Skutečným problémem je ztráta kultury sexuální zdrženlivosti. Dnes je již trýznivě zřejmé, že mezi duchovními katolické církve máme problém. Příběhy kněžského sexuálního zneužívání a nedbalosti biskupů se zdají být nekonečné.
„Kdybych měl jednu hodinu na záchranu planety,“ poznamenal údajně Albert Einstein, „věnoval bych 59 minut definování problému a jednu minutu jeho řešení.“
Dnes je již trýznivě zřejmé, že mezi duchovními katolické církve máme problém. Příběhy kněžského sexuálního zneužívání a nedbalosti biskupů se zdají být nekonečné.
Chceme, aby byl tento problém vyřešen, a jsme v pokušení využít k tomu podezřelého, který je nejblíž po ruce. Pro mnohé je tím záludným podezřelým kněžský celibát. Není těžké pochopit proč. Žijeme v době, ve které doznívá sexuální revoluce, a samotná představa celibátu je mnohými, dokonce i mnoha věřícími, přijímána se skeptickým úsměvem. Tato krize v církvi koneckonců vznikla vinou duchovních, kteří se dopouštěli sexuálních hříchů. Tito kněží jsou celibátní. Problémem tedy musí být celibát.
Stejně jako Einstein však musíme pochopit, jak nesmírně důležité je problém správně definovat. V Einsteinově hypotetickém scénáři by chybná diagnóza pro naši planetu znamenala katastrofu. Avšak v církvi, díky jejíž službě získáváme věčný život, jde ještě o mnohem více.
Energie, která může explodovat
Ti, kdo s jistotou prohlašují, že tím problémem je celibát, obvykle zastávají nevyslovenou domněnku, že vést naplněný život bez sexuálních vztahů je protimluv a že ve skutečnosti je takový životní styl nezdravý a vede ke zneužívání. Domnívám se, že mnoho lidí vnímá nás, celibátní duchovní, jako tlupu mužů, jimiž lomcuje sexuální energie, která může kdykoli explodovat. A přesto, když náš Pán přikázal celibát těm z jeho učedníků, „kterým je to dáno“ (Mt 19,12), netrval na nesplnitelném požadavku nebo na něčem, co by bránilo citovému nebo duševnímu růstu. Ve skutečnosti velká většina celibátních kněží žije a vždy žila své povolání radostně a věrně. Každá studie o kněžích, na kterou jsem narazil, naznačuje, že jejich úroveň osobního štěstí a uspokojení z „práce“ je mnohem větší než medián. Je ironické, že dokonce i katolíci, které popuzuje církev obecně, kněží obecně a celibát obecně, téměř vždy připouštějí, že jejich (celibátní) kněz je jiný.
Skutečný problém: celibát je prožíván špatně
Problémem není celibát; problémem je špatně žitý celibát. Kněžské sexuální zneužívání není způsobeno celibátem o nic víc, než je cizoložství způsobeno manželstvím. V obou případech jde o porušení posvátných slibů, slibů, k nimž nám Pán zaručil svou pomoc, abychom je mohli věrně dodržovat. Jinak řečeno, když umožníme kněžím manželství, nezamezíme tím sexuálním přestupkům. Manželství žel nejsou skandály cizí. Navíc představa, že když „oženíme“ kněze, vyřešíme tím krizi způsobenou sexuálním zneužíváním, naznačuje poněkud nejasný pohled na manželství a také jistou naivitu ohledně počtu případů sexuálního zneužívání spáchaných osobami žijícími v manželství. Svaté povolání k manželství není lékem na sexuální touhy, jež obecné mínění mylně považuje za nezkrotné. Správnou odpovědí není zrušení celibátu, ale požadavek, aby kněží, stejně jako lidé v manželství, žili v souladu s požadavky jejich povolání.
Celibát jako takový je ve skutečnosti cenný a nenahraditelný dar církvi. Jak před padesáti lety napsal Pavel VI. v Sacerdotalis Caelibatus: „Církev střeží po staletí kněžský celibát jako zářivý klenot a zachovává jeho hodnotu nezmenšenou i v naší době, kdy náhled na lidi a stát ve světě prodělal tak hluboké změny.“
Celibát je obvykle definován negativně jako „neženění se“, ale ve skutečnosti je to pozitivní volba, mocný způsob lásky s jednoznačným účelem a jedinečnou otevřeností srdce. Umožňuje knězi žít své duchovní otcovství s mimořádnou silou a účinností. Slovy Druhého vatikánského koncilu je celibát „zdroj duchovní plodnosti ve světě“, který umožňuje kněžím „ve větší šíři přijmout otcovství v Kristu“.
