Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Krátce před smrtí roku 1963 zpívala na vrcholu Eifellovy věže z obrovské plošiny, ze které měla Paříž jako na dlani. Muž, který ji v ten večer uváděl, Josef Kessel, byl při tom, když v jednom nočním klubu zpívala poprvé.
Nyní nahlas vzpomínal. Připomněl si její zničenou tvář a vytahaný svetr, který tehdy nosila. Obojí bylo výslovným svědectvím utrpení, která prožívala v dětství.
Mluvil o jejím hlase, který byl už tehdy naplněný „jedinečným géniem, který během celých těch let, která pak nastala, lidi tak moc dojímal.“
Vzdal poctu její přímo „neuvěřitelné odvaze“, s jakou se vyrovnávala s chudobou, slabostí a agoniemi svého života. Stala se tak příkladem pro mnohé. Hovořil i o její disciplíně, kterou si poručila ve snaze dosáhnout ve zpěvu umělecké úrovně v nejvyšší možné míře.
Během jejího pohřbu v roce následujícím se v Paříži život jakoby zastavil. Lidé vyšli do ulic, aby vzdali poslední poctu své milované chanteuse.
Pohnuté počátky
Narodila se do nesnesitelné chudoby jako Edith Giovanna Gassion 19. prosince 1915.
Jméno dostala podle Edith Cavell, odvážné britské zdravotnici, kterou zavraždil jeden Němec samopalem, protože pomohla utéci několika vojákům spojeneckých jednotek. Edithina matka, prostitutka, ji opustila, když byla ještě nemluvnětem.
Nejdříve se o ni starala její matka (babička). Jakmile se o ní dověděl její vlastní otec, který se vrátil z vojny, když jí byly dva roky a našel ji dokonce v zoufalém zdravotním stavu, tajně ji unesl. Svěřil ji do opatrování své matce, která pracovala jako kuchařka v jedné poměrně bohaté rodině.
Ve věku tří let Edith nečekaně oslepla. Příčinou mohl být zánět oční rohovky, známý jako keratitida, s níž je tělo schopné se samo vyrovnat. V každém případě „dámy“ v domě – které byly takřka jejími společnými „matkami“ – napadlo, že by mohla být uzdravena na přímluvu sv. Terezie z Lisieux.
Proto ji vzaly do nedalekého města Lisieux a modlily se společně za zázrak. Za deset dní Edith opět viděla. Ženy pochopily, že se stal zázrak, a tak další neděli cestovaly znovu všechny do Lisieux, aby sv. Terezii – malé „květince“ – za něj poděkovaly.
Sama Edith byla celý život přesvědčená, že její uzdravení bylo zázrakem. Dle jejího vlastního svědectví stále měla u sebe obrázek sv. Terezie.
Přijít o všechno
Jméno, dle kterého ji svět zná, bylo Piaf, slangové francouzské slovo pro vrabce. Vybral je pro ni vlastník kabaretu, který Edith nabídl první šanci jako zpěvačce.
Byla skutečně jako vrabec, ne vyšší než 145 cm a vážící něco přes 45 kg. Ač byla útlé, malé postavy, byla schopná nést přímo nesnesitelná břemena.
Když muže, který ji angažoval a který jí pomáhal v kariéře zpěvačky, brutálně zavraždili zloději, byla uvězněna a obviněna jako první podezřelá. Když jí bylo 19 let, její jediné dítě zemřelo na meningitidu.
Jeden z jejích mnoha milenců, světový mistr v boxu střední váhy Marcel Cerdan zemřel při havárii letadla.
Edith se těžce zranila při třech autonehodách, trpěla při mnoha operacích a prodělala mnoho nemocí. I když její život byl jedno nepřetržité utrpení a zklamání, dokázala myslet i na jiné. Zpívala pro francouzské válečné zajatce během druhé světové války, dokonce mnoha z nich pomohla při útěku, ač nasazovala vlastní život.
dát do zpěvu vše
Měla přímo neuvěřitelnou schopnost přetvářet svou bolest skrze hudbu, a tak přinášet nejen sobě ale i milionům posluchačů naději a vzpruhu. Do zpěvu vkládala celou svou bytost.
Slavný básník dramatik Jean Cocteau o ní jednou řekl:
„Vždy, když zpívá, máte pocit, jako by si z těla rvala naposledy svou duši.“
Nejvíc to bylo vidět, když zpívala písně, které složila sama, například velmi populární „La Vie en Rose“.
