Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Byl to jemný muž s nejrůznějšími schopnostmi. Jeho výřečnost nejen v angličtině, ale i v latině byla nevšední. Ovládal i řečtinu. Byl tvůrčím spisovatelem, básníkem, hudebníkem, překladatelem, lektorem a právníkem nevšední kvality. Během své zářivé politické kariéry byl předsedou parlamentu a kancléřem Anglie.
Na Sira Thomase Mora se vzpomíná, jeho osoba je předmětem úcty ani ne tak pro jeho schopnosti, ale spíše kvůli ctnostem, zvláště pro jeho oddanost Bohu a církvi v časech, kdy si uvědomoval, že kvůli tomu může přijít o život. Samuel Johnson o něm prohlásil, že to „byl člověk největších ctností, jakého kdy tyto ostrovy zrodily“.
Joseph Addison prohlásil, že
„jeho smrt byla korunou jeho života...“
Na oddělení hlavy od svého těla se nedíval jako na něco, co by mohlo způsobit nějakou změnu v obsahu jeho mysli.
Vzpoura proti spravedlnosti
Když byl More na počátku své kariéry členem parlamentu, ostře a úspěšně se postavil proti obrovskému množství peněz, které král Jindřich VII. nespravedlivě ždímal z poddaných. Opozice proti královým praktikám byla skutkem, kdy se dalo tušit, co asi přijde. Moreovi později jeden z králových výběrčích daní říkal, že mu hlava už tehdy visela jen na vlásku. Jediné, co mu ji zachránilo, bylo to, že nenapadl osobu krále.
Nebezpečí smrti
More si velmi dobře uvědomoval, že může přijít o hlavu i později, kdy sloužil králi Jindřichu VIII., a to dokonce i během doby, kdy jeho vztah ke Koruně byl poměrně vstřícný.
„Kdyby mu moje hlava přinesla zisk hradu ve Francii“, řekl jednou Roperovi, svému zeti a životopisci,
„nebyl by zaváhal.“ Jindřich byl skutečně takový a More to věděl díky své skvělé intuici.
Odmítnutí přísahy
More byl zkušeným diplomatem, ale nikdy ani v diplomacii neudělal nic, co by bylo v rozporu s jeho přesvědčením, např. aby se vyhnul problémům. Když se Jindřich VIII. prohlásil za nejvyšší hlavu církve v Anglii, More dal přednost rezignaci.
Avšak Jindřich se zatvrdil a rozhodl se Mora přinutit, aby mu projevil loajalitu. Proto vydal tzv. Act of Succession, jenž zavazoval každého, kdo bude vyzván, aby vykonal přísahu, jíž by vzdal poctu novému manželství Jindřicha VIII. s Annou Boleynovou, a kterou by zavrhl papežství.
Když na výzvu krále byl More předveden, aby přísahu vykonal, odmítl. Hned jej obvinili z vlastizrady a odvedli do vězení. V následujícím roce byl popraven. Svou popravu prožíval s humorem. Vtipkoval prý i s katy. Jsou známé jeho dialogy s dcerou, která jej přišla prosit do vězení, aby se poddal a tak si zachránil život.
More s ní hovoří velmi laskavě a předkládá jí celou sérii krásných myšlenek a zásad, které vešly do dějin moudrosti.
Pevné „já“
Robert Bolt, který o Tomášovi Moreovi napsal velmi úspěšnou hru, nazvanou A Man for All Seasons (Člověk pro všechna období) se sám sebe ptá:
„Proč jsem si zvolil za hrdinu člověka, který si sám přivodil smrt kvůli tomu, že nebyl schopen položit ruku na starou černou knihu a odříkat běžnou lež?“
Odpovídá si, že ctnost, podle které More žije (i umírá) – tzn. loajalita prvotnímu slibu – je svědectvím, že zcela vlastní sebe sama, svou vnitřní osobní skutečnost, své jasné „já“ a že toto „já“ v něm nemůže popřít anebo smést se stolu ani strach ani jiné podobné motivy. More zůstává věrný svému slovu a dokazuje tím, že je sám sebou.
