Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
To, co přivedlo židovské předky Marka a Elizy v dávných dobách do Ameriky byla naděje, konkrétně naděje na lepší život.
Naděje těch dvou – Marka a Elizy – se však týkala zcela něčeho jiného. Nedoufali ani tak moc v lepší život, spíše v něco mnohem většího a těžko definovatelného: v to, co by uspokojilo jejich nejhlubší touhy.
Mark vyrůstal v Los Angeles. Jeho rodiče byli hrdí na svůj původ, ale byli to spíše jen tzv. „kulturní židé“. O víru, ze které opravdové židovství vyrostlo, se nezajímali.
Velice uznávali Marxe, Freuda a Einsteina, které pokládali za jakousi „svatou trojici“ pro všechny osvícené židovské ateisty. Co se týkalo náboženství, pokládali za samozřejmý výrok Marxův, že náboženství je „opiem lidstva“.
Štěstí i zklamání
Markovo dětství bylo v podstatě šťastné. Na gymnáziu odmaturoval s vyznamenáním a získal stipendium na prestižní univerzitě.
Avšak po pár měsících – deprimovaný a zmatený – studia zanechal. Byla polovina šedesátých let, čas, kdy se americkými univerzitními kampusy valila vlna tzv. protirevoluce (kontrarevoluce?). Mark se ocitl v jejím středu, plný nadšení pro tzv. antiestablishment, hnutí, které bojovalo proti všem formám struktur a obvyklým formám americké kultury. Materiální úspěch jej přestal zajímat.
Začal hledat něco smysluplnějšího, čemu by se dal zasvětit život. Neměl však nejmenší ponětí, co by to mohlo být a ještě méně jak toho dosáhnout.
Bezprostřední svět kolem mu nabízel iluze a zklamání, nikoli naději.
Pád na dno
Eliza se narodila v malém městě ve středozápadní Americe také židovským rodičům, jejichž vztah k náboženství byl ještě vlažnější než v případě rodičů Markových. Když jí bylo osm nebo devět let, nepřála si nové kolo nebo další hračku, ale nejvíc ze všeho si přála sourozence.
To bylo to jediné, co si z dětství pamatovala ještě jako dospělá: jak moc toužila po sourozenci a že jí dopřán nebyl. Během nepokojů v šedesátých letech odešla z domu do Kalifornie.
Otevřela se naplno všemu, co viděla a co zažívala. A nasávala plnými doušky. Ve dvaadvaceti letech se náhle ocitla v Mexiku. Jela tam, aby si nechala udělat potrat. A to byl okamžik, kdy
zažila pád na dno.
V té chvíli cítila, že jí život už není schopen nabídnout zcela nic, čeho by se mohla zachytit.
Její naděje a sny jako by zemřely s jejím nenarozeným dítětem. Nebyla si dokonce jistá už ani tím, zda touží ona sama ještě žít.
Jak Mark, tak Eliza hledali něco, co by jejich životům dalo smysl a uspokojilo jejich nejhlubší touhy. Hippie hnutí profrčelo, ale „obyčejný svět“ s jeho vytrvalým důrazem na materiální úspěch nebyl pro ně nijak přitažlivý.
Nezávisle – v tomto momentě se ještě neznali – se dověděli o jednom novém společenství v severní Kalifornii, jehož cílem bylo „dělat vše pro děti“.
Stali se členy z přesvědčení, že je to místo, kde by mohli najít, co tak moc hledají.
Pořád jim něco chybělo
Vzali se po roce setkání v komunitě. Svatba se konala roku 1969 v židovské synagoze, kterou Eliza občas navštěvovala jako dítě. Ale i tak docela šťastní nebyli. Ač se naplno oddali jeden druhému a ač se maximálně věnovali dětem, cítili, že jim
stále ještě chybí něco podstatného. Jejich hledání vůbec neskončilo.
Netušili, jak daleko je zapotřebí ještě jít.
Četli Písmo a našli dost pokory, ale jejich vyprahlost se jen stupňovala.
To, co v duši tehdy prožívali, snad nejlépe vyjadřovala věta C. S. Lewise:
„Nyní se nacházíme na rubu světa, na nesprávné straně dveří. Rozeznáváme sice svěžest a čistotu rána, ale to nás nedělá ani svěžími, ani čistými.
Nemůžeme se sjednotit s nádherou, kterou vidíme.
Avšak každičká stránka Nového zákona křičí, že tomu tak stále nebude. Jednoho dne, bude-li to Boží vůle, to všechno získáme.“
Členové nové komunity, oddaní práci pro děti, se zavázali pracovat jménem (ve jménu) nenarozených.
