Má sto let, je nejstarším italským knězem a kněžími jsou i jeho čtyři synové. Spolu se třemi sestrami, jejich pěti vnoučaty a dalšími známými se začátkem června setkali v katedrále v Rimini, aby poděkovali za otcovo kulaté jubileum a nevšední životní příběh.
I na Slovensku máme kněze, kteří se pro duchovní povolání rozhodli po smrti manželky.
Má sto let, je nejstarším italským knězem a kněžími jsou i jeho čtyři synové. Spolu se třemi sestrami, jejich pěti vnoučaty a dalšími známými se začátkem června setkali v katedrále v Rimini, aby poděkovali za otcovo kulaté jubileum a nevšední životní příběh.
V uplynulých dnech o něm psala mnohá média včetně týdeníku
Famiglia Cristiana či portálu
Vatican Insider.
Přání pátrá Pia
Probo Vaccarini se narodil v roce 1919. Události druhé světové války ho zavlály až do Ruska. Po návratu začal pracovat na železnici, poznal se s učitelkou Annou Marií a vzal si ji za manželku.
Společně se vydali do San Giovanni Rotondo za Páterem Piem, kterého již za života provázela pověst svatosti. "
Mějte svatou a početnou rodinu," popřál novomanželům "zázračný mnich", který zemřel v roce 1968.
A stalo se. Během třinácti let se manželům narodilo sedm dětí. Nejstarší dceři dali jméno Maria
- po matce a Pia - po světci.
Šťastné manželství však přetrvalo jen osmnáct let - v roce 1970 Anna Maria zemřela. Měla pouhých 45 let.
Probo, který měl v té době 51, se rozhodl pro nový vztah. Duchovní. Stal se jáhnem a v roce 1988, kdy měl už téměř 70 let, ho biskup vysvětil za kněze.
Co na to jeho děti? "
Vždy byl velmi zbožným mužem a to, že se stane jáhnem, jsme vlastně očekávali. Ale když nám řekl, že se chce stát i knězem, zůstali jsme překvapeni,"cituje Vatican Insider syna Giuseppeho, který je knězem stejně jako bratři Francesco, Giovanni a Gioacchino.
Jelikož Probo Vaccarini celý život prožil v Rimini - kromě vynuceného pobytu v Rusku a krátkodobých poutí do San Giovanni Rotondo -, místní biskup ho po vysvěcení pověřil správou malé farnosti na severu města.
V posledních letech žije u jediné svobodné dcery, hodně čte a napsal už i vlastní autobiografii. "
Navzdory věku každý den jde do kostela na mši. Svou víru prožívá s neskutečným zápalem," dodává syn Giuseppe.
Od PTP přes KDH ke kněžství
Ještě napínavější životní příběh má za sebou 90-letý kněz Bratislavské arcidiecéze
Marián Kolník. Narodil se v roce 1928 v Hrachovišti v okrese Nové Mesto nad Váhom "
Otec měl čtyři hektary pole, koně, dvě kravičky. Rodiče se měli co ohánět, protože nás bylo osm dětí,"
zavzpomínal si na své dětství pro Karloveské noviny.
Jelikož se chtěl stát misionářem, po maturitě v roce 1949 vstoupil do noviciátu k verbistům v Nitře. Životní plány mu ale tak jako mnoha jiným zkřížila Barbarská noc z 13. na 14. dubna 1950, kdy komunisté pod krycím názvem Akce K spustili likvidaci mužských klášterů.
"
Kolem jedenácté v noci přišli příslušníci StB, dali nám půlhodinu na to, abychom si sbalili nejpotřebnější věci a pak nastoupili do autobusu. Vyložili nás v Kostelní u Brna, kde měli klášter redemptoristé," řekl otec Marián.
Po dvouměsíční internaci ho poslali stavět Přehradu mládeže na Váhu pri Púchove, později spolu s dalšími řeholníky a kněžími skončil v Čechách v pomocných technických praporech (PTP).
"
Jednoho dne si mě zavolali do kanceláře a oznámili mi, že přišel telegram se zprávou, že mi zemřela máma. Dostal jsem propustku a odebral jsem se v noci vlakem domů, abych stihl pohřeb. Celou noc jsem byl v tom, že máma nás opravdu opustila," vzpomíná kněz, který zůstal zaražený, když na nádraží v Novém Městě nad Váhom potkal svou matku.
"
Rozběhli jsme se naproti sobě a padli si do náručí. Řekla mi, že na pohřeb jsem neměl jít já, ale někdo jiný z rodiny, volal se Ján. V telegramu prostě zaměnili jméno Jan za Marián, " uzavírá smutno-směšnou událost.
---------------------------------------------
Kněze-vdovce mají i v Košicích
Kaplanem ve farnosti Košice-Jih je 65-letý Štefan Nebesňák,
který byl za kněze vysvěcen teprve před třemi lety.
V minulosti působil jako lékař,
po smrti manželky v roce 2009 se rozhodl vydat kněžskou cestou.
"Zejména v posledních letech lékařské praxe
jsem se snažil pacienty povzbuzovat a posouvat dopředu duchovně,
zvláště také ve víře.
Mnozí potřebovali to duchovní mnohem víc než to tělesné,"
řekl před několika lety pro časopis košických bohoslovců Boromeo.
