Přinášíme výňatky z knížečky „Dát smysl utrpení“ P. Hilaria.
P. Hilarius se musel vzdát svého velkého plánu zasvětit svůj život
Pánu v misijní práci v Indonésii. Milý Bůh určil jinak: jeho
misie měla mít své místo v jeho řádové provincii mezi vlastními
krajany. Utrpěl totiž těžký úraz a musel se z Indonésie vrátit do
vlasti. Nyní je odkázán na invalidní vozík. S Boží milostí a s neochvějnou
vůlí se mu daří pracovat jako katecheta na školách,
o nedělích slaví bohoslužby v klášterním kostele v Brunecku a jinak
celé dny tráví ve zpovědnici. Každý týden píše list nemocným
v jižním Tyrolsku. Bůh nám skrze něho daruje slova plná útěchy.
Rozpaky
Takřka každý nemocný nebo postižený udělá jednou tu zkušenost, že mnohé zdravé lidi přepadá jakási bezradnost, když se s nimi potkají. V jejich očích je možno odhalit směs soucitu a bezradnosti, politování a blahosklonnosti. Nemocný chápe velmi dobře, co chtějí říci: „To je chudáček,“ nebo „S tím to dopadlo!“ Tyto myšlenky jsou asi důvodem, proč mnozí zdraví jsou tak bezradní, neví, co by řekli, když se potkají s postiženým nebo nemocným člověkem. Většinou jsou to ti „ubozí a bezmocní“, kteří vyvedou zdravé z bezradnosti a trapnosti.
Utrpení očišťuje, utrpení posvěcuje
V Písmu svatém čteme:
Kdo trpěl, skoncoval s hříchem (1 Petr 4,2). To neznamená, že my nemocní lidé nejsme schopni hřešit, ale snad můžeme říct, že chuť ke hříchu se změnila. K mnoha hříchům nám naše nemoc tak jako tak znemožnila přístup, na jiné hříchy nás zašla chuť, u mnoha hříchů jsme prohlédli jejich nesmyslnost. Některé hříchy člověk překoná v průběhu dlouhé nemoci, jako zatrpklost, zoufalství, nenávist, bezbožnost atd. Chceme-li svůj život utrpení udělat poněkud snesitelným, nezbývá nám nic jiného, než skoncovat s hříchy. Nikdo to neudělá snáze než ten, kdo v životě prochází utrpením. Utrpení očišťuje, utrpení posvěcuje.
Cep v Boží ruce
Jistě si ještě vzpomínáte, jak se mlátilo na humně cepy. Tak dlouho se tlouklo do klasů, až se uvolnilo poslední zrno. Tak je tomu i s námi starými a nemocnými lidmi. Věk, utrpení, nemoci jsou cep v Boží ruce, kterým mlátí tak dlouho, až se ukáže všechno dobré, co v nás je. Teprve když se zrnko vyloupne z plev, může jít na sýpku. Teprve když dobro vyzraje a projeví se, stane se požehnáním pro naše okolí. Teprve pak jsou Boží žně u konce. Kdyby nebylo tohoto Božího cepu v lidském utrpení, byl by svět ještě pyšnější, bezbožnější a sobečtější. Utrpení je znamením Boží přítomnosti.
Most k Bohu
Když nás nepohoda počasí trápí a tísní nás samota, nezapomínejme, že každý člověk musí projít kolem kříže, chce-li dospět k pokoji a radosti. Mezi Bohem a člověkem zeje velká propast. Bez mostů ji nemůžeme překonat. Jediným mostem, který se přes ni klene, je kříž. Kdo se ho bojí dotknout, nikdy nedojde k Bohu. Utrpení a bolesti jsou současně ostruhy, které nutí vzpurné a bázlivé koně, aby přešli přes most. Utrpení není nikdy nesmyslné a bezvýznamné jen za předpokladu, že je přijímáme z Boží ruky a z lásky k Bohu.
Strouha
Na mém dřívějším působišti na ostrově Sumatra byla řeka Aek Raso. Tam, kde ústila do moře, byla široká asi deset metrů. Za přílivu bylo celé řečiště plné vody, ale když moře pokleslo a nastal odliv, zbyl jen potůček, kterým bylo možno projet na kole nebo na motorce. Podobně mi to připadá se starými a nemocnými. Když člověk uvažuje sám o sobě, zdá se mu, jak velký je proud vlastního utrpení, ale když se podívá na druhé a snaží se vžít do jejich situace, vypadá všechno jinak.
Poslední práce
Když jsem byl ještě v misiích v Indonésii, bylo mi nápadné, jak staří lidé s jistotou tušili svou smrt. Vzpomínám na 90letého Manalu. Nevím, kolikrát jsem mu udělil pomazání nemocných, ale pokaždé se znovu uzdravil. Jednou jsem ho postrádal při mši svaté a ptal jsem se lidí, zda dobrý stařec není nemocen. „Ne,“ řekli mi, „on šel včera do hor. Řekl, že brzy umře, a chce ještě jednou vidět a požehnat své syny, vnuky a pravnuky.“
Po čtrnáctidenním pochodu se vrátil zpět a do týdne zemřel. Podobně tomu bylo u starého Punga a mnoha dalších. Nebyli vůbec smutní, sklíčení nebo zoufalí, dívali se na smrt jako na stav, který je třeba přestát. Tento prostý, jednoduchý postoj ke smrti dělal jejich umírání pokojným a snesitelným
Vyšlo v časopise Světlo 42. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
