Vydržet sám se sebou sedmnáct let, to se nedá zahrát, vzkazuje ze své samoty v Úloži spisovatel Erik Jakub Groch.
Jednou mi moje zubařka, krátce předtím, než podlehla onkologickému onemocnění, darovala knihu pro děti
Tuláčik a Klára". Zdaleka však neoslovuje jen dětského čtenáře: je o přátelství, hledání domova a kouzelném světě kolem nás. A také o Někom, koho lze tušit v pozadí příběhu malého pejska a děvčátka.
Od té doby jsem se toužila setkat s tím, kdo tuláčka a Kláru stvořil. Ta chvíle přišla po dlouhých 15 letech v prešovské kavárně Christiania, když Erik Jakub Groch výjimečně opustil svou samotu v podhorské vesničce, aby četl své básně a vyprávěl o štěstí, které našel v ústraní.
Básník, knižní grafik a vydavatel Erik Jakub Groch (1957) žije v jednoduchých podmínkách v podhorské vesničce Úloží nedaleko Levoče už více než sedmnáct let. Zvykl si a je mu tam dobře. Splnil se mu dětský sen - vytvořit si na světě ostrov, kde by se celý jeho život odehrál na jednom dvoře, v blízkém prostředí.
Pro úplné ústraní se rozhodl po rozvodu manželství, což je vždy bolestivá kapitola v životě člověka. Život v obklopení přírodou je pro něj terapií. Nepovažuje se za jejího znalce, ale má rád chůzi a všude, kam se dá, chodí pěšky. I v době, kdy ještě býval v rodných Košicích, důvěrně znal okolní lesy.
Na procházky, často i dvacetikilometrové, chodí nejraději sám. Chůze je pro něj nesmírně inspirativní proces. Stejně jako pro londýnského spisovatele Willa Selfa, kterému 50 - 60 kilometrů dlouhé procházky pomohly dostat se ze závislosti na heroinu.
Rozdíl mezi samotou a osamělostí
Malá dřevěnička v Úloží je místem, kde Erik J. Groch píše básně a kde se věnuje studiu a četbě knih, zejména přírodovědných a filozofických. Nemyslí si, že to, kde člověk žije, je pro tvorbu dominantní. Nikdy netoužil být přírodním básníkem, dokáže psát i ve vlaku nebo do iPhonu.
V Uloží se necítí být sám ani osamocený, i když je někdy sám 365 dní v roce. A to i díky technologiím, které jsou dnes natolik dobré, že se může zúčastnit online přes internet například na vernisáži v Berlíně, kde vystavuje jeho syn, úspěšný designér.
Cítit se dobře sám se sebou - to je podle básníka podmínka toho, aby byl člověk spokojený osamotě. Občas se stává, že ho někdo napadne, že si pouze hraje na poustevníka - pro takové lidi má jednoduchý vzkaz: "
Zkuste to a zjistíte, že to není možné. Vydržet sám se sebou sedmnáct let, to se nedá zahrát." Jedno je jisté: každý může žít, kde chce a jak chce, má na to právo.
Psaní je autorské hledání
Básně začal Erik J. Groch psát spontánně jako devítiletý. Tajně v kuchyni, protože se jeho máma zlobila, že plýtvá elektřinou. První básně
Navždy a
Domov mu vyšly v trampské příloze deníku Ľud. Debutoval sbírkou
Súkromné hodiny smútku - což byl za totality nepřijatelný název, neboť už sám smutek byl nepřijatelný.
Slovenskou poezii E. Groch považuje za mladou - ve srovnání s anglickou nebo německou: "
Stále jsme byli v závěsu za evropskými vzory."
Slovenštině dává přednost před jinými jazyky, i angličtinou: "
Slovenštinu miluji. Považuji ji za nádherný, současný, moderní jazyk, velkolepě vybavený." Pokud by si měl vybrat a označit někoho za nejlepšího nadčasového slovenského básníka, jako první mu napadá Ivan Laučík jako autor, který je schopen vytvořit komplementární, intimní jazykový svět. A to je ta největší věc, která se autorovi může stát.
Erik J. Groch je známý svou tvorbou pro děti, i když paradoxně pro děti nikdy psát nechtěl. Tuláčika a Kláru napsal v letech 1966 - 1967 v poloilegálním dětském táboře na Šumavě. Tam mu jeden chlapeček každé ráno při snídani vyprávěl o svých snech. Poprosil ho, aby mu na oplátku napsal knihu. A tak za týden "spískal" Tuláčika a Kláru. Ten chlapeček mu nadiktoval i postavy - hrdinou měl být pejsek a holčička. "
Už jsem to měl od něj tak do poloviny hotové (smích)."
Zápas s vlastním egem
V dubnu tohoto roku dovršil Erik J. Groch šedesátiny (i když by mu je nikdo nehádal) a už to není touha po uznání a slávě, která by ho motivovala k tvorbě: "
Psaní poezie nebo dělání jakéhokoliv umění, to je zápas, který musí autor svést s vlastním egem: s touhou po prestiži a snahou být na výsluní."