S některými pacienty je v kontaktu dodnes.
"Nevzpomínají na léky, které jsem jim předepsal,
ale na laskavý přístup, na duchovní povzbuzení
a hlavně povzbuzení ve víře,"
dodal Nebesňák.
---------------------------------------------
Po propuštění z PTP v roce 1953 se zaměstnal v Hydrostavu v Trenčíně. V roce 1960 se oženil, později vystudoval Ekonomickou univerzitu v Bratislavě a stal se stavebním inženýrem.
"
Pak jsem se dlouhá léta ve výzkumném ústavu živil tím, že jsem ,vykrádal' patenty a moudrosti na automatizační stroje ze Západu. Důvod byl jednoduchý. K tomu, aby byli naši inženýři schopni něco zkonstruovat, potřebovali návod ze Západu," směje se otec Marián.
V roce 1989 odešel do důchodu, vyučoval náboženství a dokonce se stal okresním předsedou KDH v Novém Městě nad Váhom. Když v roce 1994 završil studium teologie, dostal možnost působit jako trvalý jáhen.
Po smrti manželky ho v roce 2010 ve věku 81 let bratislavský arcibiskup Stanislav Zvolenský vysvětil na kněze. Přítomní byli i jeho dva synové a dcera.
"
Drahý otče, v první řadě zůstaň dobrým a krásným člověkem, jak to bylo doposud. Buď dobrým otcem pro všechny Boží děti v duchu Kristova kněžství," popřál novoknězi na konci slavnosti syn Marián.
Do sakristie přes zpovědnici
Komunistický režim zasáhl i do života dalšího kněze, jehož pozemský příběh se završil jen před několika týdny.
Zoltán Reiter se narodil v roce 1926 v Liptovském Mikuláši. Po druhé světové válce chtěl jít studovat právo, ale kvůli německému příjmení ho nepřijali. Alespoň on si to vždy tak vysvětloval.
Nakonec se rozhodl pro teologii. V červnu 1950 ale komunisté kněžský seminář ve Spišské Kapitule, který navštěvoval, rozpustili.
"
Biskup Ján Vojtaššák byl tehdy internován na biskupském úřadě. Zavřeli ho do jednoho pokoje bez kontaktu s vnějším světem. Před odvlečením do vězení však stihl na papír napsat jména seminaristů 4. a 5. ročníku a dopsat poznámku, že uvedení bohoslovci mohou přijmout kněžské svěcení od biskupa, který byl tehdy na svobodě. Dokument vynesla z jeho pokoje kuchařka na podnose pod talířem," popisuje pohnuté chvíle generální vikář Spišské diecéze Anton Tyrol.
Jelikož v té době byl na svobodě už jen jediný biskup, Róbert Pobožný z Rožňavy, spišské bohoslovce tajně vysvětil v nemocnici, kde byl hospitalizován.
Zoltán Reiter mezi nimi nebyl. Navštěvoval teprve třetí ročník, takže na Vojtaššákově seznamu nefiguroval. Po zavření semináře se tak vrátil domů, založil si rodinu a spolu s manželkou Marií vychovali dvě dcery.
"
Když jsem v září 1990 nastoupil do Liptovského Mikuláše jako správce farnosti, Zoltánova paní manželka byla těžce nemocná a krátce nato zemřela. Po pohřbu Zoltán přišel poděkovat do kanceláře a přitom zmínil, že má ukončeny tři ročníky teologie a že pokud budu v kanceláři potřebovat s něčím pomoci, mohu s ním počítat," vzpomíná Tyrol.
Když o aktivním farníkovi vyprávěl tehdejšímu spišskému biskupovi Františkovi Tondrovi, dočkal se překvapivé reakce: "
Pokud Zoltán chce, může nastoupit do semináře a po doplnění zkoušek ho mohu vysvětit na kněze."
Když mu to Tyrol oznámil, překvapený vdovec odpověděl: "
Ale já toho nejsem hoden ..." Po chvíli však dodal: "
Dobře, půjdu."
Kněžské svěcení přijal jako 66-letý od biskupa Tondry v roce 1992 přímo v liptovskomikulášském kostele svatého Mikuláše.
"
Občas jsme spolu mluvili o rodině a o celibátu. Zoltán byl člověkem, který o těchto věcech nepříliš rád diskutoval. Zastával názor, že obě formy jsou dobré a přiměřené pro příslušné stavy. Říkal, že kdo se jakou cestou vydal, takovou má jít a že Církev velmi dobře ví, co dělá, když na kněze vysvěcuje svobodné muže. Zdůrazňoval, že žít v manželství nebo v celibátu je vždy hlubší skutečnost, než jak se o tom většinou píše," říká Tyrol.
Zoltán Reiter se nakonec dožil úctyhodných 93 let, zemřel 8. června. "
Nade vše jsem si na něm vážil, že rád zpovídal. Jednou, když už byl v důchodu, mi řekl:,Nikdy jsem nešel do sakristie rovně. Vždy přes zpovědnici'," vzpomíná Tyrol, který byl i kazatelem na pohřbu otce Zoltána v rodném Liptovském Mikuláši.
Imrich Gazda
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 27. 6. 2019 naleznete
zde.