K velkému překvapení zjistili, že jedinou náboženskou organizací, která podporovala jejich snahy „dělat vše pro děti“, byla katolická církev.
Eliza do ní brzy vstoupila. Mark nikoli. Místo toho se vrátil do svého rodného města Los Angeles.
Role Matky Boží
Mark velmi toužil vrátit se k manželce a rodině, ale věděl, že to bude možné, jen když se stane katolíkem. Nemohli přece jako manželé v tak zásadní záležitosti stát každý jinde.
Zároveň mu bylo jasné, že rozhodne-li se do církve vstoupit, udělá to jen tehdy, až bude plně přesvědčený, že věří tomu, co církev učí.
Byl upřímný a nechtěl povrchnost. Nějak intuitivně však věděl, že katolická víra je něco, co si zaslouží respekt. Nebyl však ještě na ten krok připravený.
Jednoho dne, když byl právě v kostele sv. Terezie z Avily v centru Los Angeles, byl Mark náhle hluboce zasažen sochou P. Marie. Byla to socha matky, která drží v náručí své dítě. Socha tiše vyzařovala mateřskou laskavost, ochranu a pomoc.
Ještě víc byl pohnut, když si přečetl nápis na podstavci. Ačkoli v této fázi své cesty neměl ponětí o tom, co mu těmi slovy má být sděleno, přitahovala jej, byla přesvědčivá a zároveň byla zdrojem nesmírné naděje.
Týden, co týden se k soše vracel a v modlitebním duchu opakoval slova, která byla napsána na podstavci:
„Do tvých rukou vkládám svou věčnou spásu, tobě svěřuji svou duši!“
Trvalo dlouho, než pochopil, aniž by si to uvědomoval, že se
těmito slovy zasvětil Marii, Matce Boží.
Návrat
Kaplan kostela, kněz nevšední „všednosti“, jak jej později popsal, přivedl Marka k víře a pokřtil jej.
Mark se vrátil ke své ženě po devítiměsíčním odloučení.
Roku 1975 se nechali katolicky oddat. V dalším roce se stali členy Třetího řádu sv. Dominika. Jejich komunita se přestěhovala do New Hope v Kentucky, kde Mark a Eliza pokračují dosud ve svém apoštolátu poskytování pomoci nenarozeným dětem a naděje ženám s těžkým těhotenstvím.
7. dubna 1989 se jim narodilo desáté dítě. Dali mu jméno Naděje na počest ctnosti, která je podpírala a vedla na jejich vytrvalé, ač spletité, cestě směrem k lásce a životu.
KOMENTÁŘ
Nad vstupem do pekla se na majestátním oblouku nad hlavní bránou nachází temnými barvami napsaný nápis, který Dantemu způsobil třesavku. Římský básník, obraceje se ke svému průvodci, říká:
„Učiteli, tato slova mají krutý smysl!“ Vskutku krutý.
Slova
„Opusť všechnu naději, ó ty, kdo sem vstupuješ!“ vyjadřují
nejhlubší podstatu pekla – život bez naděje.
Shakespeare mluvil o zoufalém, nešťastném člověku, který poté, co odmítl svůj vlastní úděl, upadne do živého pekla:
„A když padne, padne jako Lucifer, aby již nikdy nedoufal.“
Být bez naděje znamená být v pekle. Lidé, žijící bez naděje ať jsou živí nebo mrtví – nezáleží na tom – žijí v pekle.
Bez naděje to nejde
Jak by asi žil člověk, kterého například odsoudili do vězení, a neměl by naději, že se odtud někdy dostane?
Anebo člověk, který jde na operaci bez naděje, že se podaří? Nebo člověk, který žije v násilném vztahu, ale bez naděje, že je možná změna, která skutečně nastane?
A člověk, který je osamělý, ale nemá naději, že může někdy získat přátelství? Nebo člověk, který je těžce závislý – například na alkoholu, drogách či sexu – a tato závislost je pro něho velkým břemenem a on nemá naději na možnou pomoc?
Ať je člověk věřící nebo nevěřící, to, co jej žene vpřed i v těžkých „beznadějných“ chvílích, je naděje na změnu. My lidé jsme v nejhlubším slova smyslu tvory naděje.
Neschopnost doufat je pro člověka zdrcující a rozkladná a vtahuje jej do nesnesitelného utrpení.
Iluze naději nenahradí
Je třeba si ujasnit pojmy.
Je rozdíl mezi ztrátou naděje a ztrátou iluzí.
Herec Woody Allen jednou poznamenal, že „manželství je ztráta naděje“.
