Nová biografie W. Shakespeara ukazuje,
jak dějinné události ovlivnily jeho dílo.
„Úzká souvislost života Williama
Shakespeara, jeho díla s anglickými
dějinami je průběžný fenomén,
který je svým způsobem
charakteristický pro autorovu
tvůrčí existenci.“
K tomuto závěru dospěla
profesorka Hildegarda Hammerschmidtová
– Hummelová z univerzity v Mohuči, která
přímo detektivně zkoumala
dějinné pozadí Shakespearova
života a díla. Její biografie staví
Shakespeara a jeho dílo do zcela
nového světla.
Odhalila, že zarputilé náboženské rozpory za vlády Alžběty I. a Jakuba I. tohoto umělce zasáhly mnohem více, než se dosud soudilo. „Strnulé protikatolické zákonodárství Shakespearovy doby a jejich vliv na katolické obyvatelstvo vytvářejí scénář, který byl z anglického dějepisectví takřka vymazán,“ dokazuje historička.
To je důvod, proč scházely podstatné předpoklady pro pochopení tehdejší podmíněnosti Shakespearova díla.
Věrnost Římu se pokládala za vlastizradu
Shakespeare se narodil v roce
1564 v době velkého náboženského
rozkolu v Evropě. Jindřich
VIII. se rozešel s Římem.
To mělo pro anglické katolíky dalekosáhlé
následky. Za Shakespearovy
doby (1564–1616) za
vlády Alžběty I. a Jakuba I. byli
katolíci v Anglii zbaveni svých
práv, diskriminováni, často hospodářsky
zruinováni a zbaveni
svobody pohybu. Jejich věrnost Římu platila za vlastizradu.
Protikatolický zákon vyhnal
ze země jezuity a kněze a za neuposlechnutí
hrozil jim i jejich
pomocníkům trest smrti. Po druhém spiknutí v roce 1605
museli nosit rozlišovací označení
(jako židé za nacismu).
„Sedm ztracených let“
Za Alžbětina nástupce Jakuba
I. se situace ještě více zhoršila.
Ještě jako král Skotska signalizoval
anglickým katolíkům
opakovaně toleranci a dával to
na srozuměnou i Římu. Odtud
čerpal Shakespeare a jeho souvěrci
v 90. letech stále ještě naději.
V tomto desetiletí napsal své
komedie, ve kterých šířil dojmy,
jaké si přinesl z Itálie. R. 1585
však „zmizel“ na sedm let. Toto
období bylo později označeno
jako „sedm ztracených let“.
Bylo mu právě 21, když z katolického
rodného domu utekl do
Říma, kam se již uchýlila řada
anglických katolíků, aby zde vypracovali
svou strategii, jak získat
Anglii zpět Římu. A měl podle
profesorky Hummelové všechny
důvody, aby v krizovém roce
1585 opustil Anglii a uprchl do
ciziny. Vyučoval totiž bez licence
na katolické šlechtické škole
a angažoval se v katolickém podzemí,
kryl kněze a měl styky s jezuitskými
misionáři.
Jeho dílo je obdivuhodně
těsně spjato s tehdejším historickým
vývojem. Alžběta prostřednictvím
svých cenzorů zakázala
tisk jeho dramat, ke kterým
čerpal náměty z anglických
dějin. Shakespeare reagoval pohotově
dramatem Julius Caesar,
v němž je tyran zavražděn
na otevřené scéně. A aby odvedl
pozornost od svých politicky
nebezpečných děl, zveřejnil
v roce 1600 jen nezávadné komedie
z 90. let.
Popravy vyvolaly krizi
Shakespeare se pak opět vynořil, tentokrát až v letech
1601–1603, koncem vlády Alžběty
I. Nenapsal v té době kromě Hamleta žádné další kusy.
V únoru došlo k tragické essexské revoluci, která skončila velezrádnými
procesy a popravami, při nichž byl popraven i hrabě Essex a hrabě Southampton,
Shakespearův přítel.
To vyvolalo u Shakespeara tvůrčí krizi, jak o tom svědčí další
tvorba. Psal nadále jen tragédie
a kusy s dusnou atmosférou.
Není žádný jiný vysvětlující důvod
pro tuto spisovatelovu tragiku
a náhlé ztemnění atmosféry
v dramatické tvorbě. Byl to tragický
osud hraběte Essexe a tím
i pád politické koncepce náboženské
tolerance.
Vyšlo v časopise Světlo 40. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
