Asi 1200 let před Ježíšem vystoupila v dějinách velká postava
Mojžíše, který vysvobodil Židy z egyptského otroctví a dovedl
je do zaslíbené země, do Palestiny. Cesta vedla dlouho pouští a trvala mnoho let. Během této cesty byla uzavřena smlouva
Božího lidu s Hospodinem, nazvaná také Starý zákon, ve které
Mojžíš a všechen lid přijali zákon Desatera přikázání.
Toto Desatero platí pro nás křesťany dodnes, protože Ježíš Kristus je nechtěl zrušit, ale naplnit (srov. Mt 5,17). Můžeme dnes říct, že křesťanský zákon na jedné straně Desatero radikalizuje, na druhé straně relativizuje.
Radikalizaci vidíme např. v tom, že nestačí, když nikoho nezabijeme, je třeba zabránit samotným počátkům, vyloučit každou urážku (srov. Mt 5,22). Tento přístup k samotným kořenům je možno najít především v tzv. Horském kázání, kde se Kristův duch ukazuje pomocí příkladů, které někdy znějí posluchačům až paradoxně.
Na druhé straně Spasitel nejen radikalizuje Starý zákon, ale také ho relativizuje (srov. Mt 2,23–28), takže sv. Pavel bude moci říct věřícím:
Nejste již pod zákonem (Řím 6,14),
ale jste povoláni ke svobodě (Gal 5,13).
Ale svoboda neznamená zvůli. Svoboda se nemůže stát záminkou k tomu, aby člověk
žil podle těla, nýbrž abychom si vzájemně posluhovali s láskou (Gal 5,13). Jsme tedy povoláni k lásce, a proto i Desatero vyjadřuje nezbytné minimum této lásky pro různé okolnosti života. Desatero slouží tedy člověku, nikoliv člověk Desateru.
Všechny platné normy (jak náboženské, tak civilní) nemají křesťané plnit pouze mechanicky, nýbrž jako výzvy k lásce, které vyžadují inteligenci, úsilí a dokonce fantazii, abychom prospívali sami sobě i bližním. Bůh sám to chce podle základního kritéria lásky, vyjádřeného v Ježíšových slovech: láska se rodí z Boha, vede k Bohu a dává nám tak poznávat naše povinnosti.
Samozřejmě, že láskou se nerozumí nějaký pouhý cit, (který někdy nemůže být ani možný, tím méně vyžadovaný), ale rozumí se jím upřímná touha a účinné chování, které pomáhá tam, kde je to potřeba, podle našich možností a s nezbytnou přizpůsobivostí.
Taková láska je protikladem nejen k egoismu a nenávisti, ale také k lenosti a k mylným úsudkům o lidech. Kolikrát se říká láska tomu, co je ve skutečnosti jen kamuflované vyhledávaní moci anebo rozkoše. Křesťanská láska se naopak projevuje v obětavosti a v solidaritě.
Právě láska je oním naplněním přikázání Starého zákona, prohlášeného v čase cesty do zaslíbené země. Svatý Pavel proto píše:
Celý zákon ve své plnosti je obsažen v jediné větě: „Miluj svého bližního jako sebe“ (Gal 5,14). Jak píše odvážně svatý Augustin. „Miluj, a dělej co chceš.“ Neboť Otci je milé každé jednání, které vychází z autentické lásky k jeho dětem, našim bratřím.
Vyšlov časopise Světlo 42. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
