Klasická křesťanská kréda se otevírají prohlášením o víře v jednoho Boha, Stvořitele nebe a země. Monoteistická představa Boha hrála velkou roli v myslích již nejstarších církevních spisovatelů - apoštolských otců.
Pro nejstaršího z nich, Klementa, který byl římským biskupem na konci 1. století, je Bůh "Otec a Stvořitel celého kosmu", "všemocný Stvořitel a Pán vesmíru" či "Stvořitel a Pán všech věcí" (1).
Apoštolští otcové sice nebyli systematickými teology, ale plně si uvědomovali, že monoteismus představuje dělící linii mezi křesťanstvím a pohanstvím. Své představy o Bohu apoštolští otcové čerpali z Bible a pozdního židovství, a jen málokdy z dobové filozofie.
V Klementových odkazech na Bohem ustanovený řád kosmu však lze zaslechnout ozvěny pozdního stoicismu. Infiltrace laického myšlení je ještě zjevnější u církevních otců, kteří plnili funkci apologetů.
Apologeti představují skupinu křesťanských spisovatelů 2. a 3. století v prostředí Římské říše. Byli filozoficky vzdělanými obhájci křesťanství proti pohanským předsudkům panovníků a proti námitkám filozofických škol a gnostiků. Ve svých obranných spisech, které adresovali císařům, usilovali přesvědčit je o mravní převaze křesťanství a jeho neškodnosti pro stát.
Nejstarší apologii, která se nám zachovala pouze ve zlomku (2), napsal Quadratus, o kterém nemáme bližší životopisné informace. Svou obhajobu předal pravděpodobně v roce 125/126 císaři Hadriánovi, když tento nějaký čas pobýval v Aténách.
Nejstarší zachovaná Apologie
Nejstarší zachovaná obhajoba křesťanství je od aténského filosofa Aristida, který se i po obrácení na křesťanství nadále živil výukou filozofie (3).
Aristides Athénský otevřel svou apologii, adresovanou nejprve císaři Hadriánovi (117-138) a později v revidované podobě Antoninoni Piovi (138-161), přehledným důkazem existence Boha, který je založen na Aristotelově argumentu z pohybu.
Uvažování nad řádem a krásou vesmíru přesvědčilo tohoto aténského filozofa, aby uvěřil v existenci nejvyššího Bytí, které je prvním hybatelem a které, ačkoli samo zůstává neviditelné, přebývá při svém stvoření. Fakt, že existuje kosmos, vyžaduje existenci božského umělce, který by ho organizoval.
Bůh je Vládce a Pán, který stvořil vše pro člověka. Realita vznikla z ničeho na příkaz Toho, který nepodléhá zkáze, je neměnný a neviditelný. Jedině Bůh je nestvořený, bez počátku i konce. Nemá podobu, hranice, pohlaví. Nebesa ho neobsahují (v těchto slovech nacházíme kritiku panteistického stoicismu a jeho ztotožňování Boha se světem), naopak, Bůh obsahuje nebesa a obsahuje vše, co je viditelné a neviditelné. A proto křesťané uznávají "Boha, Stvořitele a Tvůrce všeho ... a neuctívají žádného dalšího Boha kromě něho" (4).
Učení křesťanů je bránou světla
Císař je pro aténského apologetu hledačem pravdy, kterému by on jako filozof chtěl rozumovými argumenty zpřístupnit svou vlastní cestu k pravdě: "
Pociťoval jsem potřebu ukázat pravdu těm, kteří po ní touží a hledají budoucí svět" (5).
Z Aristidových slov mluví nadšení novoobrácence, který po dlouhém hledání našel náboženství křesťanů a mohl vyznat: "
Jejich učení je branou světla" (6).
Vyplatí se začíst do Aristidova díla, které spatřilo světlo světa někdy mezi lety 124 a 140. Přinášíme překlad úryvků z 1., 2. a 15. kapitoly jeho apologie:
1 (1) Císaři můj, na svět jsem přišel skrze Boží prozřetelnost a když jsem pozoroval nebe, zem a moře, slunce, měsíc a ostatní, žasl jsem na jejich uspořádáním. (2) Když jsem viděl, jak se svět a všechno, co je v něm, pohybuje přiměřeně nutnosti, pochopil jsem, že je to Bůh, kdo jím pohybuje a udržuje ho. A to, co vším pohybuje, je silnější než to, co je pohybováno, a to, co všechno udržuje, je silnější než to, co je udržované.
2 (1) Poté, co jsem mluvil o Bohu tak, jak jsem nejlépe uměl, nyní chci přejít k lidstvu, abychom viděli, kdo má podíl na pravdě a kdo na omylu. (2) Císaři můj, je zjevné, že v tomto světě existují tři druhy lidí: ctitelé vašich takzvaných bohů, židé a křesťané. Uctívači mnohých bohů se dělí dále na tři druhy: Chaldejci, Řekové a Egypťané. Totiž tito se stali pro ostatní národy původci a učiteli uctívání a klanění se bohům s mnoha jmény.
15 (1) Křesťané odvádějí svůj původ od Pána Ježíše Krista. Tento je znám jako Syn nejvyššího Boha, který skrze Ducha sestoupil z nebe k spáse lidí. A narodil se ze svaté Panny, bez semene a pomíjivosti, přijal tělo, a v dceři člověka býval Boží Syn. To je z Evangelia, které se před krátkým časem vyprávělo u nich, protože bylo kázané, vyučované. Z tohoto Evangelia i vy, když ho přečtete, poznáte sílu, která je nad Ním. (2) Tento Ježíš se narodil ze židovského lidu. Měl dvanáct učedníků, aby se naplnila jeho ekonomie. Tento Ježíš byl proboden židy (a zemřel a byl pohřben), a [křesťané] říkají, že po třech dnech vstal z mrtvých a vystoupil do nebe. A pak těchto dvanáct učedníků vyšlo do provincií světa a vyučovali o velikosti jeho majestátu ve vší počestnosti a skromnosti. Proto jsou ti, kteří i nyní slouží nimi ohlašované spravedlnosti, nazýváni křesťany a jsou obecně známí. (3) Ale křesťané, ó císaři, protože chodili sem a tam a hledali, našli pravdu. A jak jsme vyrozuměli z jejich spisů, k pravdě a přesnému poznání mají blíže než ostatní národy. Neboť znají Boha, Stvořitele a Tvůrce všeho, skrze něhož je vše a od něhož je všechno, skrze jednorozeného Syna a Ducha Svatého, a neuctívají žádného dalšího Boha kromě něj. Vlastní příkazy Pána Ježíše Krista, které jsou vryté do srdcí, a dodržují je v očekávání zmrtvýchvstání a života budoucího věku.
Poznámky:
1. 1 Clem 19,2; 20,1; 33,2.
2. Eusebius, Historia ecclesiastica 4,3,1-2.
3. Hieronymus, De viris illustribus 20.
4. Apologia 15,3.
5. Apologia 16,6.
6. Apologia 17,6.
Michael Fiedrowicz, Christen und Heiden, Quellentexte zu ihrer Auseinandersetzung in der Antike, Darmstadt 2004; J.N.D. Kelly, Early christian doctrines, London 1978.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 20. 5. 2018 naleznete
zde
(Na Fatym.com vydáno 24. 6. 2019)