Duchovní prospěšnost kněžského celibátu po staletí obohacuje církev a dokonce i širší kulturu. Kdybychom v okamžiku podrážděnosti celibát zrušili – byť i v dobrém úmyslu –, nejen že bychom tím nevyřešili problém sexuálního zneužívání, ale také bychom připravili budoucí generace o nespočetné milosti duchovního otcovství, které se k nám dostávají prostřednictvím kněžského celibátu.
Pomohlo by zdobrovolnění celibátu?
Někteří lidé sice připouštějí hodnotu celibátu, nicméně by si přáli, aby byl pro ty, kdo u sebe rozpoznali kněžské povolání, dobrovolný. Ani toto však problém nevyřeší. Koneckonců, je-li příčinou zneužívání celibát, pak řešením není volitelný celibát, ale povinné manželství! Navíc pokud v naší kulturní krajině bude možností manželství duchovních, pak je smutnou realitou to, že kněží, kteří se rozhodnou pro celibát, budou v myslích mnoha lidí podezříváni z nejednoznačné sexuální orientace.
Dále, jelikož biskupské svěcení by zřejmě bylo i nadále omezeno na celibátní kněze, jako je tomu ve východní církvi, rozhodnutí zříci se sňatku (a zůstat tak způsobilý pro biskupské svěcení) by z těchto důvodů vyvolávalo cynické dohady. Dobrovolný celibát by vedl k dvoustupňovému kněžství, v němž by se dařilo na jedné straně průměrnosti a na straně druhé ambiciózním jedincům.
I kdyby se podařilo vyhnout se těmto nástrahám, dobrovolný celibát by do cesty těch, kdo v sobě rozpoznali povolání ke kněžství, vneslo zbytečný zmatek. Celibát je nádherný dar církvi i samotnému knězi, ale bezpochyby je to dar, kterému je někdy obtížné porozumět, těžké jej přijmout a obtížné jej žít. Rozněcuje ušlechtilou štědrost v srdci mladého muže, ale stejně jako všechny hluboké lidské lásky i schopnost žít celibát vyžaduje čas, aby mohla dozrát.
Je pravda, že někteří seminaristé by si zvolili celibát, i kdyby byl dobrovolný. Kdo by však mohl pochybovat, že mnozí – kteří by jinak mohli přijmout nádhernou milost celibátu – by prostě předpokládali, že pro ně není vhodný? Kolik milosti celibátu by přišlo na zmar tím, že by pro ty, kdo v sobě rozpoznali kněžské povolání, bylo zbytečně obtížné tento dar přijmout?
Existuje ještě další, mnohem větší potíž s povoláním k dobrovolnému celibátu. Kněžství není postavení, nad kterým by katolická církev měla naprostou kontrolu, protože to v zásadě není její kněžství, nýbrž kněžství Ježíšovo. Jistě, vzhledem k tomu, že existují platně vysvěcení ženatí kněží ve východní církvi a výjimečně i v latinském obřadu, je zřejmé, že celibát není nezbytný k výkonu služebného kněžství. Nicméně je také pravda, že samotné kněžství, to znamená Kristovo kněžství – na němž mají podíl všichni služební kněží – je celibátní kněžství. Ježíš vykonával svou pozemskou službu jako celibátní kněz a nadále tak činí v nebesích. Celibát je tak pro kněžství čímsi podstatným, i když jej nežije každý vysvěcený kněz.
Otázka kněžského celibátu je tedy jen částečně předmětem obezřetného úsudku církve. Proto je kněžský celibát (či trvalá zdrženlivost) součástí jejího života od apoštolských dob. Samozřejmě proběhl určitý historický vývoj, ale navzdory opakovaným výzvám k opuštění celibátu, jež zaznívaly během staletí, církev vytrvale odmítala tak učinit. Naopak, opakovaně potvrzovala požehnání kněžského celibátu a znovu se zavázala k tomu, že jej bude u svého kněžstva pěstovat ještě hlouběji.
Sexuální zneužívání je selháním zdrženlivosti a kněžské formace
Tím se dostáváme zpět k identifikaci skutečných problémů, jimž církev dnes čelí v boji s kněžským sexuálním zneužíváním. Sexuální zneužívání není způsobeno celibátem, ale tím, že celibát není žit – či přesněji – že je žit špatně. Jinými slovy řečeno, jedná se o neschopnost kněží žít cudně. Jelikož není důvod domnívat se, že by ženatí kněží byli vůči takovým hříchům imunní, nelze hledat řešení v odstranění celibátu, ale spíše v požadavku ničeho menšího než je příkladná cudnost všech našich duchovních.
