Zamyšlení nad evangeliem 12. neděle v mezidobí- cyklus C
Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Za Božího Mesiáše!“ On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Všem pak řekl:“Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.“ (Lk 9,18-24)
PÁN JEŽÍŠ ZKOUŠÍ APOŠTOLY A NÁS
Blíží se konec školního roku. Čas zkoušek vrcholí. Kdekdo se vás školní chaso, na potkání ptá: “Tak co, jaké bude vysvědčení?”
Všimli jste si, že v dnešním evangeliu Pán Ježíš také zkoušel - apoštoly? Už jim toho řekl dost o Otci, o sobě, už dost dlouho učil lidi. Teď je tedy zkouší, jak to vše pochopili, co si zapamatovali: První otázka zní:
“Za koho mne lidé považují?”
Odpovídá Petr. Říká, že lidé jsou v názorech nejednotní, nevědí si ještě rady.
A Pán Ježíš dává druhou otázku, přímo na tělo: “A za koho mne máte vy?” - Petr to neměl lehké, aby trefil správnou odpověď. Tenkrát ještě nebyly učebnice náboženství, aby tam mohl nakouknout a přečíst si to.
Ale Petr odpověděl dobře sám, na jedničku: “Ty jsi Kristus, syn Boha živého!”
Vy jste se, děti, letos ve vyučování náboženství také ledacos nového o Pánu Ježíši naučili. A jestli jste se ho naučili mít i rádi, bude to u Pána jednička s hvězdičkou.
A jak my, velké děti Boží? Jakou odpověď dáváme na otázku, kdo je nám Kristus my, svým každodenním životem?
Odpověď většiny z nás by asi zněla: “Ale ano, jde to. V Pána Ježíše věřím, mám ho rád a podle naší víry se snažím žít, - no teda - až na nějaké ty maličkosti, co se sem tam vyskytnou.”
Ba právě, tyhle maličkosti. Kdyby si lidé, dejme tomu manželé, dali čas a po každé hádce se zeptali, proč se vlastně pohádali, ve většině případů by zjistili, že to vzniklo kvůli nějaké maličkosti. Tatínek nenašel ve svém nářadí právě ten šroubovák, který teď potřebuje a bouří na celý dům: “Kdo ho zas měl, kde jste ho kdo nechali ležet!” - Maminka se ho snaží uklidnit: “Ty se rozčiluješ kvůli maličkostem. Děláš hned z komára velblouda. Až děti vyrostou, budou pořádnější!”
Jo, málokdy se hádáme kvůli velkým věcem, většinou jde o maličkosti. Jenže my si tohle málokdy uvědomíme.
Potkal kněz svého farníka: “Jak se ti daří?” - “No, je to tak mezi chvalitebnou a dobrou. Pořád tolik práce!” - “A co děláš?” - “Vlastně nic velikého. Když si to při večerní modlitbě rovnám v hlavě, co jsem celý den dělal, vidím to: Byly to od rána do večera samé maličkosti. A co vyvolává mé věčné hádky s manželkou, to jsou také vlastně maličkosti.
V kterémsi Bernanosově románu je rozhovor mladé dívky, uchazečky o vstup do kláštera, s představenou. Když dívka vypověděla svou touhu, ve službě Kristu přemáhat hory, přinášet ty největší oběti, povzdychla si představená: “Ja, my dokážeme nadšeně vystoupit na nejvyšší hory - ale pak slezeme dolů a zakopneme o kamínek. To nejobtížnější v životě není dělat velké činy, to nejobtížnější je zvládnout kupu denních maličkostí.”
My si tuhle záludnost každodenních maličkostí většinou neuvědomujeme. Rádi žertem říkáme: “V maličkostech - v těch já jsem velkorysý!” Kéž bychom byli velkorysí v maličkostech. To bychom je pak uměli brát jako svou bohoslužbu všedního dne. Jenže lehčí je plánovat velké činy, vznášet se ve vznešených citech, než denně znovu se šmudlit s každodenním drobným uklízením, vařením, pipláním, dělat tisíc sice maličkostí, které ale přesto musí být udělány.
