Jestliže otevřeme noviny nebo
posloucháme zpravodajství,
jsme den co den informováni
o válkách, násilí, aktech terorismu
od Středního až po Dálný východ,
od Ameriky až k Africe.
Žijeme ve světě pyšných a mocných
Globalizace je provázena akty násilí a válek. Na ekonomickém poli několik málo supermonopolů usiluje o co největší zisky na úkor ostatních, a to i za cenu hladu a smrti mnoha národů a především dětí.
Ve vnitřní politice se dovídáme, že takřka všechno je polemika, zpupnost, osočování. Řešení
se hledá ve vyhrožování, stávkách a parlamentních střetech. Svět je v rukou několika málo mocných, a to vždy na úkor těch nejchudších, nejslabších anebo těch nejhodnějších, kteří
se ze zásady a ze své víry vyhýbají každé formě odporu
Ježíš přece řekl: „Blahoslavení
tiší, mírní“, nikoliv nejmocnější.
Kdyby papež vyzval poslance
v Montecitoriu, aby byli
tiší a pokorní, asi by se na protest
zvedli a odešli.
Učte se ode mne
Ale Ježíš kromě oněch osmi
blahoslavenství řekl také: „Učte
se ode mne!“ Čemu? Jak se
tvoří svět? Jak se dělají zázraky?
Vůbec ne. Jak dělat projevy plné
moudrosti? Ani to ne.
Ježíš nás nevyzval, abychom
se od něho učili, jak se dělá to či
ono, ale abychom ho napodobovali
ve smýšlení jeho srdce:
Učte
se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný
srdcem (Mt 11,29).
Zastavme se chvíli u těchto
slov z jednoho důvodu: protože
mnoho křesťanů a možná i my
sami jsme redukovali křesťanství
na pouhou doktrínu (pravdu
k věření) a na morálku (nehřešit
a praktikovat ctnosti) a Ježíše
odsouváme do nebes. Omezujeme
se na to, že ho prosíme
v těžkostech a nesnázích opakovanými
formulacemi a neobracíme
se k evangeliu, abychom ho
lépe a do hloubky poznali. Nevyhledáváme
dialog, který vychází
z našeho srdce a hledá jeho
Srdce…
Kdybychom se snažili učit se
od něho, jistě bychom pochopili,
že ho musíme napodobovat
především v tichosti a pokoře.
„Povýšil ponížené“
Již Maria rozjímala ve svém
zpěvu Magnificat o mírnosti a pokoře,
když přiznala Bohu lásku
k tomuto blahoslavenství: Shlédl
(se zvláštním zalíbením – takový
je plný význam Lukášova výrazu)
na poníženost své služebnice,
… povýšil ponížené.
Tento Boží pohled na pokorné
nesmíme přehlédnout, protože
se projevuje již ve stvoření,
při kterém dal Hospodin zazářit
svému nekonečnému bohatství
také v uskutečnění těch nejmenších
a nejnevýznamnějších věcí.
Můžeme zůstat uchváceni horským
hřebenem nebo pohledem
na zeměkouli z družice, ale nic
nás neuchvacuje tak jako prostota
nejmenšího květu, jeho
obdivuhodné konstrukce, barvy
i vůně.
Říct, že Bůh je pokorný, zní
jako hereze, a přece to můžeme
s klidem říct, protože i ve své nekonečné
velikosti Bůh nevyhledává
triumfalismus, ale všechno
dělá se střízlivostí a s mírou
a nemyslí na to, aby získal náš
potlesk. I Nekonečný má svou
umírněnost, která se nazývá pokora
a mírnost.
Ježíšova volba
A to je důvod, proč Boží
Syn při svých volbách následoval
tento Boží styl: narodil
se ve stáji, z národa, který v té
době znamenal na politické mapě
světa velmi málo. Žil skrytě
a v chudobě jako prostý dělník
až do své dospělosti a obrátil se
ve svém misijním a evangelizačním
působení na lid, který bychom
dnes nazvali proletariát,
a také své nejbližší spolupracovníky
si vybral mezi obyčejnými
rybáři a hříšníky.
Jeho kázání bylo vždy prosté
a přístupné všem. Je to řeč
silná a působivá, proto ji užil také,
když odsuzoval pýchu a pokrytectví
farizeů. Ale používal
ji i k tomu, aby nejprostším
osobám vysvětlil, že jeho cesta
není cesta prohnanosti a vychytralosti,
nýbrž cesta pravdy
a dobroty.
A konečně když přišla hodina,
aby uzavřel svou misii, dal
se uvěznit, odpovídal svým žalobcům
podle pravdy, nechal se
pohlavkovat, poplivat, bičovat,
tupit až k povýšení na kříž: vše,
aniž by klad odpor! To je mírnost
všemohoucího Boha.
Tiší a pokorní před Bohem
A docházíme k závěru, který
se může jevit jako nezvyklý.
Abychom byli opravdu mírní
a pokorní, je pro nás obtížné
nikoliv být mírní a pokorní
před lidmi, ale být mírní a pokorní
vůči Bohu.
Všichni zakoušíme, jak je
obtížné zachovat mírnost vůči
osobám, které nás urážejí, kritizují,
které nad námi chtějí vyniknout.
A naopak se nám zdá
snadné zachovat pokoru v našem
vztahu k Ježíši a k Otci.
Ale věci nejsou tak jednoduché,
jak by se zdálo.
Být mírný a pokorný před
Bohem znamená přijímat jeho
styl, jeho kritéria, jeho míry.
Znamená to ponížit se tak,
jak se ponížil Ježíš. To znamená
nečinit si od něho nárok na nic,
ani když se modlíme za uzdravení
našich drahých, o úlevu
pro chudé a trpící či o upevnění
ve víře.
Ani v těchto případech nemáme
od Pána nic vyžadovat
ani nárokovat, nýbrž přijímat
všechno od jeho nekonečné
moudrosti a dobroty v plném
přesvědčení, že on vidí dále a lépe
než my a že nakonec bude triumfovat
jen pravda a láska.
>
Vyšlo v časopise Světlo 40. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
