Není lehké být člověkem. Žijeme na zemi, ale nevíme, kdo nás probudil k životu. Nikdo se nás předem neptal, zda chceme žít. Neznáme nikoho, kdo rozhodl o našem životě. A ještě hůře: chceme žít, a jsme zbavováni života.
Dnešní lidé trpí pocitem nesmyslnosti života. Důležité zůstaly jen tělo a psyché. Medicína
a psychiatrie poutají na sebe lidské naděje. Ale když selžou, jsou všechny naděje u konce. Tělo
a psyché jsou jen pozemské skutečnosti, když se na ně člověk upne, nemá žádnou trans cendenci,
nevidí skutečnosti, které jsou nad zemí a nad světem. Lidská duše se stala zapomenutou skutečností. Proto i Bůh upadl do zapomenutí. A tak člověk zůstal sám a neví, odkud přišel na svět
a kam jednou musí odejít. Nemá žádnou pomoc v těžkých obtížích, jaké pro něho představují
nemoci, znečištění a zničení přírody a různé katastrofy. Nutně potřebuje Boha.
Nevíme také, kam svým životem dospějeme. Je smrt konec naší osoby a našeho života? Kde jsou ti, kteří zemřeli před námi? Nevíme také, kdy zemřeme, kde, jak a proč. Co je v životě důležité, na co má člověk myslet, o čem mluvit, co má dělat? Co dělat v neznámém pozemském údolí? I když naše věda objevila nesmírné věci, nevíme, odkud jsme přišli a kam jdeme. I přes velký počet lidí je každá osoba zcela sama. Každý má své vlastní utrpení, které musí snášet, a svou smrt, kterou musí podstoupit.
Každý člověk trpí tím nebo oním způsobem. Jedni trpí tělesně, druzí psychicky, jiní duchovně. Protože člověk je tělo, duch a duše. Člověk nemá tělo, duch a duši, ale je jimi. Když žijeme jen pro zdraví, trpí naše duše. Pak se ovšem ohlásí i naše tělo (když trpí duše). Nejtěžší je případ, když je zanedbávána duše. Protože duševní utrpení bolí mnohem více, než duchovně tělesné.
Z toho všeho vyvodili existencialističtí filozofové závěr, že život nemá žádný smysl. Byla by to pravda, pokud by se pod pojmem člověk rozuměla jen psychofyzická bytost. Taková bytost nevidí za smrt. Když však člověk vystoupí na duševní rovinu, tak vidí dále, pak je i Bůh blíže, pak vidíme za smrt a objevujeme, že smrt nás nezbavuje života. Proto je duše v člověku tím rozhodujícím. Co je to duše? Podstatou duše je svoboda, říká Berdajev. Duch nepodléhá času a prostoru. Člověk může poznávat skutečnosti, které překračují rozum, a tedy i poznatky vědy. Srdce nebo lépe řečeno duše vidí dále.
Člověk je také povolán, aby byl schopen obětovat pro morální hodnoty psychofyzický život. Duše je proto důležitější než pozemský život. Svoboda, spravedlnost, láska, solidarita jsou důležitější než všechno, co vlastníme na tomto světě. Proč? Protože nám proměňují hodnoty v bytí, takže jsme si jisti, že vše, co máme, je v bezpečných rukou a že to nemůžeme nikdy ztratit.
Opačně je tomu, když morální hodnoty porušujeme a žijeme proti nim. Pak ztrácíme nejen to, co vlastníme a chceme uchránit, ale i sami sebe. Bytí je totiž dobro, pravdivé, krásné a jedno. To znamená že hodnotami vstupujeme do bytí. Lidé, kteří se rozhodnou pro hodnoty, jsou šťastní, veselí a klidní. Vědí, že jsou věčné a že je nikdo nemůže zničit. Proto žijí klidně, mohou v pokoji pracovat a užívat života. Žijí v pokoji s lidmi a s Bohem. Nežijí ve strachu, mají čas a jsou se vším spokojeni. Jejich život má velký smysl.
A ještě něco! Netrpí různými traumaty a zraněními. Jejich duševní organismus je zdravý a dobře funguje. Jsou čestnými osobami, nemají výčitky svědomí, netrpí kvůli lži a mají důvěru.
Nábožensky žijí v souladu s Bohem, jejich charakter je lidský a dobrý, jejich sexualita je ve shodě se zákony přírody a dívají se s důvěrou vstříc budoucnosti. Jsou také tělesně a duševně zdravější, protože jsou zbaveni 70 % nemocí, totiž nemocí, které vznikají z traumat a zranění duchovního organismu. Proto varuje medicínská a filozoficko-teologická antropologie, že život bez hodnot nebo proti hodnotám je beznadějný, nelidský a nesmyslný. Není možno porušit duchovní zákony, a přesto zůstat veselý a zdravý. I když jsem ve všem zdravý a jen mě rozbolí zub, upadám do deprese. Když mám vše a ve všem si stojím dobře, ale mám zraněné své svědomí, jsem nešťastný, pak se nemohu radovat ze života.
Proč je postižený člověk ve výhodě? Protože jsou mu duchovní hodnoty bližší než zdravému. Neočekává mnoho od psychicky-tělesného, nýbrž vše právě z duchovní úrovně. Když se začne správně modlit, žít v přátelství s Ježíšem Nazaretským, chápe a miluje lidi, je sám šťastným člověkem. Patří mu všichni a všechno. Má před sebou dobrou budoucnost, ve které bude zbaven svého postižení a splní se všechny jeho touhy. Náš život je boj. Je důležité zvítězit a dosáhnout svobody.
Vyšlo v časopise Světlo 42. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