I dnes má stále mnoho práce, ale už si vybírá: dělá jen to, co ho baví, a pouze tehdy, když chce. Je vděčný za to, že může takto "aristokraticky" žít: "
Jakoby se o mě někdo staral. Souvisí to s tím, že už po ničem netoužím a umím vyžít z mála, nekupuji zbytečné věci." Ve skutečnosti
všichni toho k životu nepotřebujeme mnoho.
Cena za grafický design
V roce 2014 získal Erik J. Groch cenu Ministerstva kultury SR za celkovou výtvarnou a technickou kvalitu Šlabikára päťmestia - formou leporela dětským jazykem přibližuje naše dějiny přes historické příběhy z Bardejova, Košic, Levoče, Prešova a Sabinova.
Jak se spisovatel a básník dostane ke knižnímu grafickému designu? Počátkem 90. let, kdy neměl z čeho zaplatit grafického designéra, to prostě začal dělat sám. Kořeny jeho výtvarného nadání je třeba hledat už v dětství: "
Jednou mi jeden výtvarník poslal archiv historických fotografií Košic, na kterých jsem objevil sebe sama, jak se jako pětiletý s mým bratrem dívám ve Východoslovenské galerii na sbírku z 19. - 20. století." Už tehdy si začal pěstovat "oko".
Dominantní roli sehrál jeho otec, na kterého si vzpomíná jako na nesmírně něžného člověka. Své syny každou neděli brával do galerií, byl to jakýsi jejich obřad.
Ale ne všechno se dá docílit výchovou, svou roli hraje i genetika: "
Můj dědeček řezbařil. Otec byl sice lékař, ale pokoušel se psát pohádky a maloval akvarely." Erikova staršího bratra v roce 1971 přijali v Paříži na sochařině, ale za normalizace mu nedovolili vycestovat. I přesto se vedle romanistiky věnoval výtvarnému umění. Vztah k umění mají tedy v rodině a přenáší se z generace na generaci.
Za ostnatým plotem
Jako dítě strávil Erik čtyři roky s rodinou v Africe. Když odcházeli v září roku 1968, měl 11 let, vrátil se jako 15-letý za normalizace v roce 1972. Do prostoru, v němž nebylo možné překročit hranice - do jednoho velkého vězení.
"
Od té doby byl můj život složitý, protože jsem nedokázal pochopit, kam jsem se to vrátil. Bylo to pro mě nepochopitelné celých dvacet let až do revoluce v roce 1989," vzpomíná Erik na časy, kdy nosil dlouhé vlasy po pás, sametové zvonové džíny a arabskou košili.
Po měsíci na gymnáziu ho na odboru školství KNV ostříhali. Byli by to udělali hned v první den, ale jeho matka, původem Maďarka a revoluční typ ženy, se s tím neuměla smířit.
Erik Groch měl za socialismu neustále problémy s StB. Patřil do partie, která odmítala socialistické školství, proto se nikdo z nich ani nehlásil na vysokou školu. Povolání, kde bylo třeba fyzicky pracovat, si tedy dobrovolně vybrali. Erik Groch, navzdory svému literárnímu nadání, ví, co znamená starat se v družstvu o krávy nebo být traťovým dělníkem.
Navzdory všemu byl život v socialistickém zřízení snesitelný i díky tomu, že si v něm s přáteli vytvořili svou komunitu - ostrov v tom podivném moři, kde si vystačili sami.
Chybí nám tah na vlastní smysl
S kamarády, kteří přežili a stárnou spolu s ním, vzpomínají na to, jaké krásné časy prožili. Dostavil se podobný efekt jako v base nebo na vojně - tehdy se tvoří ta nejlepší kamarádství.
Stávalo se, že to někdo psychicky nezvládl - výslechy, sledování, pokusy o fyzickou likvidaci - ale komunita jako celek žila pěkným, dynamickým životem. Četli si a přepisovali samizdaty: "
Měl jsem pocit, že se to nikdy neskončí. Až jsem překvapen, že to skončilo."
Dnes nechce stařecky nostalgicky "plakat" po uplynulých časech. Nemyslí si, že předtím bylo lépe, než je dnes, když vnímá krizi myšlení: "
Jakoby nám chyběl tah na svůj vlastní smysl. Až nadpřirozená potřeba dobrat se toho, odkud jsme a co s námi bude. Smysl chybí každému, ale máme možnost překrýt to mnoha drobnými sekvencemi." Tedy každodenními činnostmi a radostmi, které nám pohlcují čas a brání nám hlouběji se nad životem zamyslet.
Bůh přišel v Kristu
Erik J. Groch je známý tím, že se otevřeně přiznává k tomu, že je věřící: "
Dnes to už naštěstí není nebezpečné říct."
