Přinášíme slovenský pohled z pera Lukáše Obšitníka převzatý ze stránek www.postoj.sk:
Čeští protestanté by mohli připustit, že dějiny jejich země nejsou jen dějinami husitů.
V Čechách se v uplynulých týdnech opět rozhořely spory kolem obnovení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí.
Akademický sochař Petr Váňa - zhotovitel rekonstrukce sloupu - se spolupracovníky 29. května dorazili na Staroměstské náměstí a na místě původního umístění odstranili dlažební kostky, odkryli desku, která připomíná původní umístění sloupu, a plánovali pokračovat dále v přípravě jeho konečné obnovy. Zastavila je však policie, k zahájení stavby totiž neměli všechna potřebná rozhodnutí.
Spolek na obnovu sloupu v následujících týdnech pomocí pronajaté lodě přepravil rekonstrukci sloupu do Prahy, v současnosti kotví u Karlova mostu a je připraven na další realizaci.
Samotný sloup je se všemi svými částmi totiž už delší dobu téměř úplně hotový, sochař Váňa ho zhotovoval posledních 20 let pomocí sbírky i na vlastní náklady. Vznikl kolem něj velmi zajímavý příběh. Jeho dílo si přitom získalo vysoké uznání od respektovaných akademických odborníků, např. od
profesora Jana Royta, prorektora Univerzity Karlovy, také od
docenta Jiřího T. Kotalíka, rektora Akademie výtvarných umění v Praze a bývalého generálního ředitele Národního památkového ústavu.
Aktivita spolku samozřejmě znovu vyvolala bouřlivou veřejnou diskusi a 21. června zastupitelstvo hlavního města Prahy opět
odmítlo schválit obnovu sloupu.
Zastánci obnovy své současné v jistém smyslu "partyzánské" jednání vysvětlují tím, že platné stavební povolení, které jim v roce 2017 vydala městská část Praha 1, bylo účinné do 22. června tohoto roku. Potřebovali ho proto využít a v případě zahájení stavby mají potom 5 let na její dokončení. Od roku 2014 mají současně i schválení příslušného oboru památkové péče. Stále jim však chybí rozhodnutí o záboru veřejného prostranství, které je třeba na platné zahájení stavby.
Konec 30-leté války, nikoli porážka na Bílé hoře
Úroveň diskuse v médiích i mezi poslanci pražského zastupitelstva dodnes svědčí o hlubokém rozdělení nad historickými tématy, resp. lépe řečeno o zpolitizování historie.
Pro odpůrce totiž sloup stále chybně symbolizuje porážku českých protestantských stavů na Bílé hoře vojsky habsburské monarchie, a tedy pokud i neospravedlňují jeho násilné stržení davem na konci roku 1918, jeho obnovu si neumějí představit.
Přitom historici mají jasno, že s porážkou na Bílé hoře z roku 1620 měl sloup společné jen velmi málo. Už jen z toho důvodu, že jeho odhalení se událo 30 let po ní a vázalo se k jinému konfliktu.
V roce 1648 se totiž obyvatelům Starého a Nového Města Prahy podařilo ubránit před obléháním a pleněním ze strany švédského vojska, které do Čech vpadlo v poslední fázi 30-leté války, velkého celoevropského konfliktu mezi katolíky a protestanty. Pražský zápas byl posledním konfliktem této války.
Pražské Staré Město následně od císaře Ferdinanda III. dostalo jako projev uznání do svého znaku "ruku s mečem", která je dodnes součástí i erbu hlavního města Prahy. A právě na připomenutí této úspěšné obrany města a jako dík za konec 30-leté války byl vztyčen Mariánský sloup. Vyhotovil ho Jan Jiří Bendl, který je považován za nejvýznamnějšího českého sochaře z období baroka.
Po jeho odhalení se začala rekatolizace českých zemí, ale samotný sloup nesl jiné poselství.
Pokud se kritika obnovy sloupu zaměřuje na násilnou politiku ze strany katolíků, pravdou je i to, že husitská strana v tomto směru přinejmenším nebyla nic dlužná. Přitom
socha Panny Marie v tomto kontextu nemá až takový proti-protestantský výraz, protože samotný Jan Hus patřil mezi její důrazné ctitele.
