Zamyšlení nad evangeliem 16. neděle v mezidobí- cyklus C
Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Jen málo je třeba, ano, jen jedno. Marie si vybrala nejlepší úděl, a ten jí nikdo nevezme.“ (Lk 10,38-42)
Je to zajímavé: při poslouchání textů dnešního sv. evangelia patřily naše sympatie především té, kterou Pán pokáral – Martě!
Vždyť to byla ona, která přivítala Pána. Ona sháněla, čím ho pohostit! Ona se starala, aby nescházelo nic u stolu. Takže už ji nezbýval žádný čas k hovoru.
Není tomu tak i v našem životě? Vždyť podle našeho mínění dělala všechno dobře, a přece si vysloužila napomenutí.
Marie, která prý vyvolila tu lepší stránku, se posadila k Ježíšovým nohám, poslouchala, co říká, a vstřebávala prostě do sebe úplně Ježíšovu přítomnost. Marie, je tedy ta, která přijímá – Marta, která rozdává.
Zde je klíč k porozumění textu sv. evangelia. Středem je Kristus, jeho osobnost, jeho slovo, jeho poučení. Hlavní osobou není ani Maria ani Marta. Obě dvě a jejich jednání ukazují jen tu rozdílnost vůči středu, vůči Kristu. Nejde tu o to postavit proti sobě rozjímání a práci, při kterém by toto rozjímání, zobrazené v Marii, mělo přednost před – jak se dnes říká – angažovanou Martou.
Ale v dané situaci učinila Maria to jediné, čeho bylo třeba: přijímalo slovo Pána, tedy přijímala i Jeho. Není pochyb, že by Maria byla schopna učinit totéž, co Marta.
A tu přicházíme k jádru této perikopy: první potřebné je poslouchat slovo Boží. Ochota, která také představuje angažovanost: přijmout Krista, který je cesta, pravda a život.
Nemůžeme říci o Martě, že byla nevychovaná nebo zneuznaná. Její práce byla nutná. Ale přece jen: slyšet Boží slovo je přednější.
Dnešní generace to bude těžko uznávat. Cítíme, jak je nutné, abychom se ve světě projevovali jako opravdoví křesťané. Abychom opustili svou komůrku, své soukromí a začali svou činnost pro spásu bližního a celého světa. Ale zároveň alergicky reagujeme na zbožnost: že prý z toho nic neplyne, že je to zbožnost niterná, která nemá žádný vztah ke každodenní skutečnosti.
Pravda, měli bychom sami sobě přiznat, že ta naše zbožnost je jen povrchní křesťanství, něco jako gesto. Měli bychom si přiznat, že jsme se ani nepokusili usebraně se pomodlit a zamyslet se nad tajemným Božím slovem. Ale podle slov dnešního evangelia nejde o poslouchání nějakých obyčejných řečí, ale o poslouchání slova Božího.
A to je pro nás to první potřebné. Není tím řečeno, že by se měla rázem odsoudit jakákoliv práce – to by byl hotový nesmysl – ale z hlediska křesťanského by se mělo upustit od každé činnosti, práce a podnikání, které nejsou motivovány slovem Božím!
Srovnejme toto dnešní evangelium s evangeliem minulé neděle o milosrdném Samaritánu. V něm je také obsažena základní pravda o cestě spásy. Zde zřetelně poznáváme, že základní pravda, jak je možné naprosto zachovat zákon lásky k Bohu a k bližnímu, spočívá v tom, že budeme mít stále na zřeteli ono „jedno je potřebné“. Láska k Bohu a láska k bližnímu se uskuteční teprve tehdy, jestliže budeme činit to, co činila Maria:
Poslouchat a řídit se slovem Božím.
I nám je tím řečeno, abychom činili to jedno potřebné: abychom poslouchali slovo Boží. Pak náš zájem o svět nebude jen dýchavičné jednání v určité situaci, ale bude určován duchem tohoto sv. evangelia: ukazovat cestu ke spáse.