Pokud měl na mysli, že manželství způsobí ztrátu marných a neodůvodněných iluzí, měl pravdu. Avšak ztráta iluzí není totéž, co ztráta naděje.
Skutečnou naději často pochopíme až se to, co jsme původně za naději pokládali (iluze, její klamavá náhražka) rozbije zklamáním.
Ztráta iluzí, ke které často dochází v manželství, není smrtí naděje, když se její pomocí manželský pár naučí přijímat nedokonalosti jeden druhého a když přijme požadavky skutečné, opravdové lásky.
Skutečnou naději zklamání nerozdrtí. Po pravdě řečeno: skutečná naděje se nejčastěji rodí právě v těžkostech, utrpeních a zklamáních.
Jak říká Chesterton:
„Pokud jsou věci nadějné, je naděje prázdným slovem a otřepanou frází. Ale když se vše ukáže beznadějným, začne být naděje jedinou silou. Naděje – tak jako všechny křesťanské ctnosti – je ctnost sice neracionální, ale nezastupitelná.“
Podstata ctnosti
Tak zvané „naděje“ člověka jsou schopné zastínit jeho skutečnou NADĚJI.
Když se mu jeho malé naděje nesplní, když jedna za druhou začnou krachovat, může se dostat do nebezpečné situace, že zapomene na to, co je v jeho životě nejdůležitější a může upadnout do beznaděje, nebo dokonce do úplného zoufalství.
Pak se může stát, o čem často čteme v novinách: sportovec spáchá sebevraždu, protože nebyl přijat do Národní basketbalové asociace, nebo hráč (gambler) se uchýlí k násilí, protože přišel o velké peníze, nebo herečka, která padne do těžké deprese, neboť jí nepřidělili hlavní roli ve filmu.
Ve filmovém přepise díla Kathariny Anne Porterové Loď hlupáků (Ship of Fools), jeden zoufalý, vnitřně roztříštěný notorický alkoholik vysvětluje svému nepijícímu a vyrovnanému kámošovi, že jediným důvodem k opětnému pití bylo, že se mu nepodařilo proměnit přihrávku při fotbalu a on nedal gól.
Vidět to důležité
Dost často se chytáme triviální naděje. Doufáme, že bude dobré počasí, abychom mohli jít do přírody opékat, nebo že naše mužstvo vyhraje důležitý zápas, anebo že vyhrajeme něco v loterii či se staneme slavnými v Super Star.
V pořádku, takové naděje jsou součástí našeho života. Nesmíme však ztratit ze zřetele jednu, základní naději, které musí být všechny ostatní podřízené:
naše bytí bude jednoho dne pokojné, budeme zažívat pocit dokonalého naplnění. Toto je naše vzdálená naděje. Je to naděje, která – jak uvádí spisovtel Keats – přesahuje
„všechny, i ty nejbujnější z našich snů,“ která je reálná a která má opravdu své naplnění.
Pro křesťana je tímto místem Boží království, které je věčné, je splněním veškerých nadějí v nejdokonalejší podobě.
Sv. Pavel k tomu říká:
„Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují.“ (1 Kor 2,9)
Konec planých nadějí
Dále se dost často upínáme k marnivým (marným, planým) nadějím, nakupeným na kluzkém svahu pýchy.
Přesně tak, jak platí, že pýcha předchází pád, i plané naděje nám připravují podobně nešťastný osud:
„Toto je stav člověka: dnes se zahalí jemnými poupaty nadějí, zítra rozkvetou a objeví se na nich jemná kvítka poct a potěšení. Třetí den přijde mráz, smrtící mráz... A ve chvíli, kdy si myslel, naplněn jistotou, že se mu daří, jeho naděje se zřítí, vše, co mu daly, se zničí a pak přijde pád...“, píše Shakespeare.
Ano, takto končí plané naděje, touhy po vysokých poctách, marnivé naparování. Je to hluboký krach.
Perspektivy v potížích
Naše naděje potřebuje potíže, aby ji oživily a probudily, trpělivost, aby ji vyzkoušela, společenství, abychom cestou k ní měli oporu a pomoc a Boha, aby nás skrze ni vedl a správně usměrňoval.
Své naděje musíme také čistit. Tehdy, kdy oddělujeme povrchní od podstatného, prchavé od trvalého. Jak praví Herman Melville:
„Naděje je člověku důkazem, že je nesmrtelný. Je to zápas a osvobozování duše od toho, co je pominutelné, a růst a upevňování se v tom, že je nasměrovaná k věčnosti.“
K tomu, abychom pochopili naději, potřebujeme perspektivu.