Už jako gymnazista přemýšlel nad smyslem svého života. Nevyrůstal ve věřící, ale spíše v liberální rodině, dali ho akorát pokřtít a to bylo všechno. Jistý čas chodil v Praze na podzemní univerzitu Jana Patočky, kde přednášky běžely po bytech.
V Košicích patřil do skupiny sdružené okolo Marcela Strýka - umělce, filosofa, politika, významné osobnosti Sametové revoluce, člena charty 77, který absolvoval celkově 282 výslechů na StB. V roce 2012 in memoriam převzal ocenění Bílá vrána jeho syn. Byl to právě Marcel Strýko, který jim šest let přednášel filozofii a dějiny religiozity, také tajně po bytech.
Erika J. Grocha
lákala východní náboženství, a když měl asi 20 let, stal se na rok krišnovcem. Když objevil mahajánský buddhismus, zdálo se mu, že to je něco, co se už nedá překročit.
Ale jednoho dne mu Marcel Strýko dal do ruky Bibli: "
Poslouchej, Eriku, ty píšeš básničky, proto by si měl znát základ evropské vzdělanosti." V té době dělal v knihovně Východoslovenské galerie, a tak tu Bibli začal číst. Úplně ho to strhlo a obrátil se.
Velká světová monoteistická náboženství nezatracuje, vidí v nich upřímné hledání Boha a smyslu, ale je přesvědčen o tom, že
všechny tyto cesty jsou hledáním Boha směrem "zdola nahoru": "
Hledání Boha se dovršilo tím, že Bůh přišel shora k nám - v Kristu. V dějinách přišel moment, kdy se Bůh vtělil do člověka, do Krista. On jediný přišel shora. Pro mě už nebylo co dál hledat."
Rozdíly mezi jednotlivými církvemi pro něj nejsou natolik podstatné, aby se kvůli rozdílné teologii navzájem odcizili. Důkazem toho je jeho 45-leté přátelství s Danielem Pastirčákem, kazatelem Církve bratrské.
Řídí se zásadou, že
je třeba znát nepřítele, a proto si dal tu námahu, aby si přečetl ateistu Dawkinsona a jeho 600-stránkový
Boží blud. Je nešťastný z toho, že
dnes se ve společnosti nabízí pouze jeden model: vy hlupáci už to pochopte, jednou to stejně všechno zanikne.
Konečně svobodný
Disciplína, kterou si Erik J. Groch sám stvořil v Úloží, ho osvobozuje, stejně jako Boží přikázání. Zřejmě i proto mu je blízká teologie a filozofie Thomase Mertona, amerického trapistického mnicha. Když se za tímto newyorským bohémem po jeho obrácení zavřely brány jednoho z nejpřísnějších klášterů, na své dveře napsal: Konečně svobodný.
Erik Groch si sám o sobě nemyslí, že by žil asketicky. Disciplína je prostě něco, co mu vyhovuje: "
Nic mě neosvobozuje tak jako ustálený koloběh mých dní. Stereotyp, o kterém se tolik píše, mi přináší nejvíce svobody."
Vstává v pět ráno, v zimě se jde proběhnout po sněhu, umyje se, pije čaj, v pícce si založí oheň a hodinu se do něj dívá: "
Uvědomuji si, že je to komfort, který bych dnes už jen velmi těžko opustil."
Erik J. Groch vzpomíná, jak minule
poslouchal na Děvíně jednoho slovenského staršího filozofa, který celou hodinu vyprávěl o tom, že Církev, to jsou samé příkazy a zákazy. "Ale za celou hodinu nezmínil tak podstatnou věc, že jejich přijetí předchází svobodné rozhodnutí. Úkon absolutně svobodné vůle. Je to totéž, jako kdyby si fotbalista stěžoval na pravidla, která hru dělají krásnou a kreativní."
************
"Odborníci mohou psát,
že člověk se stává člověkem
až ve třetím měsíci těhotenství matky.
Nikdo mě nepřesvědčí o tom,
že člověk se nevyvíjí od okamžiku početí.
Potraty považuji za veřejně akceptovanou zvrhlost."
************
Erik J. Groch je vděčný za to, jak žije a kde žije: "
Konečně mám klid v srdci. To je ta nejhodnotnější věc, které může člověk v životě dosáhnout. S nikým nemám konflikty a nikomu nic nedlužím. Určitě nežiji smutný, osamělý život. Těší mě vědomí toho, že Bůh vše tvoří nové a je před námi věčnost, ať už bude jakákoliv. Směřujeme k dobrému, i když utrpení se nedá vyhnout ani v našich životech, ani v globálním měřítku. Jsem šťastný a je to už trvalé štěstí, které mi nikdo nevezme."
Zároveň doufá, že něco z této radosti se mihlo i v jeho básních.
Emília Mihočová-Kmecová,
šéfredaktorka měsíčníku
Evanjelický východ, ve kterém článek původně vyšel.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 4. 8. 2017 naleznete
zde
(Na Fatym.com vydáno 23. 7. 2019)
