S příchodem léta jsme svědky opakujícího se nešvaru. Horké dny nutí lidi oblékat se lehčeji, vzdušněji a týká se to i účasti na mších. Neměli bychom však nikdy zapomínat na to, že kostel není plážové koupaliště, ale dům Boží a brána do nebe.
V Písmu svatém se píše: „
Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí to býti, aby přicházela pohoršení, ale však běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.“ (Mt 18, 7)
Problematikou cudnosti se zabývá i stále platný Katechismus katolické církve, jehož typické latinské vydání schválil a zveřejnil v roce 1997 svatý Jan Pavel II. Kromě jiných jsou tam uvedeny i tyto pasáže:
„
Čistota vyžaduje stud. Ten patří k podstatě umírněnosti. Stud chrání intimitu člověka. Stud odmítá odhalit to, co má zůstat skryto. Je zaměřen na čistotu, jejíž křehkost dosvědčuje. Řídí pohledy a gesta ve shodě s důstojností osob a jejich spojení.“ (KKC, č. 2521)
„
Stud hájí tajemství osob a jejich lásky. Nabádá k trpělivosti a umírněnosti při milostném styku; vyžaduje, aby muž a žena vzájemně respektovali podmínky vzájemného darování a konečného závazku. Stud je skromnost. Vnuká slušnou volbu oděvu. Zachovává mlčení nebo zdrženlivost tam, kde by se rýsovalo nebezpečí nezdravé zvědavosti. Stává se tak diskrétností.“ (KKC, č. 2522)
„
Neexistuje pouze stud citů, ale i těla. Vzpírá se například proti vystavování lidského těla k zvědavému prohlížení v jistých reklamách nebo proti snaze některých sdělovacích prostředků zacházet příliš daleko při odhalování intimních věcí. Stud určuje životní styl, který umožňuje odolávat vábení módy a nátlaku převládajících ideologií.“ (KKC, č. 2523)
Je všeobecně známo, že nezřízenou tělesnou touhu nebo žádostivost může vyvolat už pohled na příliš odhalené a vyzývavě oblečené lidské tělo. Zvlášť velké nebezpečí představuje nedodržování cudnosti u dospívajících mladíků a mužů, kteří žijí v nuceném či dobrovolném celibátu. Pro tuto poměrně početnou skupinu příslušníků silnějšího pohlaví je velkým nebezpečím necudné oblékání žen v kostelích. Bohužel právě ženy často hřeší v tomto směru, a proto bude vhodnému oblečení žen v kostelích věnován tento článek.
Dodržování zdrženlivosti v oblékání obvykle není problémem v chladných obdobích roku, tedy na podzim, v zimě, na jaře, někdy i během náhlých ochlazení v letních měsících. Tehdy chladné počasí nutí člověka co nejvíce se zahalit. Problémy nastávají až během letních veder. V civilním životě nejsou natolik přísné normy oblékání, avšak když přicházíme do kostela, Domu Božího, měli bychom vyjádřit úctu k přítomnému Bohu i svým zevnějškem. Pokud kněz natolik obětuje vlastní pohodlí, že i v největším horku slaví mši svatou oděn v liturgickém oděvu, měli bychom se i my obléci co nejméně vyzývavě. Nezapomínejme také na to, že Panna Maria i jiné ženy, které přicházely do styku s Pánem Ježíšem, zažívaly ve své vlasti mnohem větší horka než my, ale vždy se oblékaly cudně a měly zahalené téměř celé tělo.
Ženské oblečení s odhalenými zády, rameny, či dokonce břichem, a oblečení se zvýrazněnými prsy jsou absolutně nevhodné do kostela. Nehodí se také oděvy z průsvitných materiálů, a to jak u žen tak i u mužů. Chvályhodný je zvyk žen zahalovat si během mše svaté hlavu závojem nebo jinou pokrývkou hlavy.
V zásadě platí, že v kostele by měly zůstat ženy ženami, muži by však měli zůstat muži a mělo by to být zřetelné i na oblečení. Bůh nás přece stvořil jako „
muže a ženu“ (Gn 1,27). Kde jinde by měly být jasně rozlišeny pohlaví i svým oblečením, jestliže ne v katolickém kostele? Platí to ostatně i o vstupu žen do kostela v kalhotách. Proto by muži měli mít v kostele kalhoty a ženy sukně. Mnohým čtenářkám a čtenářům se bude zdát tento postoj přehnaným puritánstvím, je třeba si však uvědomit, že Tradice, ani novodobé dějiny Katolické církve až do 20. století neznaly fenomén ženských kalhot.