Toto je tedy zdroj našeho problému: po desetiletí bylo příliš mnoho kněží nesprávně vybíráno a formováno k životu v celibátní zdrženlivosti nebo jim bylo umožněno páchat sexuální prohřešky, aniž by se na ně řádně dohlíželo nebo byli vedeni k odpovědnosti. Svědectví kněží formovaných v době po sexuální revoluci – především těch, kteří studovali v semináři v 70. a 80. letech – toto tvrzení plně opodstatňují. Je to smutný příběh, ale na jeho konci je dobrá zpráva.
Po celá léta se překvapivě málo zkoumalo, jací muži podstupují kněžskou formaci. Obvykle dostačovalo projevení akademických schopností a doporučení od duchovního pastýře. Žádné zkoumání mravního charakteru a duchovní zralosti, žádné reference, žádná psychologická vyšetření. Přijímali se mnozí, kteří byli psychicky či emocionálně nezralí.
Navíc církev opakovaně trvala na tom, aby muži s trvalými homosexuálními sklony nebyli přijímáni do semináře (nejnovější oficiální dokument, který se toho týká, byl mimochodem schválen papežem Františkem v roce 2016). Nicméně takoví muži byli do semináře přijímáni ve velkých počtech. Většina kněží s homosexuální orientací se samozřejmě neprovinila sexuálním zneužíváním a žije celibát věrně. Přesto bezpochyby velká většina případů kněžského zneužívání zahrnuje homosexuální zneužívání chlapců a mladých mužů. Jakkoli se nám toto církevní rozhodnutí může zdát kontroverzní, při zpětném pohledu se naprosto jasně ukazuje jeho moudrost. Jeho neuposlechnutí má v posledních několika desetiletích zdrcující důsledky pro život tisíců mladých mužů.
Po jejich přijetí do semináře celkový obrázek nevypadal o mnoho lépe. Formace k celibátní čistotě byla mírně řečeno nedostatečná. Cvičení pro vnitřní život a askezi potřebná k udržení zdravé cudnosti nebyla příliš vštěpována. Mnozí muži byli dokonce vysvěceni s falešnou představou, posilovanou jejich seminářem, že požadavek celibátu bude brzy zrušen. V některých seminářích zvrácená kultura sexuální volnosti mezi seminaristy a dokonce i mezi vyučujícími poškodila zranitelné mladé muže nebo znechutila a vyhnala ty, kteří usilovali o ctnost.
Aby toho nebylo málo, v mnoha seminářích bujel teologický nesouhlas s církevní naukou a liturgické experimentování, což vedlo k pokryteckým dvojím standardům, které si tito muži odnášeli do svého kněžství. Intelektuální nevěra má vždy za následek nevěru morální. Pokud mohu arogantně ohýbat učení církve podle svých vlastních názorů, preferencí a rozmarů, proč by se tato arogance měla omezovat pouze na dogmatické záležitosti a liturgické předpisy? Proč ne také na mravní zásady? Toto odchýlení od oficiální nauky, jež bylo po desetiletí pěstováno na teologických fakultách, si vybírá na církvi ničivou daň, nejen v podobě věroučného a liturgického zmatení, ale také, jak se domnívám, v podobě sexuálního zneužívání.
Neschopnost biskupů vést kněze k zodpovědnosti
A konečně, není žádným překvapením, že po vysvěcení někteří kněží, kteří vyrůstali v tomto ovzduší laxní licoměrnosti, nedrželi své sliby. A jen zřídka byli nějakým smysluplným způsobem svými nadřízenými napomínáni. Někteří byli opakovaně překládáni na nové působiště; téměř žádný z nich nebyl propuštěn z kněžské služby. Plný rozsah zkaženosti kněží byl pro biskupy bolestně nepříjemný, a v důsledku toho se objevila kultura přísného utajování, která nyní vychází na světlo.
Tento nepořádek má bezpochyby mnoho důvodů. Obecně to byla doba společenských otřesů, která rovněž přispěla k nejistotě a neklidu v církvi. Mnozí kněží si nebyli jisti, na kterou stranu se přidat. Jejich autorita a jejich kněžství – a v jistém smyslu i jejich samotné mužství – byly postupně podkopávány nejrůznějšími podezřeními ze strany tolik převládající kultury. Někteří kněží se sklonili před nespoutaným duchem doby a mnozí biskupové ztratili nervy a sebevědomí. Ten Zlý stupňoval svou válku proti lidské osobě v její sexuální identitě, a jeho velkolepé a úspěšné tažení za pomoci lži pokračuje s nezmenšenou intenzitou do dnešních dní.
Možná tohle všechno mnohé jinak dobré biskupy prostě převálcovalo. Nevím. Nicméně dnes bez jakýchkoli pochybností víme, že kněží nebyli vedeni k zodpovědnosti a až příliš často jim bylo umožňováno zvráceně jednat s lidmi v otázkách věrouky, liturgie a dokonce i sexuality. Úsilí o osobní prospěch až příliš často získávalo navrch nad čestností.