Váhající, ústupný člověk, který přebíhá mezi různými loajalitami podle toho, jak se to právě hodí, neukazuje přítomnost svého pevného „já“.
Takový člověk je těžko rozeznatelný od vnějších sil, které jej tvarují. Zřejmě je pravdou, že jasné vědomí o sobě samém se může v člověku vykrystalizovat pouze ve spojení s něčím, co jej přesahuje, tj. se skutečností, která je osvobozená od vlivu konečnosti a pominutelnosti.
Zradit nelze
More nemůže být loajální ke králi, kdyby se tím od něj žádalo nebýt loajální sám k sobě. Nemůže přece zradit sám sebe. To je důvod, proč Bolt vkládá své hlavní postavě do úst tato slova:
„Nemohu a ani nechci vládnout králi. Je tu však jedna malá... malá oblast, kde musím vládnout sám sobě. Je velmi malá – pro něj možná menší než třeba tenisový kurt.“
Loajalita na správném místě
Král Jindřich žádal Mora, aby přísahal loajalitu jemu. Ale More věděl, že by to znamenalo odpřisáhnout neloajalitu Bohu a Římu. Pro Mora bylo nepřijatelné, aby veřejně ukázal dvojí tvář a takové pokrytectví. Ovšem Jindřich jej žádal, aby udělal ještě něco děsnějšího.
Chtěl, aby učinil přísahu neloajálnosti za přítomnosti Boha. Moreovi bylo nad slunce jasnější, že přísahat pro něj znamená pozvat Boha za svědka a soudce. Jak by mohl formálně popřít loajalitu k tomu stejnému Bohu, kterého vzýval, aby jeho přísahu posvětil?
Moreova loajalita na správném místě byla vybudována nejen na věrnosti sobě samému, ale i na jeho velké úctě k Bohu a Církvi. Na druhé straně Jindřichův hněv na to, že nebyl předmětem nesprávně zorientované loajality, byl postaven na pýše a aroganci. Jeho království, jak historici potvrzují, bylo jednou dlouhou noční můrou
„pravdy, vznášející se nad šibenicí, lži, vznášející se nad trůnem“.
Klid v duši
Jindřich, navzdory nesmírné politické moci, kterou měl, neměl téměř žádný klid v duši.
More na rozdíl od něj šel na smrt s plnou důstojností a klidným svědomím. Loajalita pro Tomáše Mora znamenala, že on, Bůh a katolická církev, kterou založil Ježíš Kristus, představovaly pro něj mnohem víc než jen politické jsoucnosti, kterými se mohlo volně míchat jako s kartami anebo se mohly přerovnávat tak, aby vyhovovaly momentálním choutkám člověka.
Moreovy entity navzájem souvisí, jsou mezi sebou pevně pospojované, a proto je nelze nijak od sebe oddělit. To je důvodem, proč vyžadují loajalitu, která má větší hodnotu než samotný život.
Roku 1535 člověk, který sám sebe nazýval
„královým dobrým služebníkem, ale Božím na prvním místě“ došel své smrti. V den čtyřstého výročí této události papež Pius XI. prohlásil Tomáše Mora za svatého.
KOMENTÁŘ
V oblasti loajality nemají lidé jasno. Existuje mnoho tzv. kvaziloajalit anebo atrap (napodobenin) skutečné loajality, jejichž skutečnou povahu bohužel lidé dost často bohužel nepoznají, a proto je mylně pokládají za loajalitu skutečnou.
Slibům, poutům a vztahům musí být přece člověk věrný, i kdyby jej to stálo cokoli! Tak to přikazuje charakternost.
