Po narození mého prvního dítěte mě tvrdě zasáhla poporodní deprese. Zpočátku jsem hodně plakala, ale když se smutek proměnil na zoufalství, už jsem v pláči neviděla žádný smysl.
A tak jsem jen celé hodiny seděla a hleděla do prázdna. Bez zájmu jsem dívala ven oknem, jen občas jsem se zvedla, abych naplnila základní potřeby mé novorozené dcerky.
Můj lékař mi rychle nasadil antidepresiva, která mě dostala přes nejhorší fázi mého stavu. Ale až když moje dcera měla již téměř dva roky, jsem byla schopná dát se dohromady tak, že jsem uviděla, jak velmi hluboká byla moje deprese. S každým dalším dítětem jsem strávila prvních několik měsíců úzkostlivě čekajíc na to, jak mě opět zachvátí pochmurnost, modlíce se, aby nepřišla.
Chválabohu, nikdy nepřišla. Ale po narození mého čtvrtého dítěte se stalo něco jiného - začala jsem být stále výbušnější. Zdálo se, že se to zhoršuje každým dnem, až tak, že jsem se začala ráno probouzet naštvaná, neustále jsem na svou rodinu křičela a úpěnlivě jsem si přála (v mysli i nahlas), aby mě všichni nechali na pokoji.
Tehdy jsem ještě netušila, že deprese se může projevovat mnoha různými způsoby. Podle NPR,
podrážděnost a hněv jsou běžné, ale často nerozpozná symptomy deprese:
Doktor Maurizio Fava říká, že když byl před desítkami let školený v otázkách deprese, u depresivních lidí se mluvilo o vnitřním hněvu orientovaném na sebe, ale ne na druhé. To však nekorespondovalo s tím, co viděl u mnoha svých pacientů s depresí.
"
Přibližně každý třetí pacient mi říká o tom, jak ztrácí nervy, jak se zlobí, jak hází věcmi, křičí nebo tříská dveřmi," říká Fava. Tito lidé jsou pak naplněni lítostí. Fava si myslí, že tyto "
záchvaty hněvu" mohou být fenoménem podobným záchvatům úzkosti. Ve svém
výzkumu zjistil, že tento druh hněvu ustoupil u pacientů léčených antidepresivy.
Neumím vám říct, kolikrát jsem během toho roku ztratila nervy a vřískala, bouchla dveřmi nebo hodila něco o stěnu a vzápětí byla zachvácena lítostí a dokola se omlouvala své rodině, snažíc se odčinit to, o čem jsem si tehdy myslela, že je jen hrozným nedostatkem vnitřní síly a sebekontroly. V tom roce jsem strávila více času ve zpovědnici než kdykoliv předtím a denně jsem se modlila za mírnost a trpělivost.
Jak ten rok postupoval, stále více jsem se nenáviděla za to, že mám takovou slabou vůli. Když jsem ztratila nervy a křičela, místo toho, abych se své rodině omluvila, zavřela jsem se v šatníku a plakala, s odporem k tomu, jaká jsem hrozná manželka a matka.
Nakonec to už bylo příliš na náš všechny a objednala jsem se k psychiatrovi. Téměř okamžitě mi diagnostikoval poporodní depresi a úzkost ... rok po porodu. Nasadil mi nízké dávky léků, které mi pomohly ztlumit podrážděnost a výbušnost a pravidelná terapie mi pomohla najít nové způsoby vypořádání se s emocemi a léčit vztah k sobě samé. Denní cvičení předepsané psychiatrem doplnilo trojici nástrojů, které mě nakonec z této dlouhé deprese vymanily a pomohly mi opět se stát tím, kým jsem byla.
Jsem velmi vděčná za to, že můj psychiatr okamžitě rozlišil příčinu mého hněvu místo toho, aby ho připsal nedostatku sebekontroly, jak jsem to dělala já. Nikdy nezapomenu, jak mi řekl: "
Nejste špatná matka ani manželka. Trpíte depresí, která ochromuje vaši schopnost milovat vaši rodinu způsobem, jakým očividně chcete." Nevím, jestli bych někdy našla cestu ven ze svého stavu, pokud by mě někdo nepodnítil k tomu, abych se přestala trestat a snažila se léčit.
Pro nás katolíky je velmi důležité, abychom si byli vědomi, jakými různými způsoby se deprese projevuje a abychom byli schopni rozlišovat - a pomohli rozlišovat i našim blízkým - mezi nedostatkem ctnosti a duševní chorobou. Někdy jsou podobné, ale je kontraproduktivní, ba přímo nebezpečné, zacházet s duševní chorobou jako s nedostatkem ctnosti - v nás samých i v těch kolem nás.
Calah Alexander
Zdroj:
https://aleteia.org/, 20. 2. 2019
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek naleznete
zde.