Správný žebříček
Zažíváme přílivy naděje, které však pominou s etapami života. Jiné jsou naděje chlapce, jiné mladého muže, jiné člověka středního věku, jiné starce.
Každý věk má své naděje. Je jim třeba naslouchat a je potřeba za nimi jít. Avšak všechny je nutné seřadit do správného pořadí ve smyslu naděje, která je konečná, definitivní, věčná a plnohodnotná.
V tomto smyslu nás krásně učí Ježíš. Slovy:
„Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,26),
nás učí, jak správně zařadit hodnoty a touhy našeho života do správné perspektivy. Je zapotřebí – obrazně řečeno – postavit je na přímku – potrubí, které mne spojuje s Bohem. Na jedné straně jsem já, na druhé Bůh. Mezi mnou a Bohem probíhá vztah (láska).
Záležitosti, které jsou přisáté na tomto „potrubí“, dostávají tolik lásky, kolik jí proudí celkem mezi mnou a Bohem. A jakmile něco z toho pomine (rodič, manžel, dítě, práce, záliba, zdraví...) moje naděje se nezřítí. Neboť ta hlavní konstrukce (já – Bůh) se nezřítila.
Zkoušky a ztráty v mém životě mne budou čím dál tím víc směrovat k tomu, co je nejpodstatnější.
Věčnost a naděje
Konečná, definitivní naděje přesahuje všechny naše naděje časné. Je to naděje, která přesahuje náš pozemský život.
Faktem, který je nutné přijmout je poznání: ať dosáhneme čehokoli, ať se ocitneme kdekoli, ať se třeba splnily i všechny naše časné naděje, vždy se budeme cítit nedokonalými a nenaplněnými. Vždy a neustále budeme doufat v lepší příští. Tato naděje s věkem nepomine. A to je dobře.
Naše neuhasitelná niterná touha po plnosti je pro duchovní autory přirozeným důkazem věčnosti.
Kdyby věčnost neexistovala, jak by pak bylo možné takovou touhu vysvětlit? Nebylo by k smíchu, že se rodíme s velkými, často až nepřekonatelnými, touhami a ty by neměly být naplněny?
Lidé hledají naplnění v rozličných věcech. O tom něco vědí závislí: alkoholici, narkomani, gambleři, lidé závislí na sexu, nakupování, na nezdravých vztazích, na práci apod. Sytí správný hlad nesprávným jídlem.
Mnoho z nich (a v určitém smyslu jsme s různou intenzitou na tom všichni stejně) určitě souhlasí se sv. Augustinem, který věděl dost o falešných nadějích:
„Pro sebe jsi nás stvořil, Bože, nepokojné je naše srdce, dokud v Tobě nespočine!“
Jestliže do nás někdo vložil touhu po totální plnosti, pak se tato touha splnit musí. A ten „někdo“ je Bůh.
A On sám je naplněním, plností.
Ztráty nesmí vést k zoufalství
Křesťanská tradice hledí na člověka jako na „poutníka“, „vandráka“, Homo Viator.
Vnímá jej jako bytost, jejíž poslední naděje spočívá v Bohu. Tak přesně to vyjádřil Kirkegaard, když ztotožnil beznaděj (zoufalství) se ztrátou věčnosti. Pozemská ztráta, tvrdí, nemůže být důvodem k zoufalství. Dosažitelné věci – jím nazývané „bezprostřednost“ – jsou schopné člověka splést a zavinit, že si přestane uvědomovat věčnost.
Když se člověku přestane dařit v tom, co povrchně pokládá za velmi důležité či dokonce nejdůležitější, může dospět k omylu, že má důvod k zoufalství. To je však fatální mýlka. A podle Kirkegaarda je sama o sobě už zoufalstvím. Člověk ztratil perspektivu.
Ztráta naděje – zoufalství – znamená v konečném důsledku odmítnutí sama sebe a toho, k čemu je člověk určen. Je to upřednostňování věcí a iluzí před autentickým a věčným.
Obnovit základní naději může jen tím, že se obrátí čelem k tomu nejskutečnějšímu a nejdůležitějšímu a obejme to celou svou bytostí.
Jsi člověkem naděje? V co doufáš?
Kam dáváš svou energii?
Máš své naděje seřazené podle správné perspektivy? Když selžou, nekoleduješ si o zoufalství, protože na tvůj život padne černá tma?
Je pro tebe věčnost majákem, který tvůj život udržuje ve správné perspektivě, dobře zakořeněným?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 27. 1. 2019, str. 10 - 13, k dispozici ke stažení
zde.