Kde je však hranice mezi skutečnou a falešnou loajalitou? Je loajalitou například falešný obdiv, který k sobě navzájem cítí zloději? Nebo je to nutné pouto, které mafii drží pohromadě? Anebo spiknutí v mlčení, které profesionální spolky chrání před společenskými nepříjemnostmi. Nebo jakási vznešená maska, která skrývá nekalé a bezcharakterní praktiky osobních zájmů jednotlivců. Anebo tlak skupiny mezi jejími členy, dokonce i za cenu osobního rozkladu.
Jakou oddanost potřebujeme?
Pěkně je to vykreslené ve filmu The Firm (Firma): nectnostná loajalita, to je systematická oddanost člověka darebáckým a nekalým závazkům, kombinovaná s tvrdou neloajalitou ke všemu ostatnímu, co té první stojí v cestě.
Další matoucí atrapou loajality – a to je atrapa zvlášť zákeřná, skrývající se za maskou ctnosti –
je špatně chápaná vděčnost. V Shakespearově hře Jindřich VIII. kardinál Wolsey, na jehož doporučení se Tomáš More stal předsedou parlamentu a který byl jeho předchůdcem v úřadě anglického lorda kancléře, projevuje králi neskonalou loajalitu právě na tomto základě.
Jenomže tato loajalita je sotva ctností. Wolsey je člověkem bez zásad.
Jeho „loajalita“ je pouhým předstíráním, maskou, divadlem: aby tak zakryl svou chamtivost po zlatě a slávě.
„...Za vaše obrovské milosti, kterými zahrnujete mne, ubohého bídného služebníka, nejsem schopen říci nic jiného než jen věrné díky, své modlitby, které za vás vysílám k nebi, svou loajalitu, která ve mně stále roste a bude růst až do smrti...“,
říká kardinál.
Falešná vděčnost
Zdá se, že kardinál Wolsey je přesvědčen o tom, že je králi za jeho velkodušnost zavázán slepou loajalitou. Tato deformovaná loajalita je znamením jeho podlézavosti a servilnosti, nikoli skutečné vděčnosti.
Wolsey je na jedné straně příliš bázlivý, aby krále konfrontoval se zlem, které koná. A kardinálovi muselo být toto zlo jasné. Na druhé straně tím, že využívá neřest, aby skrze ni zaplatil za to, co mu král dal (možná upřímně, kdo ví?), je neupřímný i sám k sobě. Jeho slepá loajalita je falešnou vděčností.
Jak hra pokračuje, ve chvíli kdy Řím odmítne krále Jindřicha VIII. rozvést, Wolsey – kterému je vyhrožováno obviněním z vlastizrady – je zredukovaný na jednu opovržení hodnou a trapnou postavičku, ač nyní je mu již zcela jasné, jak špatně směroval svou loajalitu:
„Ó Cromwelle, Cromwelle! Kdybych jen byl sloužil svému Bohu třeba jen s polovičním zápalem, s jakým jsem sloužil králi, nebyl by mne v mém věku nechal nahého na pospas mým nepřátelům.“
Člověku tu přicházejí na mysl slova sv. Terezie z Avilly:
„Nechť je prokletá taková loajalita, která jde tak daleko, že se postaví proti Božímu zákonu.“
Zlaté pravidlo
Chesterton poznamenává, že
„my všichni jsme na rozbouřeném moři na jedné lodi, a proto jsme sobě zavázáni strašnou loajalitou“. Tímto výrokem zaměřuje naši pozornost na dvě důležitá fakta:
(1) že život člověka je dost choulostivý a křehký, a proto nikdo z nás není schopný přežít sám;
(2) jestli chceme přežít, potřebujeme pomoc jeden druhého.
Univerzální loajalita, založená na našem společném lidství, je vyjádřením známého Zlatého pravidla (tj. přikázání lásky), které nám káže druhým dělat to, co chceme, aby dělali nám. Je to forma loajality, dost široká, aby ze sebe vyloučila všechny formy neloajality, které jsou výsledkem utváření rozličných frakcí a skupinek, které stojí jedna proti druhé. Jindřich VIII., který nebyl loajální ani ke svým rádcům, svým ženám, své Církvi, svému Bohu, měl po stránce morální sotva právo vyžadovat od svých poddaných loajalitu.
