Kardinál v tomto exkluzivním interview pro časopis La Nef hovoří o své nové knize.
Je to třetí kniha rozhovorů s Nicolasem Diatem:
Den se již nachýlil. Kniha předkládá neochvějnou diagnózu, ale je plná naděje uprostřed duchovní a morální krize Západu.
V první části své knihy líčíte „duchovní a náboženský kolaps“. Jak se tento kolaps projevuje? Týká se jenom Západu, nebo zasahuje i ostatní části světa, jako například Afriku?
Duchovní krize postihla celý svět. Ale její zdroj je v Evropě. Lidé na Západě jsou vinni tím, že odmítli Boha. A nejen že Boha odmítli. Friedrich Nietzsche, kterého lze považovat za mluvčího Západu, prohlásil: „Bůh zemřel! Bůh je mrtev! My jsme ho zabili...“ Zavraždili jsme Boha.
A vzhledem k tomu, že Bůh je pro lidi mrtev, Nietzsche jej nahradil prorockým „Nadčlověkem“.
Duchovní kolaps tak nese zcela západní charakter. Konkrétně bych chtěl zdůraznit
odmítnutí otcovství. Naši současníci jsou přesvědčeni, že abychom mohli být svobodní, nesmíme být na nikom závislí. To je však tragický omyl.
Lidé na Západě jsou přesvědčeni, že dostávat něco je v rozporu s důstojností lidské osoby. Ale civilizovaný člověk je dědicem, dostává dějiny, kulturu, jazyk, jméno, rodinu. Právě to jej odlišuje od barbara. Když odmítneme začlenit se do sítě závislosti, dědictví a původu, ocitneme se nazí v džungli
konkurenčního hospodářství odkázáni pouze sami na sebe. Protože když člověk odmítne uznat, že je dědicem, je odsouzen do pekla liberální globalizace, v němž se vzájemně střetávají zájmy jednotlivců a kde nevládne jiný zákon než snaha vytvářet zisk za každou cenu.
V této knize však chci lidem na Západě ukázat, že
skutečnou příčinou tohoto odmítnutí převzít své dědictví a tohoto odmítnutí otcovství je jejich odmítnutí Boha. Od něho dostáváme svou přirozenost jakožto muži a ženy. To je pro moderní mysl neúnosné. Genderová
ideologie je luciferovské odmítnutí přijmout pohlavní přirozenost od Boha. A tak se někteří bouří proti Bohu a zbytečně se mrzačí, aby změnili své pohlaví. Ale ve skutečnosti nic zásadního na své bytosti jakožto muže či ženy nezmění.
Západ odmítá přijímat a bude přijímat jenom to, co si sám pro sebe zkonstruuje. Transhumanismus je konečným avatarem tohoto hnutí. Jelikož je lidská přirozenost Božím darem, stává se pro západního člověka nesnesitelnou.
Tato vzpoura je od počátku duchovní povahy. Je to satanova vzpoura proti daru milosti. V zásadě se domnívám, že
západní člověk odmítá být spasen Boží milostí. Odmítá přijmout spásu a chce si ji pro sebe sám vytvořit. „Základní hodnoty“ prosazované OSN jsou založeny na odmítnutí Boha, které připomíná bohatého mládence z evangelia. Bůh shlíží na
Západ a miluje ho, protože udělal úžasné věci. Bůh jej k sobě zve, ale Západ se k němu otočil zády. Dává přednost tomu bohatství, které si vytvořil sám.
Afrika a Asie zatím nejsou zcela kontaminovány genderovou ideologií, transhumanismem nebo nenávistí k otcovství. Ale mocný západní neokolonialistický duch a vůle ovládat činí na tamější země nátlak, aby tyto smrtící ideologie
přijaly.
