Evangelijní úryvek nejbližší neděle (Lk 10, 25 -37) přináší jedno z nejznámějších Ježíšových podobenství. Milosrdný Samaritán je obrazem samotného Ježíše Krista.
Podobenství uvádí pouze evangelista Lukáš. Znalec zákona se obrací na Ježíše s podobnou otázkou, kterou o několik kapitol později položí Ježíšovi bohatý mladík: "
Mistře dobrý, co mám dělat, abych byl dědicem věčného života?" (Lk 18, 18) Ježíšovo doporučení je stejné pro oba případy - vzdát se svých věcí pro potřebné.
Teorie nestačí
Pán Ježíš na otázku, kterou ho znalec zákona pokouší, odpovídá protiotázkou. Jde o pedagogický postup. Má přece před sebou odborníka na Mojžíšův zákon. Musí znát Pánovy předpisy. Zákoník ho svou odpovědí nezklame. Přesně ocitoval verše, které hovoří o nejvyšší lásce k Bohu ze starozákonní knihy Deuteronomium 6, 5. K tomu přidává citát o lásce k bližnímu ze starozákonní knihy Leviticus 19, 18. Teorii ovládá přesně. Nastává však čas pro praktický příklad. Bohužel
i my jsme se nejednou stali výbornými teoretiky na křesťanství, ale v praktické rovině selháváme.
Samaritáni
Samaritán v podobenství udělal neslýchanou věc. Stal se bližním pro Žida. Samaritáni vznikli po roce 722 před Kr., kdy asyrský král dobyl severní Izraelské království (tvořilo ho 10 kmenů Izraele s hlavním městem Samaří) a promíchal Židy s deportovanými pohany z Asýrie. Samaritáni jako Bibli přijímali jen pět knih Mojžíšových, tzn. prvních pět knih Bible a uctívali horu Gerizim, jako místo kultu (srov. Jan 4, 9). Z pohledu Židů byli užpohany. Dodnes existuje malá skupina přibližně 750 Samaritánů, kteří žijí v okolí hory Gerizim v Izraeli.
Vzdálenost mezi Jeruzalém a Jerichem je přibližně 25 km. Na této cestě v té době docházelo k přepadávání lidí. Ježíšovým posluchačům byly tedy okolnosti podobenství známé. Identita oloupeného člověka je neznámá. Pravděpodobně se pokoušel bránit proti přesile zbojníků, ale dopadl velmi špatně.
Kněz a levita
Biblisté spekulují nad důvody nepomoci kněze a lévity. Možná byli v chrámu splnit si službu a vraceli se do Jericha, kde bydlely kněžské rodiny. Pro kněze existoval příkaz: "
Neposkvrňte se mrtvolou některého soukmenovce, mimo mrtvoly nejbližších příbuzných ..." (Lv 21,1-2; srov. Lv 21,11 pro velekněze). Zraněný byl "polomrtvý". Avšak proti tomu mluví skutečnost, že podle židovské tradice ani zachování obřadní čistoty neosvobozovalo od povinnosti pomoci člověku v nouzi. V podobenství však jasně zaznívá, že šli "náhodou" tou cestou, tedy nevraceli se ze služby v jeruzalémském chrámu.
Ježíš nepoužil příklad kněze a levity, aby je ponížil v očích společnosti. Jejich pomoc zraněný by nebyla ničím neobvyklým, protože by se to vzhledem k jejich úřad předpokládalo. Nepřátelství mezi Židy a Samaritány bylo příslovečné. Židé říkali: "Jíst chléb se Samařany je jako jíst vepřové maso," a víme, že Mojžíšův zákon jíst vepřové maso Židům zakazoval. Hrdinou podobenství se stal Samaritán proto, aby se vyzdvihl nový rozměr lásky k bližnímu, který přinesl Kristus. Boží Syn nám připomíná: "
Vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele, čiňte dobře těm, co vás nenávidí, žehnejte těm, kteří vás proklínají, a modlete se za ty, kteří vám ubližují." (Lk 6, 27 - 28)
Obrácená otázka
Ve Starém zákoně se výraz "bližní" běžně vztahoval na Žida nebo proselytu (= osoba, která se obrátila na židovství). Znalec zákona chtěl od Ježíše, aby mu stanovil hranice, kdy ten druhý ještě je nebo už není bližním. Ježíš podobenstvím zdůrazňuje, že požadavek lásky k bližnímu přece nemůže mít hranice. Ježíšovu otázku v závěru: "
Co myslíš, který z těch tří byl bližním?", můžeme obrátit: "
A kdo není můj bližní?" Nemáme pokušení v životě přece jen stanovit hranice, kdo patří do okruhu našich bližních a kdo je již mimo?
Neztrácíme až příliš mnoho času zdůvodňováním sobě samým a druhým, proč se to či ono nedá, jen abychom se vyhnuli pomoci? Neočekáváme od jiných, že to oni budou bližními nám a nezapomínáme jim to patřičně s výčitkou připomínat?
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 12. 7. 2019 naleznete
zde