Cocteau také jednou řekl:
„Až jednou Edith Piaf zemře, část mne samého zemře s ní.“ Ironií je, že oba zemřeli ve stejný den.
Touha po odvaze
Během posledních měsíců života diktovala své paměti z nemocniční postele. Byly zveřejněny krátce po její smrti pod názvem
Můj život.
Když se dívala zpět na svůj život, poukázala na důležitou roli, kterou v jejích životních bojích hrála odvaha.
„Je pravda, že jsem vždy toužila být odvážná“ , napsala.
„Říká se, že odvaha je mužská vlastnost. Ale já si myslím, že když jdou věci opravdu špatně (zle), ženy zápasí mnohem statečněji než muži. Je to věc zvyku, zvláště co se mne týká. Léta mé formace v životě nebyla nijak růžová.“
Její poslední paměti jsou zároveň i její zpovědí. Aniž by chtěla popírat své chyby, vyjádřila hlubokou naději, že snad i o ní budou jednou platit slova, která vystihují Marii Magdalenu:
„Odpouštějí se jí mnohé hříchy, protože mnoho milovala“ (Lk 7,47).
Paní Marta
Dnes (13. prosince 2004) jsem pochovával paní, kterou mnozí dobře znáte, neboť sem do našeho centra chodila dost často.
Jmenovala se Marta, bylo jí 64 let, byla lékařkou, kandidátkou věd, ale už víc jak 15 let byla částečně ochrnutá po mozkové příhodě.
Dnes jsem se od jejích dětí dověděl, že mozkových příhod měla snad 8. Tu osmou nepřežila. Myslím, že jsme se k ní nechovali tak, jak by si byla zasloužila.
Vnímali jsme ji jako těžce o berlích chodící a těžko se slovy vyjadřující ženu. Mnozí z vás jste si ji však dost oblíbili. Chodila často i k nám do Petržalky, kde nám při svém pohybovém omezení pomáhala při úklidu kostela, ač jsme to od ní nežádali.
A právě dnes jsem si – nevím, zda trochu pozdě – uvědomil celé její životní drama v plném rozsahu. Když ji postihla první mrtvice, opustil ji manžel. Zůstala ochrnutá se dvěma dětmi. Ale nevzdávala se. Nestáhla se v depresi na „okraj společnosti“ (cesty).
Rozhodla se s odvahou bojovat proti své chorobě a nemohoucnosti. Nevím, zda jsme my z jejího okolí dokázali na tuto její snahu dostatečně odpovídat. Myslím, že ne.
Z mnoha našich postojů mohla být klidně znechucena. Neudělala to. Její odvaha prát se s životem i s reakcemi okolí byla obdivuhodná.
Myslím, že dnes na pohřbu jsme se všichni přítomní museli před ní dost stydět: za náš ne vždy adekvátní postoj vůči ní i za její odvahu, kterou my v mnoha menších problémech často tak moc postrádáme.
Síla lidského ducha
Život Edith Piaf i Marty je důkazem nezničitelnosti lidského ducha: lidský duch může kvést i na nejnevhodnějších místech.
Když má člověk odvahu, dokáže všechno. A neexistuje taková síla, která by ho mohla zbrzdit nebo zničit.
Jak jednou poznamenal Chesterton:
„Když jsou semena v černé zemi schopná proměnit se na tak krásné růže, čím vším by se mohl stát člověk na své dlouhé pouti směrem ke hvězdám.“
KOMENTÁŘ
Odvaha není to stejné jako nebojácnost. Není to nepřítomnost strachu, ale jeho zvládání. Je to
„milost pod tlakem“, jak pravil Ernest Hemingway.
Strach, jakmile se nechá bez kontroly, pronikne celého člověka a učiní jej neschopným inteligentně a účinně reagovat na těžké situace.
Strach se zaměřuje na to, co se může pokazit, co by mohlo nevyjít. Tím se postaví do cesty důvěře člověka ve schopnost jít za tím, co je správné.
Martin Luther King Jr. mluvil o potřebě budovat
„hráze odvahy, které by zadržely povodně strachu“.
Odvaha vystupuje nad strach. Kdybychom to mohli povědět vtipem:
odvaha je strach, který se pomodlil a pak se pustil do akce.