Píšete, že „Kristus nikdy neslíbil svým následovníkům, že budou tvořit většinu“ (s. 34), a dále pokračujete: „I přes největší úsilí misionářů církev svět neovládla. Poslání církve je misí lásky
a láska neovládá“ (s. 35). Dříve jste napsal: „Je to ‚malý pozůstatek‘, který zachránil víru.“ Dovolte tedy smělý dotaz: V čem přesně je tedy problém, když vidíme, že tento „malý pozůstatek“ skutečně existuje a dokáže přežít i ve světě, který je vůči víře nepřátelský?
Křesťané musí být misionáři. Nemohou si nechávat poklad víry pro sebe. Misie
a evangelizace zůstávají naléhavým duchovním úkolem. A jak píše sv. Pavel, každý křesťan by měl být schopen říct: „
Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“ (1K 9,16) Dále, „
Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ (1Tm 2,4)
Jak bychom mohli zůstat nečinní, když tolik duší nezná jedinou pravdu, která nás osvobozuje – Ježíše Krista? Převládající relativismus považuje náboženský pluralismus sám o sobě za dobrý. Ne! Plnost zjevené pravdy, kterou katolická církev přijala, musí být předávána, hlásána a kázána.
Cílem evangelizace není panování nad světem, ale služba Bohu. Nezapomínejme, že Kristovým vítězstvím nad světem je... kříž! Naším záměrem není získat moc nad světem. Evangelizace se provádí skrze kříž.
Mučedníci jsou prvními misionáři. V očích lidí je jejich život neúspěšný. Cílem evangelizace není „vydávat počet“ jako sociální média, která chtějí „šířit klepy“. Naším cílem není stát se populárními v médiích. Chceme, aby byla každá duše spasena Kristem. Evangelizace není
otázkou úspěšnosti. Je to hluboce niterná a nadpřirozená realita.
Chtěl bych se vrátit k jednomu z vašich postřehů v předchozí odpovědi. Chcete
říct, že evropské křesťanství, kde se křesťanství dokázalo prosadit v celé společnosti, bylo jen jakýmsi krátkým intermezzem v dějinách; že by nemělo být chápáno jako vzor v tom smyslu,
že v Evropě křesťanství „dominovalo“ a vnucovalo se prostřednictvím určitého sociálního nátlaku?
Společnost, která je prostoupena vírou, evangeliem a přirozeným právem, je rozhodně žádoucí. Je úkolem laických věřících, aby ji vytvořili. To je jejich skutečné povolání. Pracují pro dobro všech, když budují obec v souladu s lidskou přirozeností a otevřeni Božímu zjevení. Ale
církev má mnohem vyšší cíl než budovat nějakou konkrétní společnost. Církev má pověření hlásat spásu, která je nadpřirozenou realitou. Spravedlivá společnost připravuje duše k přijetí Božího daru, ale nemůže poskytnout spásu. Na druhou stranu, může existovat společnost, která
je spravedlivá a žije v souladu s přirozeným právem, aniž by v duších lidí působil dar milosti?
Je tedy nezbytně nutné hlásat jádro naší víry: jenom Ježíš nás zachrání od hříchu. Avšak je nutno zdůraznit, že evangelizace není úplná, když se drží společenských struktur. Společnost inspirovaná evangeliem chrání slabé před důsledky hříchu. A naopak, společnost oddělená od
Boha se rychle mění v diktaturu a stává se hříšnou strukturou podněcující lidi ke zlému. Proto můžeme říct, že
nemůže existovat spravedlivá společnost, pokud v její veřejné sféře není místo pro Boha. Stát, který oficiálně zastává ateismus, je nespravedlivý stát. Stát, který odsouvá Boha do soukromé sféry, se odřezává od pravého zdroje práva a spravedlnosti. Státu, který předstírá, že staví práva pouze na dobré vůli a nehledá základ zákonů v objektivním řádu přijatém od Stvořitele, hrozí, že propadne totalitarismu.