Odmítl princip univerzální loajality, který mu diktoval, aby byl ke svým poddaným loajální tak, jak si to přál od nich. Neměl tedy ani on právo žádat loajalitu vůči sobě. Odmítl totiž základní nutnost, kterou byl princip univerzální loajality stojící na Základním pravidle.
Boj o život
Perfektním opakem krále Jindřicha VIII. byl belgický král Boudouin. Protože byl loajální ke svým poddaným, rozhodl se raději rezignovat na trůn, než by podepsal potratový zákon, který schválil belgický parlament.
Boudouin už něco věděl o loajalitách, které byly vším možným, jen ne univerzálním. Nacisté jej za II. světové války internovali, protože odmítl loajalitu. Pro mnoho Belgičanů byla abdikace jejich krále něčím mnohem víc než jen vznešeným gestem. Mnozí mu napsali dopisy, ve kterých oceňovali jeho politickou odvahu, kterou prokázal tehdy, kdy nenechal nenarozené děti své země na pospas.
Jeho sekretářka, jejímž úkolem bylo poděkovat královým podporovatelům za jejich dopisy, byla v té době těhotná a uvažovala o potratu. Avšak své rozhodnutí změnila a dítě porodila. Když totiž četla to množství slov uznání na adresu svého krále a jeho snahy bránit život, došla k závěru, že nenarozený člověk v jejím nitru musí určitě mít důstojnost a hodnotu, když tolik lidí o tom píše. A že ona nemá právo znásilnit důstojnost svého dítěte.
Příležitost ke službě
Král selhává v zodpovědnosti, kterou má za svůj úřad, je-li neloajální, byť jen k jedinému ze svých podřízených. Jindřich VIII. chápal svůj úřad většinou v termínech moci. Kontext, který svými způsoby nastolil, nevyhnutelně vedl k výsměchu samotnému konceptu loajality.
Na druhé straně Boudouin hleděl na svůj úřad jako na příležitost ke službě každému: podporovat a pomáhat rozvoji práv a důstojnosti každého člověka. Autor David Issacs ve své knize o budování charakteru píše o ctnosti loajality toto:
„Loajální člověk přijímá pouta, která jsou výsledkem jeho vztahu s jinými – přáteli, příbuznými, nadřízenými, jeho vlastí, jejími institucemi apod. – a to takovým způsobem, že při své cestě vpřed bude neustále a za každou cenu bránit a upevňovat systém hodnot, který tyto vztahy reprezentují.“
Obrana člověka
Tato věta je však přijatelná jen natolik, nakolik je člověku jasné, že hodnoty, kterých se loajalita týká, budou neustále spojené s univerzálními dobry lidstva.
Neboť pro to, aby loajalita mohla být pokládána za ctnost, je nevyhnutelné, aby sloužila jen tomu, co je dobré.
Obrana osobností, zájmových skupin, institucí, politických stran atd. bez ohledu na hodnoty, které tito a tyto zastávají a propagují, není příkladem ctnosti loajality.
Skutečná loajalita musí sloužit obraně jiného člověka nejen ve skutečnosti, ale i podle jména.
Vážíš si loajality? Umíš být loajální k závazkům, které jsi učinil? Které závazky pokládáš pro sebe za nejdůležitější?
Nejsi přelétavý v projevech své loajality? Dá se na tebe spolehnout, o tebe se opřít?
Nejsi loajální k lidem nebo skupině, která je pro tebe (nebo i pro jiné) destruktivní? Co bys mohl udělat, abys s tím skončil?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 10. 2. 2019, str. 8 - 11, k dispozici ke stažení
zde.
