„Chtěla jsem touto básní alespoň jeden život zachránit, když u mě to nevyšlo,“ napsala nám Hana Přikrylová.
A tady jsou mé básně…
Závidím
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji chybu kterou jsem kdysi udělala,
kterou si vyčítám a někde uvnitř to bolí čím dál víc....
Zas je mi mizerně,trápí mě velká muka
a při vzpomínce srdce puká.
Nejradši bych tu nebyla a mela konečně klid,
ted každý den hledám důvod proč být.
Závidím ženě co má dítě,
já taky mohla mít, ale zabila jsem si tě.
Závidím ženě co dítě má
a já že ho nemám je bolest převelká.
Závidím ženě co kočárek tlačí,
mít dítě v náručí ke štěstí mi stačí.
Prosím teď čas, aby se vrátil a já se rozhodla jinak.
Tenkrát to byla pro mě rána,
ale teď vím, že bych byla dobrá máma.
Tenkrát mě k tomu donutily okolnosti,
měla jsem pocit beznaděje.
Ted to bolí čím dál víc a život se na mě neusměje.
Výčitky se pořád vracejí,
výčitky na život, který jsem já vzala.
Proč jsem to tenkrát jenom udělala?
Ted bys tu byl a já nebyla tak sama,
nebojovala bych se zlýma myšlenkama.
Ted bys tu byl a já nebyla tak sama,
slyšela bych tvůj smích jak cinkot rolničkama.
Za to všechno, kdyby to šlo vrátit zpět,
za tvoji nevinnou dětskou lásku,
život bych dala v sázku.
Proč já tenkrát neposlechla srdce své?
Proč mě pořád mučí to svědomí proklaté?
Chtěla bych dohonit čas a prosit za odpuštění!
Živote,dej mi prosím ještě šanci, snad už pozdě není.
Chci,aby život můj měl smysl. Chci tě chovat v náručí,
zatím jen výčitky na mě útočí.
Že nemám dítě je moje vina,
ale už nechci být v očích druhých "jiná".
Chtěla bych zapomenout a mít klid,
necítit bolest a už se netrápit.
Ještě jednou prosím o šanci lásku dát,
tolik je jí ve mě a nechci ji nechat umírat.
Chci poznat jaké to je, když se dítě na vás směje,
ten nejkrásnější pocit jediný.
A já? Já chci být už konečně bez viny!!
Tak a teď vše víte, možná mě i odsoudíte.
Věřte mi, potrestala jsem se sama,
za to co jsem udělala...
Jen ještě dodám, že báseň jsem nikde neopsala. Napsala jsem ji,když mi nebylo dvakrát nejlíp.
Basen č.2
NADĚJE…
Na břehu moře já v noci spatřila anděla.
Seděl na kameni a má duše se v tu chvíli zachvěla.
Já přestávala věřit v sebe sama a jen se svýma myšlenkama tam jen tak stála pod hvězdama.
Můj anděl slétl na zem, aby mi dodal odvahu a sílu, aby mě povzbudil a dal víru.
Víru na lepší život ve kterém budu štastná. Věřte mi, nejsou to jen slova prázdná.
Děkuji ti můj anděli, že mi dáváš naději.
Naději na velkou lásku za kterou život bych dala v sázku.
Naději, že potkám člověka, pro kterého budu jeho nebe, který mě obejme a pošeptá... miluji jenom TEBE.
Básen č.3
Zas mě chytla můza psaní,
tak ted píšu bez přestání.
O tom jak jsem ti své srdce dala
a jak jsem tě milovala.
Ale ty jsi zranil moje city
a úsměv zmizel z tváře mé…
A tvoje svědomí zůstalo čisté… nepotrestané!
Ted sama bez tebe snažím se žít
a dál svým životem jít.
Jak jsi mi ublížil, připomíná se mi to zas a znova,
ale nechci tě už vidět a slyšet prolhaná slova!
Chci na tebe zapomenout,
můj sen, který jsem si přála, ať se rozplyne
a moje láska k tobě pomine!
Tot vše... Děkuji,že jste to dočetli až sem... Přeji Vám všem krásné dny a hlavně hodně lásky, protože to je v životě to nejdůležitější.
Hana Přikrylová, Uherský Brod