V průběhu evropských dějin jsme se přesunuli od společnosti, v níž skupina převažovala nad jednotlivcem (holismus ve středověku) – typu společnosti, který existuje v Africe a nadále
charakterizuje islám – ke společnosti, v níž je jednotlivec od skupiny osvobozen (individualismus). Obecně lze říct, že jsme přešli od společnosti, v níž převládala touha nalézt pravdu, ke společnosti, v níž převládá touha po svobodě. Církev vytváří své učení tváří
v tvář tomuto vývoji a na Druhém vatikánském koncilu vyhlásila právo na náboženskou svobodu. Jaké je podle vás postavení církve vzhledem k této evoluci? Existuje možnost dosáhnout rovnováhy mezi dvěma póly „pravdy“ a „svobody“, ačkoli jsme zatím spíše přešli od jednoho extrému ke druhému?
Není správné hovořit o „rovnováze“ mezi dvěma póly: pravdou a svobodou. To by totiž předpokládalo, že tyto skutečnosti si jsou cizí a vzájemně protikladné. Svoboda je v podstatě sklon k tomu, co je dobré a pravdivé.
Pravda má být poznána a svobodně přijata. Svoboda, která není orientována na pravdu a pravdou vedena, je nesmyslná. Omyl nemá žádná práva. Druhý vatikánský koncil připomněl skutečnost, že pravdu lze prosadit pouze silou pravdy samotné, a nikoli nátlakem. Připomněl také, že respekt k lidem a k jejich svobodě
by nás v žádném případě neměl činit lhostejnými k pravdě a dobru.
Zjevení je prolomením Boží pravdy do našeho života. Nijak nás neomezuje. Bůh, který se nám dává a zjevuje se, respektuje svobodu, kterou sám stvořil. Věřím, že
stavění pravdy a svobody do protikladu je plodem chybného pojetí lidské důstojnosti.
Moderní člověk svou svobodu hypostatizuje a absolutizuje do té míry, že věří, že ji ohrozí, když přijme pravdu.
Přijmout pravdu je však tím nejkrásnějším svobodným skutkem, jaký člověk může vykonat. Vaše otázka podle mého názoru prozrazuje, že
krize západní morálky je ve skutečnosti hlubokou krizí víry. Západní člověk se bojí, že ztratí svobodu, když přijme dar pravé víry. Raději se uzavře uvnitř svobody, která je zcela bez obsahu. Akt víry je setkání svobody a pravdy. Proto v první kapitole své nové knihy trvám na tom, že nastala krize víry.
Naše svoboda dochází naplnění, když přitaká zjevené pravdě. Pokud svoboda odmítne
Boha, popře sebe samu. Udusí se.
Obšírně se zabýváte krizí kněžství a zastáváte se kněžského celibátu.
Co považujete za hlavní příčinu sexuálního zneužívání nezletilých kněžími a co si myslíte o summitu, který se na toto téma koná v Říme?
Domnívám se, že krize kněžství je jedním z hlavních faktorů krize v církvi. Připravili jsme kněze o identitu. Vytváříme kněze, kteří si myslí, že nemusí být skutečnými muži. Ale
kněz je v zásadě pokračováním Kristovy přítomnosti mezi námi. Neměl by být definován tím, co dělá, ale tím, čím je: ipse Christus, samotný Kristus. Odhalení mnoha případů sexuálního zneužívání
nezletilých prozrazuje obrovskou duchovní krizi, závažnou, hlubokou a tragickou propast mezi knězem a Kristem.
Samozřejmě existují sociální faktory: krize z 60. let a sexualizace společnosti, která se obrátila proti církvi. Ale musíme mít odvahu jít dál.
Kořeny této krize jsou duchovní povahy. Kněz, který se nemodlí nebo dělá ze svátostí divadlo, obzvláště z eucharistie, kněz, který se jen zřídka zpovídá a který nežije konkrétně jako druhý Kristus, je odříznut od zdroje svého vlastního bytí. Výsledkem je smrt. Věnuji tuto knihu kněžím na celém světě, protože vím, že trpí. Mnozí z nich se cítí opuštěni.