Semena obnovy: cudnost
Toto jsou tedy některé ze zdrojů současné kněžské necudnosti. Ale to ještě není konec příběhu. Dokonce i v letech největšího zmatení Duch svatý zasíval semena obnovy, která dnes přinášejí úžasné ovoce. Mnozí seminaristé, kněží a biskupové navzdory všemu zůstali věrni i v průběhu oněch pochmurných desetiletí a dnes děkujeme Bohu za jejich hrdinské svědectví.
Pak přišel dlouhý pontifikát sv. Jana Pavla II. Z mnoha jeho reforem je patrně nejdůležitější – ač zřídka bývá jako taková uznáváno – vydání zásadního dokumentu z roku 1992 Pastores Dabo Vobis, v němž nabídl povzbuzující a pozitivní portrét kněžství a seminární formace.
V následujících letech byla zaváděna nerovnoměrně po celém světě, ale vzestupný trend v kvalitě formace byl nezpochybnitelný. Kritéria pro přijetí se ve většině seminářů výrazně zpřísnila a kvalita formace se dramaticky zlepšila. Ač si to spousta lidí plně neuvědomuje, tato reforma duchovenstva začala před více než dvěma desetiletími.
Řešení problému kněžského sexuálního zneužívání v prvé řadě znamená, že se pevně přikloníme k prosté věrnosti našemu vlastnímu povolání. Nejlepší reakcí kněží i laiků na ničivá odhalení kněžského zneužívání je pevné rozhodnutí, že sami porosteme ve věrnosti a svatosti. Nový rozkvět cudnosti, obzvláště mezi mladými katolíky, udělá v budoucnu pro posílení kněžského celibátu více než jakýkoli oficiální program nebo iniciativa.
Povolání ke kněžskému otcovství
Pro ty, kdo podporují kněžská povolání a formují seminaristy, kultivování věrnosti znamená pomáhat jim pochopit jejich povolání k celibátu ve světle duchovního otcovství. Kandidáti by si proto měli být jisti svou mužskou identitou a pociťovat normální, zdravou touhu po manželství a otcovství, mít zralou schopnost vzdát se těchto velkých dober pro to, aby se mohli zaměřit na nadpřirozené otcovství, a mít či projevovat lidské vlastnosti a ctnosti těch nejlepších přirozených otců. Během formace by jim mělo být vštípeno zralé a mužné duchovní otcovství, porozumění daru celibátu a schopnost žít klidně a věrohodně v souladu se svým povoláním.
Po vysvěcení by kněží měli dodržovat nejvyšší standardy cudnosti. Prohřešky by měly být řešeny důsledně, rychle a spravedlivě, s vážností, která odpovídá závažnému narušení důvěry vůči duchovní rodině. Cudnost – klidná, hluboká a radostná – ve službě kněžského otcovství je bezpochyby cestou ke skutečné reformě kněžství.
Ti, kdo se domnívají, že celibát je příčinou kněžského sexuálního zneužívání, se stejně jako my ostatní prostě snaží zabránit tomu, aby k tomuto strašlivému zneužívání docházelo znovu. Ale Einstein měl pravdu. Musíme věnovat dostatečně dlouhou dobu rozpoznání skutečného problému. Skutečným problémem není to, že svévolní kněží nejsou ženatí. Problémem je to, že jsou nevěrní. Dekadentní životní styl kněžstva, který vedl k jejich nevěrnosti, je pravým opakem láskyplného a velkorysého duchovního otcovství, kvůli němuž byl celibát právem nařízen.
Středověcí lékaři, ač měli ty nejlepší úmysly, často léčili nemoci tak, že pacientům odčerpávali krev, a nevědomky je tak připravovali o ty živiny, které nutně potřebovali, aby se mohli cítit lépe. Stejně tak ti, kdo chtějí léčit nemoc sexuálního zneužívání v církvi odčerpáním milosti celibátu, jen velmi málo napomohou k vyléčení této choroby, a navíc zbaví tělo Kristovo duchovní výživy, kterou potřebuje ke svému uzdravení.
Chceme-li vyřešit problém kněžského sexuálního zneužívání, měli bychom začít tím, že budeme od našich kněží očekávat stejnou věrnost, jakou očekáváme od kohokoli jiného, a vyzývat je, aby prostřednictvím daru celibátu přijali požehnání kněžského otcovství, které nyní potřebujeme více než kdy dřív.
Carter Griffin
Přeložil Pavel Štička
18. 07. 2019, First Things,
RC Monitor 14/2019, str. 4-7
Převzato z
https://rcmonitor.cz/,
článek naleznete
zde.
