Adolf Harnack, slavný teolog a církevní historik 19. století, jednou na adresu svých studentů -protestantů poznamenal: "
Jsem znechucený z toho, že studenti mají o církevních dějinách nereálné až absurdní představy.
Sice vědí něco o gnosticismu, znají některé pikantnosti či nesmyslné detaily. Ale o Katolické církvi, největší náboženské a politické organizaci v dějinách však nevědí nic pořádně a žijí ve vágních a nesmyslných představách."
Harnakova slova jsou platná i pro dnešní dobu. Velmi mnoho lidí má i dnes o Katolické církvi představy, které se rozcházejí s realitou. Protestanti a katolíci se snaží k sobě najít cestu, jsou schopni budovat mosty, ale bohužel v některých komunitách na obou stranách nadále vládnou předsudky a falešné představy. Neuvědomují si, že cílem pravého ekumenismu je pozvednout toho druhého víc ke Kristu, ne přetvořit si ho podle vlastních představ.
Katolíci si však mohou poslechnout od některých protestantů, i to, že co učí jejich Církev je v zásadním rozporu s tím, co učí Bible. Katolické učení je údajně snaha o kompromis - smíchat Boží Slovo s lidskými tradicemi. Bible se prý zmocnili zkorumpovaní církevní představitelé a podřídili ji diktátu dogmat, lidských nauk a výroků koncilů. Boží Slovo obsažené v Bibli prý stačí. (Princip
sola Scriptura) Protestantští učenci Norman Geisler a Ralph MacKenzie vysvětlují tento princip: "
Bible sama o sobě je primárním a absolutním zdrojem křesťanské pravdy, měřítkem pro všechna učení. Jedině Bible je neomylná, na druhé straně papežové, církevní Otcové nebo koncily jsou omylné instance. V Bibli je obsaženo všechno, co je potřebné pro duchovní život."
V první řadě je dobré připomenout, že protestanti i katolíci se shodnou na víře, že Bible je skutečně inspirovaným Božím Slovem. Dokument II. vatikánského koncilu Dei Verbum to potvrzuje: "
Knihy Písma jistě, věrně a bez omylu učí pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v posvátných knihách pro naši spásu. A tedy "
celé Písmo je vdechnuto Bohem a užitečné k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonalý a připravený na každé dobré dílo" (2 Tim 3, 16 - 17).
Bible však sama o sobě jako autorita neobstojí. Ve skutečnosti je pevnou součástí a produktem apoštolské Tradice. Stejně Učitelský úřad církve na čele s papeži hrál klíčovou roli při formování Nového Zákona a uznání posvátných spisů celé Bible. Tento fakt si Katolická Církev velmi dobře uvědomuje: „
Je tedy zřejmé, že posvátná Tradice, Písmo svaté a Učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.“ (KKC 95)
Ačkoli protestanti a katolíci častokrát diskutují o otázkách jako je vykoupení, jistota spásy, povaha Eucharistie, Panna Maria a svatí, církevní struktury, zdá se však, že kámen úrazu spočívá v rozdílném pohledu na otázku autority.
Je Boží Slovo obsaženo pouze v Bibli? Samotná Bible však o něčem takovém neučí - princip sola Scriptura je paradoxně nebiblický. Právě zde se ukazuje důležité spojení Bible, Církve a Tradice. Nejlépe se tento vztah ukazuje na základě vývoje Nového Zákona. Stručně si ho načrtněte.
Bible rozhodně není kniha, která spadla z nebe. Prošla dlouhým složitým vývojem, který trval více než tisíc let. Dnes se učenci snaží tento proces jakžtakž zrekonstruovat. Faktem však zůstává, že
jako v případě Starého zákona, tak i v případě Nového zákona, sepsanou podobu vždy předcházela ústní tradice, která se přenášela z generace na generaci. Samotný Ježíš nikdy nic nenapsal. Starokřesťanská komunita původně neznala evangelia v písemné podobě jako jsou dnes. Život tohoto nevelkého společenství se točil kolem osoby Ježíše Krista, kolem vzpomínek na jeho život, učení, smrt a zmrtvýchvstání, ale v té době nebylo potřeba zapisovat to do písemné podoby.
Důkazy o tom, že Tradice předcházela sepsání Nového Zákona můžeme najít u apoštola Pavla: "
Odevzdal jsem (paradoka, řecky paradosis - tradice)
vám především to, co jsem sám přijal (parelabon),
že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a že byl pohřben, byl vzkříšen třetího dne podle Písem."(1 Kor 15,3-4) Podobný úryvek nacházíme v 11. kapitole prvního listu Korinťanům: "
Já jsem přijal (parelabon)
od Pána, co jsem vám také odevzdal (paredoka):
Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen (paredideto), vzal chléb ... " (1 Kor 11,23) Podobně Pavel v druhém listu Soluňanům píše: "
Bratři, stůjte pevně a držte se tohoto učení (doslova tradice, paradoseis)
, které jsem vám předali, ať už slovem nebo dopisem." (2 Sol 2,15)
První křesťané čekali, že se jejich Pán vrátí a že ustanoví své království. Ale tento čas nepřicházel a lidé, kteří zažili Ježíše, začali umírat. A tak
křesťanská komunita začala své vzpomínky na svého Spasitele postupně zapisovat. Navíc se šířily různé jiné filozofické proudy, které mohly ohrozit čistotu víry. V průběhu let 65 až 90 (čili přibližně 30 až 60 let od Ježíšovy smrti) tak byly zapsány všechny čtyři kanonická evangelia. Tradice tak plynule přešla do písemné podoby.