Vnitřní boj
Když mluvíme o odvaze, máme tendenci o ní přemýšlet ve vojenských termínech. Kupříkladu máme chrabré bojovníky a udatné hrdiny, kteří se pevně postavili proti strašným a zákeřným protivníkům a nepřátelům. Z vojenské historie bychom mohli jmenovat mnoho takových hrdinů.
Při činech některých z nich nám naskakuje husí kůže. Všichni tito lidé byli skutečně odvážní.
Odvaha však není omezená jen na vojenské úspěchy.
Emily Dickinson, drobná básnířka samotářka, známá jako „krasavice z Amherstu“, neměla nikdy příležitost rozvinout v sobě odvahu, kterou potřebuje například voják na bojišti.
Poznala však nepřátele duše a proti nim se musela postavit možná s ještě větší odvahou než voják na bojišti, aby byla schopná podívat se jim směle do očí a jasně je konfrontovat. Napsala o tom mnoho básní, ve kterých popisuje rytíře a hrdiny vnitřního boje.
Tmavé noci
Takovým nepřítelem duše může být kupříkladu něco, co na první pohled od nás výslovně nevyžaduje odvahu. Například úzkost, pochybnosti, znechucení, nejistoty a podobně. Jsou to těžké věci, ale nejsou jasně definované jako nepřátelé. Když se však na ně podíváme do hloubky, je nám jasné, že všechny nám hodně ztrpčují život.
Proto nás staví před jasnou výzvu. Duchovní klasici hovoří o „tmavé noci duše“ a ta žádá odvahu, která je hodná hrdiny.
Co je „tmavá noc duše“? Je to neschopnost jít proti frustracím, pochybnostem, znechucením a jiným vnitřním tlakům, které nás nutí kapitulovat a zůstat v nečinné pasivitě.
Jsou to věci, které nám připadají jako hora se strmým útesem a my po něm nejsme schopni vylézt. Zůstáváme tedy dole.
Odvaha je prát se s těžkostmi, probudit v sobě vnitřního hrdinu a vsadit nejen na své skryté vnitřní zdroje, ale hlavně na Boha, který mne volá, abych šel dopředu, vždyť on je stále se mnou.
Hrdinství
Ve všech kulturách se vyskytují pohádky, mýty nebo příběhy, které vypráví o tzv. cestě hrdiny. Je to cesta, na kterou se musí vydat každý člověk (jednotlivec), když chce dozrát.
Tato cesta má několik neměnných složek. Například Janko se vydá na cestu. Rozhodne se tak, protože chce-li dozrát, musí z rodičovského domu odejít. Loučí se s ním matka. Na cestě potká mudrce nebo jinou podobnou postavu, která mu dá např. prsten, kouzelnou hůl nebo zázračné boty, které mu mají pomoci, až mu bude úzko a nebude si vědět rady sám. Pak přijde do města, které je ve smutku, protože princeznu unesl sedmihlavý drak. On jej přemůže. Pomůže mu přitom zázračná věc (např. prsten), kterou dostal od mudrce.
Osvobodí princeznu, dostane ji za ženu a vrátí se domů. Symboly, použité v příběhu, nejsou bez významu: matka, se kterou se loučí, je definitivní přestřižení pupeční šňůry.
Prsten (nebo jiná zázračná věc), který mu pomůže, když si sám nevystačí, je Boží milost. Drak je boj s temnou stránkou své vlastní bytosti. Je to konfrontace zla v sobě, které vyjde na povrch jen tehdy, když se člověk vydá na cestu (doma jej neznal).
Princezna je objev ženské stránky ve vlastním nitru, což je také nutné pro vyvážený růst v integraci osobnosti. Tento příběh je jednoznačně o cestě, o pouti, o dozrávání a – hlavně – o odvaze.
Dr. Jekyll, Mr. Hyde
Spisovatel Robert Louis Stevenson byl jednou z nejobdivovanějších osobností v historii anglické literatury. Stal se však známým hlavně svou odvahou, kterou projevil nejen svou usilovnou prací, ale hlavně ve vyrovnávání s chatrným zdravím. Jeho nemoci mu neznemožnily pracovat, psát a ve svých knihách zkoumat hloubku lidského ducha.
Je znám například svým dílem Podivný příběh Dr. Jekylla a pana Hyda, kde jako první popisuje temnou stránku člověka. Obě postavy – jedna pozitivní a druhá zákeřná – byly jedním a tím stejným člověkem.