Veřejné diskusi navíc nijak neprospívá, když se do ní zapojí čelní státní úředníci způsobem podobným tomu, který předvedl současný pražský primátor Zdeněk Hřib z hnutí Piráti. Ten totiž minulý týden
.přirovnal Mariánský sloup ke Stalinovu pomníku. "
Replika sloupu může být nepochybně vystavena někde v muzeu s odpovídajícím výkladem, který události kolem něj zasadí do historického kontextu. Jinak bychom brzo mohli čelit pokusům komunistů o obnovu monstrózního pomníku Stalina na Letní (tzv.,Fronty na maso'), coby celoevropsky unikátní připomínky tehdejšího výtvarného vyjádření" uvedl Hřib pro pražský Deník. Může existovat absurdnější přirovnání? Rázně se vůči němu
ohradil pražský kardinál Dominik Duka.
Příspěvek architekta Petra Kučery
Příspěvek do diskuse nejen o symbolice, ale i jiných aspektech Mariánského sloupu, které zůstávají stranou sporu.
Příspěvek najdete na FC Petra Kučery -
www.facebook.com/petrkucera85/ pod názvem
Mariánský sloup trochu jinak...
ZDE
Podnětný příspěvek do debaty naopak přinesl mladý pražský architekt Petr Kučera, který poukázal na kontext a vývoj celého Staroměstského náměstí. Tento prostor se totiž samozřejmě historicky vyvíjel a doplňoval. V roce 1915 k Mariánskému sloupu přibyl velký Pomník mistra Jana Husa, který spolu se sloupem a okolními stavbami tvořil významový a urbanistický koncept. Stržením sloupu podle Kučery "
Pomník Jana Husa ztratil svůj symbolický a hmotový protějšek, stejně jako urbanistický kontext. Prostor Staroměstského náměstí zůstal urbanisticky rozvrácen ..."
Kalich je na Týnském chrámu zpět
Na východní straně Staroměstského náměstí stojí tzv. Týnský chrám (Kostel Matky Boží před Týnem), který je jedním z nejvýznamnějších (a nejkrásnějších) pražských gotických kostelů. Na jeho místě do 14. století stál románský kostel zasvěcený Panně Marii. Díky jeho široké úctě a oblíbenosti se počátkem 14. století přestavěl na gotickou stavbu, na níž se podíleli přední umělci té doby.
V 15. století si kostel podmanili husité a stal se jedním z jejich hlavních chrámů. K jeho výzdobě přidávali vlastní prvky, např. sochu husitského krále Jiřího z Poděbrad či kalich jako symbol husitského přijímání pod oběma způsoby umístěný na průčelí budovy. Husitům sloužila stavba až do roku 1621, kdy po bitvě na Bílé hoře kostel opět připadl katolíkům. Ti v následujících letech z výzdoby chrámu sňali víceré husitské prvky, např. kalich, v roce 1626 sochu krále Jiřího nahradili reliéfem Madony.
Je to hodné zmínit proto, že v roce 2017 na podnět České biskupské konference byl velký pozlacený kalich - jeden z hlavních symbolů husitství - na průčelí Týnský chrámu vrácen. Přitom chrám dnes stále slouží jako katolický kostel.
Katoličtí biskupové se tento krok rozhodli udělat jako gesto smíření. Kardinál Duka tehdy v očekávání obnovení Mariánského sloupu
vyslovil ve Zpravodaji Pražské arcidiecéze přání, aby na Staroměstském náměstí byly "
přítomny tradice, kterými náš národ prošel - socha Mistra Jana Husa, mariánský sloup i zlatý kalich na průčelí Týnského chrámu. To, že vždy v minulosti nemusel mít každý absolutní pravdu, nikdo z nás dnes nepopírá. Proto by mohlo jít o jistou formu odčinění chyb, které se v minulosti staly.
Stejné poselství v publikaci uvedl profesor Zdeněk Kučera vyučující dogmatiku na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Podle něj "
z doktrinálního hlediska Církev československá husitská nijak nebrání úctě k Bohorodičce a mariánské zbožnosti. Naopak, matka Páně je považována za klíčovou v dějinách spásy a je jí vzdávána úcta. (...) Bude svědectvím o smíření křesťanů v naší vlasti, až sluneční paprsky budou ozařovat mariánský sloup a zlatý kalich v průčelí Týnského chrámu".
Katolíci ústupek ke smíření udělali, mohla by tak učinit i protistrana. České dějiny totiž nejsou jen dějinami husitů. Když staroměšťané v roce 1648 ubránili Prahu před Švédy, udělali to i v zájmu Čech, nejen katolíků.
Lukáš Obšitník
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 27. 6. 2019 naleznete
zde. Za pozornost stojí i
diskuse pod článkem.