My biskupové neseme velkou část odpovědnosti za tuto krizi kněžství. Byli jsme jim otci? Neslouchali jsme jim, porozuměli jim a vedli je? Dávali jsme jim příklad? Až příliš často se diecéze přetvářejí v administrativní struktury. Pořádá se obrovské množství setkání. Biskup by měl být vzorem kněžství. Ale my sami zdaleka nejsme těmi nejochotnějšími modlit se v tichosti nebo vést denní modlitbu církve v katedrále. Obávám se, že jsme se ztratili
v podružných, profánních povinnostech.
Místo kněze je na kříži. Když slaví mši, je u zdroje celého svého života, totiž u kříže. Celibát je konkrétním prostředkem, který nám umožňuje prožívat toto tajemství kříže v našem životě. Celibát vepisuje kříž přímo do našeho těla. Proto je celibát pro moderní svět nesnesitelný.
Celibát je pohoršením pro moderní lidi, protože kříž je pohoršením.
Chtěl bych touto knihou kněze povzbudit. Chci jim říct: milujte své kněžství! Buďte hrdí na ukřižovaného Krista! Nebojte se nenávisti světa! Jako otec a bratr chci vyjádřit svou lásku ke kněžím na celém světě.
V knize, která vyvolala určitý rozruch (In the Closet of the Vatican od Frédérica Martela), autor vysvětluje, že ve Vatikánu je mnoho homosexuálních prelátů. Považuje za důvěryhodné tvrzení Mons. Vigana o vlivu mocné sítě homosexuálů uvnitř kurie. Co si o tom myslíte? Existuje v samotném centru církve problém s homosexuály – a pokud ano, proč je to tabu?
Dnes církev žije s Kristem uprostřed urážek utrpení Páně. Hříchy členů církve se jí vracejí zpět jako údery do tváře. Někteří se snaží tyto hříchy využít jako nástroj nátlaku na biskupy. Další chtějí, aby biskupové přijali úsudky a jazyk světa. Někteří biskupové tomuto tlaku podlehli. Vidíme, jak vyzývají k opuštění kněžského celibátu nebo zveřejňují nesprávná prohlášení o homosexuálním chování. Mělo by nás to překvapovat? Samotní apoštolové v Getsemanské zahradě selhali. Opustili Krista v jeho nejtěžší hodině.
Musíme být realističtí a konkrétní. Ano,
jsou tu hříšníci. Ano, jsou tu nevěrní kněží, biskupové, a dokonce i kardinálové, kteří nežijí cudně. Ale také – a to je rovněž velmi závažné – se nedrží věroučné pravdy! Matou věřící křesťany svými nejasnými a dvojznačnými slovy. Ředí a falšují Boží slovo, jsou ochotni je překrucovat a ohýbat, jen aby si získali přízeň světa. To jsou
Jidášové našich dnů.
Hřích by nás neměl překvapovat. Naopak, musíme mít odvahu jej jako hřích označit.
Nesmíme se bát znovu objevovat prostředky duchovního boje: modlitbu, pokání a půst. Musíme být prozíraví, abychom mohli trestat nevěrnost. Musíme najít konkrétní způsoby, jak jí zabránit. Věřím, že bez společného modlitebního života,
bez alespoň minimálního bratrského života kněží, je věrnost pouhou iluzí. Musíme hledět na vzor ve Skutcích apoštolských.
Co se týče homosexuálního chování, nechyťme se do pasti manipulátorů. V církvi není „problém s homosexuály“. Je tu problém hříchu a nevěry. Nepřebírejme slovník ideologie LGBT.
Homosexualita nedefinuje identitu osob. Popisuje určité deviantní, hříšné a zvrácené skutky. Léky na tyto skutky stejně jako na ostatní hříchy jsou známé. Musíme přijít ke Kristu
a dovolit mu, aby nás obrátil. Když k provinění dojde veřejně, musí být uplatněny
tresty stanovené církevním právem. Trest je milosrdný, je skutkem milosrdenství
a bratrské lásky. Trest napravuje škodu způsobenou obecnému dobru a umožňuje viníkovi zachránit se. Udělení trestu je součástí otcovské role biskupů. A konečně, musíme mít odvahu jasně aplikovat řády týkající se přijímání seminaristů. Muži, jejichž psychika je hluboce a trvale
zakotvena v homosexualitě, nebo ti, kdo se chovají licoměrně a lžou, nemohou být přijati jako kandidáti kněžství.