Člověk potřebuje uznat, že taková je o něm pravda a snažit se – skrze tuto pravdu o sobě – ze své dvojtvářnosti vysvobodit. Stevenson byl přesvědčen, že každý člověk musí mít odvahu, aby se dokázal do takového boje pustit a úspěšně v něm pokračovat.
Říkal, že
normální, běžný člověk není o nic méně hodnotný a chvályhodný než například velký hrdina, jehož vítězství se hlučně oznamují davům. Běžný člověk bojuje ve skrytu, a o to je jeho hrdinství cennější.
Povolání k odvaze
Odvaha není vlastnost, kterou bychom potřebovali jen občas.
Odvahu potřebujeme každý den – abychom dokázali žít, trpět, zápasit, ba i zemřít. Potřebujeme ji vlastně, abychom – jak říkají existencialisté – dokázali „být“.
Winston Churchil považoval odvahu za
„první mezi lidskými vlastnostmi, protože ona ručí za úspěch všech ostatních“.
Scholastici nazvali odvahu „udatností“ a definovali ji jako ctnost, která člověka uschopňuje pevně a neochvějně se postavit tváří v tvář těžkostem a nebezpečím, které mu stojí v cestě směrem k povinnostem a dobru.
John F. Kennedy ve studii o politické odvaze, nazvané Profiles of Courage, za kterou dostal Pulitzerovu cenu, trvá na tom, že příležitosti k odvaze se vyskytují v životě každého jednoho z nás neustále.
„Na to, abychom byli odvážní“, píše
„není třeba žádných výjimečných schopností, žádných zázračných návodů, žádné speciální kombinace času, místa či okolností“.
Každý z nás má povinnost nalézat odvahu v každodenním životě, abychom tak byli schopni odolávat pokušení obětovat na oltář svou integritu v domnění, že si tak zabezpečíme lehčí život.
Neudělal to, neboť věděl, že by nedosáhl své osobní integrity, tj. kompletnosti, celistvosti.
Odvaha nám pomůže uchovat si před sebou i před druhými naši osobní hodnověrnost ve chvílích, kdy se nám bude zdát nejlepším řešením poddat se tomu, nač jsme zvyklí, co je nám známé nebo tomu, s čím se cítíme bezpeční.
Jezuita John Powell říká, že každý z nás má svou tzv. „komfortní zónu“, tj. ohraničený prostor, kde se cítí dobře. Z toho prostoru vycházíme neradi, za jeho hranicemi se dobře necítíme. Jakmile však zůstaneme uvnitř, ustrneme a zakrníme. A možná i zemřeme.
Proto je třeba hranice své komfortní zóny rozšiřovat.
Známá pilotka Amelia Erhart trvala na tom, že bez odvahy není možné dosáhnout pocitu osobní spokojenosti.
„Odvaha je cena, kterou od nás život žádá, abychom mohli získat klid“, píše. Duše, která ji nezná, nezná vysvobození od malých věcí.“
Je pravda, že mnoho věcí je lehčích než ty, které stojí před námi jako povinnost nebo ideál. Pro Janka z pohádky by bylo lepší nevydat se na cestu a zůstat doma za pecí u mámy.
Sáhnout na hvězdy
Naše narození je vysvobozením ze světa, kde vše, co potřebujeme je nám systematicky poskytováno. Každý krok v procesu, kdy se stáváme dospělými, žádá porodní bolesti toho či onoho druhu.
Není možné dosáhnout hvězd, když se napřed neosvobodíme od toho, co nás drží dole při zemi. Odvaha je i osvobozením i dobrodružstvím.
Jsi odvážný? Chceš být odvážný? Učili tě odvaze?
Neutíkáš před výzvami života? Před pozváními? Před činnostmi, které v tobě rozvinou to nejlepší, co v sobě nosíš?
Čeho se bojíš? Co můžeš ztratit? A co získat? Nejsi vnitřně nespokojený? Není to proto, že jsi zbabělý?
Jak se vyrovnáváš se životními těžkostmi? Nekapituluješ před nimi? Umíš i navzdory utrpením vidět za horizont? Prosíš Ducha Svatého o odvahu?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 24. 2. 2019, str. 12 - 15, k dispozici ke stažení
zde.