V této souvislosti je třeba konstatovat, že v západní křesťanské civilizaci bylo od 14. století užívání kalhot jako vnějšího oděvu výsadou mužů, avšak v jiných kulturách nebyly kalhoty žen neznámým pojmem. Kalhoty patřily k tradičnímu oblečení žen v arktických oblastech, kde bylo jejich úkolem chránit ženy před chladem. U eskymáckých žen vznikl typický ženský oděv ve formě jakéhosi overalu, který vznikl sešitím kožené kazajky a kalhot. I v mnoha pohanských kulturách Asie a Dálného Východu nosily ženy kalhoty, které však byly v oblasti klína zahalené pláštěm nebo sukní. U germánských a slovanských předků dnešních obyvatel Evropy před jejich christianizací byly dámské kalhoty rovněž běžnou součástí oděvu.
Kalhoty u žen byly běžné i v oblastech Středního Východu, ba dokonce byly v těchto oblastech považovány za exkluzivní ženské oblečení. Naproti tomu muži Středního Východu nosili dlouhé tuniky, které jsou součástí jejich oblečení dodnes. Právě široké harémové ženské kalhoty perských, tureckých, syrských a arabských žen způsobily v 18. století rozruch v Evropě a posloužily západním ženám jako vzor a inspiraci pro vlastní experimenty s kalhotami.
Od počátku Velké francouzské revoluce v roce 1789 vznikala různá aktivistická ženská sdružení, jako například „Společnost revolučních republikánských žen“, v nichž některé ženy prosazovaly emancipační požadavky a provokativně se objevovaly v pánských kalhotách. Ještě během Velké francouzské revoluce, v roce 1793, však byla všechna ženská sdružení zakázaná a „Pantalons“ pro ženy byly povoleny pouze na základě osobních povolení od městských úřadů. Zní to neuvěřitelně, ale tento zákon byl zrušen až v roce 2013, i když v praxi byl již dávno předtím často porušován.
Během Americké války za nezávislost či během Napoleonských válek v Evropě ženy dobrovolníků pomáhaly ve vojenských táborech. Jejich úlohou bylo starat se o kuchyni, o raněné, atd. Nosily uniformu, jejíž součástí byla volná kalhotová sukně v orientálním stylu anebo kalhoty, které byly zakryty sukní.
I v první polovině 19. století bylo v Evropě a Severní Americe nemyslitelné, aby ženy nosily kalhoty. Významný průlom nastal v roce 1851, kdy Elizabeth Smith Millerová, aktivistka za práva žen, z praktických důvodů začala používat při pracích v zahradě široké kalhoty po kotníky, zakryté sukní po kolena.
Toto oblečení na způsob „tureckého kostýmu“ vzbudilo velký rozruch, především díky emancipačnímu ženskému časopisu The Lily, jehož vydavatelkou byla Millerové přítelkyně Amelia Bloomerová.
Nový trend, „bloomerismus“, si osvojovaly radikalistky v Severní Americe a v Západní Evropě. Začaly se politicky angažovat za rovnost žen a reformu ženského oblečení. V konzervativní společnosti však neměly velkou naději na úspěch. Docházelo dokonce i k zatýkání žen, které se provokativně objevovaly na veřejnosti v zakázaném mužském oblečení. Nakonec i Elizabeth Smith Millerová a Amelia Bloomerová se vzdaly marného zápasu o radikální reformu ženského oblečení a raději se vrhly do boje za politickou rovnost a volební právo pro ženy.
Ve Francii vzbuzovala svým oblečením rozruch už spisovatelka George Sandová, která měla zálibu v pánských kravatách, kalhotách a kouření doutníků. Její pozdější milenec, skladatel Fryderyk Chopin, byl napoprvé šokován jejím zjevem, který komentoval slovy: „
Jak je ta Sandová nesympatická! Je to vůbec žena? O tom bych pochyboval.“
V případě Sandové však jde o výjimku. Ve Francii bylo v té době nošení kalhot u žen zakázáno. Výjimky byly povoleny pouze na základě žádosti. Pokud si chtěla žena obléci kalhoty, musela si podat písemnou žádost, v níž uvedla důvod, pro který si chce obléknout kalhoty. Tato povolení však byla vzácností až do roku 1909, kdy byl ve Francii přijat dekret schvalující ženám obléci si kalhoty pouze při jízdě na kole a na koni.
Celkově možno říci, že dámské kalhoty se rozšířily téměř výhradně jako spodní prádlo a od 80. let 19. století jako sportovní oblečení, aby nebyly zásadním způsobem zpochybněny tradiční společenské funkce.
I ve sportu však přetrvával konzervativní pohled na ženské oblečení. Například v tenise, kam byly ženy přijaty na turnaje od roku 1879, byly kalhoty u žen tabu až do 30. let 20. století. Když se ve 30. letech 20. století odvážily některé profesionální tenistky hrát na Wimbledonu v šortkách, postaraly se o šokující skandál. Tenisové svazy se nechaly slyšet, že tenistky by měly demonstrovat smysl pro tradici a řídit se zásadami pro oblečení dámy v společnosti. Tedy ani v prvních desetiletích 20. století západní křesťanská civilizace nerespektovala dámské kalhoty jako vhodné společenské oblečení žen.