Jedna kapitola je věnována „krizi církve“. Do jaké doby přesně stanovujete počátek této krize a v čem spočívá? Konkrétně, jaký má podle vás vztah „krize víry“ a krize „morální teologie“? Objevila se jedna dříve než druhá?
Krize církve je především krizí víry. Někteří chtějí, aby církev byla lidskou a horizontální společností. Chtějí, aby se vyjadřovala jazykem médií. Chtějí, aby byla populární. Naléhají na to, aby nehovořila o Bohu, ale aby se plně věnovala jenom sociálním problémům: migraci, ekologii, dialogu, kultuře setkávání, boji s chudobou, za spravedlnost a mír. To jsou samozřejmě důležité otázky, před kterými církev nemůže zavírat oči. Ale taková církev by nebyla pro nikoho zajímavá.
Církev je zajímavá pouze tehdy, když umožňuje setkání s Ježíšem. Je legitimní pouze tehdy, když nám předává Boží zjevení. Když bude církev přetížená lidskými strukturami, bude bránit tomu, aby v ní a skrze ni svítilo Boží světlo. Jsme v pokušení domnívat se, že naše skutky a naše myšlenky zachrání církev. Bylo by lepší začít tím, že ji necháme, aby se zachránila sama.
Myslím si, že se
nacházíme v přelomové době v dějinách církve. Církev potřebuje hlubokou, radikální reformu, která musí začínat reformou života kněží. Kněží musí být posedlí touhou po
svatosti, po dokonalosti v Bohu a věrnosti učení toho, kdo je vyvolil a poslal. Celá jejich bytost a veškeré jejich jednání musí být dány do služby svatosti. Církev je sama o sobě svatá. Naše hříchy a naše světské zájmy brání tomu, aby se její svatost šířila. Je načase odložit všechna tato břemena a dovolit církvi, aby konečně vypadala tak, jak ji Bůh vytvořil. Někteří
se domnívají, že dějiny církve jsou poznamenány strukturálními reformami. Já jsem přesvědčen, že dějiny mění světci. Struktury následují a nedělají nic jiného, než že udržují to, co způsobili světci.
Potřebujeme světce, kteří se odváží vidět vše očima víry, kteří budou mít odvahu nechat se osvítit Božím světlem.
Krize morální teologie je důsledkem dobrovolné slepoty. Odmítáme hledět na život skrze světlo víry.
V závěru své knihy
hovořím o jedu, kvůli němuž všichni trpíme: o smrtícím ateismu. Prostupuje všechno, dokonce i naše debaty v církvi. Spočívá v tom, že dovolíme, aby radikálně pohanské a světské způsoby myšlení či života existovaly vedle sebe s vírou. A jsme s tímto nepřirozeným soužitím docela spokojeni! To ukazuje, že je
naše víra zředěná a nekonzistentní! První reformou, kterou potřebujeme, je reforma srdcí. Už nesmíme dělat kompromisy se lží. Víra je jak pokladem, který musíme chránit, tak silou, která nám umožňuje jej bránit.
Druhá a třetí část vaší knihy je o krizi západní společnosti. Je to nesmírně obsáhlé téma a vy se dotýkáte tolika významných bodů – od šíření „kultury smrti“ po problémy konzumerismu
spjatými s globálním liberalismem, přes otázky identity, islamismu a tak dále – není možné se zde zabývat všemi. Který z těchto problémů vám připadá nejdůležitější a co jsou hlavní příčiny úpadku Západu?
Nejprve bych rád vysvětlil, proč si já, syn Afriky, dovoluji vyjadřovat se k Západu.
Církev je strážkyní civilizace. Jsem přesvědčen, že západní civilizace v současné době prochází strašlivou krizí. Ta dosahuje extrému sebezničující nenávisti.
