Soukromé zjevení nemohou nic doplnit a už vůbec ne změnit na tom, co nám dal Bůh poznat skrze svého Syna Ježíše Krista. Znovu nám však připomínají důležité věci, na které máme sklon zapomínat.
Bůh a jeho království existuje. Každý člověk je povolán k účasti na Božím království tím, že se sjednotí v lásce s Bohem. Je však jen jedna Cesta do tohoto království a tou je Ježíš Kristus, pravý Bůh, který se stal pravým člověkem. Růst v lásce lze jen horlivým duchovním vzestupem.
Jsme voláni k vzájemné lásce, nesobecké, bezpodmínečné, až do úplného konce, nikdy nepočítat cenu. Abychom v takové lásce mohli růst, potřebujeme čerpat z jejího pramene, kterým je Ježíš Kristus. Každý bez výjimky může pít z pramene prostřednictvím modlitby a svátosti pokání a Eucharistie.
Pouze Ježíš nás může osvobodit od všech našich hříchů, problémů a starostí. Velmi trpí, když člověk vykoupený Jeho krví upadá do hříchu. Bůh nás stvořil, abychom byli svobodní a šťastní. Lidé stále hledají štěstí tam, kde ho na světě nikdy nenajdou, v hmotných statcích a jiných lidech. Dokonalé štěstí může být nalezeno pouze vzájemným sjednocením v lásce s Kristem.
V době své smrti bude hříšník nejvíce vyděšený nedostatečností své odpovědi bezmezné Boží lásce a bude hluboce naříkat. Všichni, kteří hřeší, jsou ve stavu duchovní smrti, protože hřích v nich ničí schopnost milovat a vědomě ruší pouto, které je spojuje s Bohem.
Láska je jediný poklad, který můžeme během svého pozemského života nahromadit a navždy udržet. Poté, co zemřeme, budou bohatství, sláva, moc, společenské postavení a všechny další formy pozemských statků zanechané v tomto světě.
V okamžiku smrti se bude počítat jen láska. Ti, kteří stanou před Bohem bez lásky, ponesou důsledky své hříšné volby a sobeckého chování. Bude to skutečný a děsivý zážitek smrti duše a životní zkázy. V našich srdcích musí vládnout láska, pokora a skromnost.
Domýšlivost vždy vede ke hříchu, nenávist a nedostatek stálé ochoty odpouštět vede k věčnému zatracení.
Modleme se v hloubce svých srdcí a Bůh nás vyslyší. Otevřme brány svých srdcí Kristu, aby v nich žil a věnoval nám dar svého pokoje. Vždy se modleme svým srdcem, upřímně, s důvěrou, ne jen ústy. Kvákání žab dosáhne Boha spíše než prázdná slova, která nepocházejí z lidského srdce. Ve svých modlitbách naslouchejme Boží hlas. Běda, je málo těch, kteří poslouchají a slyší Jeho slova, ještě méně je těch, kteří poslouchají, slyší a vkládají je do činů. Naslouchejme tedy tomu, co nám říká Bůh tak mnoha způsoby. Snažme se slyšet Jeho řeč a konat Jeho vůli až do úplného konce.
Každý člověk je Boží lampa. Jeho úkolem je být světlem v temnotách. Bůh stvořil každou lampu s čistým, průhledným oknem, přes které světlo může svítit a prosvětlovat temnotu světa. Avšak zapomínáme na světlo a staráme se jen o okno. Barvíme ho, zdobíme ho, sklo je stále zakalenější a zaprášenější a už nedovoluje světlu, aby skrz něj proniklo. Proto je svět ponořen do tak velké temnoty. Skla našich lamp se musí opět stát čistými a průhlednými, aby naše světlo prosvětlilo svět. Proto kdykoliv upadneme do hříchu, musíme jít ke zpovědi, abychom zůstali ve stavu milosti posvěcující.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 25. 6. 2017 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 23. 7. 2019)