Během první světové války, kdy odešli muži na fronty, musely práci v továrnách převzít ženy a v té době se kalhoty etablovaly jako součást funkčního ženského pracovního oděvu v zaměstnání. Jenomže tyto kalhoty byly ve většině případů přikryté dlouhými zástěrami. Před pracovní směnou a po ní se však pracující ženy povětšinou převlékaly do civilních oděvů bez kalhot.
I ošetřovatelky za první světové války nosily kalhoty ke kolenům, oblékané pod sukni.
Až do 60. let 20. století byly kalhoty u žen akceptovány pouze jako pracovní a sportovní oděv, respektive jako domácí úbor, a to i přes četné pokusy některých významných osobností ženského světa prosadit kalhoty jako součást společenského oděvu žen. Herečky jako Marlene Dietrichová vystupovaly pravidelně v elegantních kalhotových kompletech od 30. let 20. století a dokonce i Eleanor Rooseveltová, první dáma USA, se objevila v roce 1933 při formální příležitosti v kalhotách.
Až od šedesátých let 20. století začali módní návrháři jako André Courrèges a Yves Saint Laurent navrhovat formální a elegantní dámské kalhoty pro oficiální a slavnostní příležitosti. Trvalo to však celá desetiletí, než je ženy mohly nosit za všech okolností.
Je třeba v této souvislosti připomenout, že mezi odpůrce nošení kalhot u žen patřily tak velké osobnosti Katolické církve jako páter Pio a G. K. Chesterton. V každém případě však Katolická církev nikdy nepřijala kalhoty jako vhodné vnější oblečení do kostela.
Je možné, že budu jako autor tohoto článku obviňován z přepjatého puritánství, v každém případě si však stojím za svými argumenty. Svou nebohou mamku, která zemřela v roce 2007 ve věku 80 let, jsem nikdy neviděl na veřejnosti nosit kalhoty jako vnější oblečení. A už vůbec ne v kostele. Pouze v zimních měsících, při silných mrazech, si oblékla kalhoty, které však zakrýval dlouhý kabát, dosahující až níže kolen. Nikdy však nenosila kalhoty v létě. U našich rodičů a prarodičů byly kalhoty u žen jako součást společenského oblečení neznámým pojmem.
Snad ještě jednu osobní zkušenost. Napsal jsem několik článků o našem nebohém knězi Janu Hermanovském, který byl v roce 2005 zavražděn při vykonávání misijního poslání v Rusku. Při shromažďování faktů o tomto našem knězi jsem mluvil i s Monikou Hermanovskou, sestrou zemřelého kněze. Řekla mi, že její bratr byl přísný puritán, a to nejen ve vztahu k jiným lidem, ale především sám k sobě. Často se postil a žil mimořádně skromným životem. Než se stal knězem, bydlel jistý čas jako kostelník na faře při farním kostele Narození Panny Marie ve Vranově nad Topľou. Jednou za ním přišla sestra Monika v kalhotách, ale Ján Hermanovský ji, vlastní sestru, okamžitě poslal pryč z fary a řekl jí, že se může vrátit, pokud přijde vhodně oblečená. Monika Hermanovská mi řekla, že to bylo jedinkrát v životě, když měla oblečené kalhoty. Už nikdy více si je neoblékla.
Zajisté není důvod zpochybňovat nošení kalhot u žen na veřejnosti, ale do kostela ženské kalhoty jednoduše nepatří. Snad s výjimkou silných mrazů v zimních měsících, kdy je možné tolerovat teplé kalhoty u žen s tou podmínkou, že budou zakryty dlouhým kabátem. Za žádných okolností by však kalhoty neměly být vnějším oblečením žen v létě. Pokud nejsou silné mrazy, ženy by měly mít v kostele zásadně jenom sukně. Rozhodně však ne krátké sukně. V žádném případě by do kostela neměla vstoupit žena se sukní nad kolena. Ideální by bylo, aby měly ženy zahalenou celou postavu, ale v letních vedrech jsou sukně po kolena přijatelné i u žen. Jsou dokonce i z praktického hlediska vhodnější než kalhoty, protože sukně jsou vzdušnější a tělo se pod nimi tolik nepotí.
Nuže, co dodat na závěr? Vysloveně provokativní oblečení nejenže uráží Boha a věřící lid, ale degraduje i samotnou ženu, která takové nevhodné oblečení nosí. Každá žena by měla mít soudnost a sama předejít znehodnocení důstojnosti sebe samé.
Karol Dučák