Stejně jako při pádu Říma se elita zajímá jen o zvyšování pohodlí svého každodenního života a lid je umrtvován stále vulgárnější zábavou. Mou povinností jakožto biskupa je Západ varovat! Barbaři jsou již ve městě. Barbaři jsou všichni ti, kdo nenávidí lidskou přirozenost, všichni ti, kdo pošlapávají smysl pro posvátno, všichni ti, kdo nemají úctu k životu, všichni ti, kdo se bouří proti Bohu Stvořiteli člověka a přírody.
Západ je zaslepen vědou, technologiemi a touhou po bohatství. Lidé jsou kvůli lákadlu bohatství, které jim liberalismus vkládá do srdcí, jako omámení. Zároveň pokračuje tichá tragédie potratů a eutanázie a pornografie a genderová ideologie ničí děti a dospívající. My tomuto barbarství přivykáme. Už nás ani nepřekvapuje! Chci volat na poplach a toto mé volání je také voláním lásky. Činím tak se srdcem plným synovské vděčnosti
Západu za misionáře, kteří umírali v mé africké zemi a kteří mi předali vzácný dar víry v Ježíše Krista. Chci následovat jejich vedení a převzít jejich dědictví!
Jak bych mohl nezmínit hrozbu, kterou představuje
islamismus? Muslimové pohrdají ateistickým Západem. Uchylují se k islamismu jako odmítnutí konzumní společnosti, která je jim nabízena jako náboženství. Může jim Západ jasně představit víru? K tomu by musel znovu objevit své křesťanské kořeny a identitu. V zemích třetího světa je Západ považován za ráj, protože je ovládán komerčním liberalismem. To podporuje příliv migrantů, tolik tragický pro identitu národů.
Západ, který popírá svou víru, svou historii a svou identitu, je odsouzen k pohrdání, k smrti a zmizení.
Ale rád bych poukázal na to, že
vše je připraveno na obnovu. Vidím rodiny, kláštery a farnosti, které jsou jako oázy uprostřed pouště. Z těchto oáz víry, liturgie, krásy a ticha se Západ obrodí.
Svou nádhernou knihu uzavíráte oddílem nazvaným „Znovuobjevení naděje: Praktikování křesťanských ctností.“ Co tím myslíte? Jakým způsobem může být praktikování těchto ctností lékem na mnohotvárnou krizi, o níž v tomto rozhovoru mluvíte?
Neměli bychom si představovat nějaký speciální program, který nám poskytne lék na současnou mnohotvárnou krizi.
Musíme prostě žít svou víru, plně a radikálně. Křesťanské ctnosti jsou vírou kvetoucí ve všech lidských schopnostech. Vyznačují cestu k šťastnému životu v souladu s Bohem. Musíme vytvářet místa, kde budou moci kvést.
Vyzývám křesťany, aby vytvářeli oázy svobody uprostřed pouště vytvořené přebujelým kšeftařením. Musíme vytvářet místa, kde bude dýchatelný vzduch, či prostě, kde bude možný křesťanský život. Naše společenství musí do svého středu postavit Boha. Uprostřed laviny lží musíme být schopni nalézt místa, kde pravda nebude jenom vysvětlována, ale prožívána. Jinými slovy, musíme
žít evangelium: ne o něm přemýšlet jako o utopii, ale konkrétním způsobem jej žít.
Víra je jako oheň, ale musí hořet, aby mohla být předávána ostatním. Střežte tento posvátný oheň! Nechť vás hřeje uprostřed této zimy Západu. „
Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Ř 8,31) V době katastrof, zmatku a temnoty našeho světa nalézáme „
světlo, které ve tmě svítí“ (viz J 1,5): Toho, který řekl „
Já jsem ta cesta,
pravda i život.“ (J 14,6)
Christophe Geffroy, zakladatel a ředitel katolického měsíčníku La Nef
Catholic Herald
Přeložil Pavel Štička
článek naleznete v časopise MONITOR 15, str. 12-15 (28. 7. 2019)
V elektronocké podobě
zde.
