdu tak, jak říká Akvinský?
Umíš být pozitivně, tvůrčím způsobem mírný a ústupný? Láska je totiž čin, a ne únik do pasivity.
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 24. 2. 2019, str. 12 - 15, k dispozici ke stažení
zde.