Je třeba připomenout, že sám Ježíš Tradici jako takovou neodsuzoval. Odmítl jen takové tradice, na kterých farizeové a zákoníci úzkostlivě lpěli.
Jaký je však rozdíl mezi Tradicí a tradicemi? Katechismus katolické církve o tom hovoří v bodě 83:
"
Tradice, o níž mluvíme, pochází od apoštolů a předává všechno to, co přijali z Ježíšova učení a příkladu a čemu se naučili od Ducha Svatého. Vždyť první křesťanská generace ještě neměla psaný Nový zákon a sám Nový zákon dosvědčuje, jak se rozvíjela živá tradice. Od ní se liší „tradice“ teologické, disciplinární, liturgické či devocionální (tradice různých pobožností), které se během doby zrodily v místních církvích. Tyto tradice představují zvláštní formy, v nichž velká tradice nabývá výrazů přizpůsobených různým místům a různým dobám. Ve světle velké apoštolské tradice mohou být tyto pozdější tradice uchovány, upraveny nebo také pod vedením učitelského úřadu církve zrušeny."
Apoštolská Tradice je tedy sám živý Ježíš Kristus, který v Církvi neustále působí, Církev vede a vyživuje ji. (Srov. Mt 28,20) Tento živý Kristus je přítomen ve výrocích koncilů, papežů, ve spisech církevních Otců, životech svatých, ve svaté liturgii ba dokonce v křesťanském umění.
Písmo svaté je integrální součástí Tradice. Katechismus poznamenává: Církev, které je svěřeno předávání a vysvětlování Zjevení, "nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.“ (KKC 82)
Jaký je však vztah mezi Církví a Biblí? Můžeme říci, že úkol papežů, biskupů, kněží je chránit Písmo, autenticky ho vykládat a sloužit mu, ne překrucovat nebo postavit se nad jeho úroveň. Církev sehrála klíčovou roli právě při tzv. kanonizaci Písma. Proto je Bible závislá od Církve a naopak Církev žije z Bible.
Raná Církev přijala židovská Písma za svá, ale v případě novozákonních spisů to tak samozřejmé nebylo. Kolem roku 100 již všechny kanonické knihy Nového zákona byly napsány.
Existovala však i řada dalších spisů, které vešly do dějin pod názvem apokryfy a které si nárokovaly patřit do tzv. kánonu Nového zákona. Nakonec však Církví nebyly uznány. Úkolem biskupů bylo určit, které spisy patří do kánonu Bible, které spisy lze potvrdit jako Bohem inspirované. Tento proces nebyl jednorázový, šlo o postupné rozlišování.
Kritéria, kterými se Církev při výběru kanonických knih řídila:
1)
apoštolský původ - kanonická kniha měla mít autora apoštola nebo někoho z okruhu jeho nejbližších spolupracovníků
2)
pravověrnost - jestliže kniha byla v souladu s Kristovým učením, mohla být zařazena do kánonu
3)
katolicita - používání daného spisu v celé Církvi nebo ve většině společenství
Kánon vytvořený lyonským biskupem Irenejem kolem roku 185 zahrnuje všechny novozákonní knihy jak je známe dnes kromě
Třetího Janova listu, Listu Jakuba a Druhého listu Petra.
Muratoriho kánon z 2. století zahrnuje dva apokryfní spisy a naopak nezahrnuje např.
Židům nebo
List Jakuba.
Scott Hahn poznamenává: "
Až do poslední chvíle zmatení odborníci argumentovali za vyloučení Knihy zjevení, listu Židům, Druhého listu svatého Petra a jiných. Stanovení kánonu bylo jistě Boží vůlí, ale z lidského hlediska to nebyla předem hotová věc."
Nakonec až v roce 367 slavnostní list biskupa Atanáše zahrnuje novozákonní kánon 27 knih, jak jej známe dnes. Definitivní shoda v Církvi ohledně kanónu nastala na koncilech ve 4. a 5. století. Katolická Církev tedy i v tomto případě splnila svůj úkol sloupu a opory pravdy. (Srov. 1 Tim 3,15)
Závěr
Ukázali jsme si, že Bible, Církev a Tradice spolu souvisejí tak úzce, že pokusy rozdělit je končí neslavně.
Protestantští reformátoři odmítli autoritu Učitelského úřadu Církve a Tradice, oddělili Bibli od jejich podstatných součástí. Na jedné straně odmítli Magisterium, ale na straně druhé se tímto magisteriem stal osamocený jednotlivec. Přešlo se od objektivních měřidel výkladu k subjektivním. Málokdo si uvědomuje jakým klíčovým historickým milníkem byla událost reformace v 16. století. Byla v jistém smyslu budíčkem pro tehdejší Katolickou církev, ale zároveň hluboko ovlivnila vývoj západní civilizace. Té civilizace, jíž dnes dominuje individualismus a relativismus, a to nejen v náboženské oblasti.
Použitá literatura
Hahn, Scott:
Prečo veriť. 2009
Schreck, Alan:
Katolíci. Čemu skutočne věři? 2013
www.catholic.com/magazine/online-edition/why-im-catholic-the-foundational-error-of-sola-scriptura
Erik Dujava
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 18. 7. 2019 naleznete
zde
(Na Fatym.com vydáno 20. 7. 2019; 1. 1. 2020 - 488 přečtení)
