Ve svatém přijímání se dotýkáme a zakoušíme našeho Pána a našeho Boha. Velmi důležitá věta sv. Augustina, v níž jsou zaznamenána Kristova slova, definuje hlavní účinek přijímání andělského chleba: "Neměníš mě do své podstaty, jak jsi změnil pokrm svého těla, ale ty se měníš ve mně." Neexistuje a nikdy nebude existovat užší spojení.
Pravda o Kristově přítomnosti je skutečností založenou na Jeho neomylném Slovu a všemohoucí síle. Ale naše rozpaky se ještě více zvětšují, když se snažíme pochopit způsob Jeho eucharistického přebývání. Čím blíže k nám přistupuje, tím je nepochopitelnější. Čím větší je naše snaha porozumět tomu celému, tím se nejasnost prohlubuje. Když se naše mysli usilují pokročit za hranice víry, zůstáváme zmateni a dopleteni. Božská genialita světla obklopujícího našeho hosta zhoršuje vizi duše.
Stvořitel Bůh zůstává ve svých stvořeních. Člověk nemůže být nezávislý na Bohu. Aby stvoření dosáhlo své přirozené i nadpřirozené cíle, musí v něm přebývat Stvořitel. Dokonce i iracionální tvorové spadají pod tento základní zákon stvoření. Bůh je všude: svým bytím nebo podstatou, protože On je příčinou všeho bytí, celé existence; svým poznáním, protože "
všechny věci jsou nahé a otevřené Jeho očím"; svou mocí, protože vše je Mu podřízeno. "
V Něm žijeme a pohybujeme se a jsme"
Vtělení však otevírá zcela nový obzor Boží Přítomnosti. Prostřednictvím tohoto tajemství se člověk stává s Kristem jedním tělem ve společném objetí. Písmo krásně rozvíjí věčnou důležitost tohoto zázraku Boží lásky: "
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale měl život věčný. Neboť Bůh neposlal Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasil." "
A život věčný je v tom, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista."
V tomto zcela novém způsobu Boží Přítomnosti se Kristus ponižuje a sestupuje, aby povýšil stvoření! Slova svatého Pavla Filipanům na toto téma jsou vznešené ve své jednoduchosti: "
Smýšlejte tak jako Kristus Ježíš: On, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka, stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk. Ponížil se, stal se poslušným až k smrti, až k smrti na kříži."
Jako pozemský král, který si uvědomuje, že je Božím zástupcem nosícím v srdci zájmy všech, ale zejména těch nejchudších, i ten, který skrývá své královské roucho pod oděvem otrhaných, aby byl přístupnější, když jim rozdává své dary - takže Král králů padlé přírody odhaluje věčnou slávu svého božství. To všechno, aby vzkřísil člověka do nových pout lásky, k vyššímu životu, aby mu odevzdal ten největší ze všech darů.
Takže i Kristova slova "
Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo miluje mne, toho bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu sebe samého" vkládají duši do mnohem těsnějšího vztahu s Bohem než to, že Stvořitel je všude ve svém stvoření. Bůh přebývá v člověku zvláštním způsobem, to je pravda, protože racionální člověk, je jediným stvořením, které poznává a miluje Stvořitele. Ale Božská Přítomnost, která je vtělená, se v podstatě liší od jejích důsledků. V tomto případě je Kristus dárcem almužny nebeského štědra, které se zjevuje za zcela nových podmínek a způsobem, který nelze pochopit, dokud nenastane plnost času.
Skrze toto tajemství se odpouštějí lidské hříchy, obnovuje se nadpřirozený život našich duší a jeho podstata ospravedlňuje a povyšuje k nejkrásnějšímu společenství s Bohem. Stvoření bylo obdařené schopností růst do podoby svého Spasitele, aby nabýváním Jeho ctností byla mysl tkvící v Kristu i myslí stvoření.
Ale i za obnovou lidské přirozenosti ke své prvotní nadpřirozené spravedlnosti a jeho schopnosti rozmnožovat Kristovy ctnosti ve své duši existuje skrze Vtělení živé vědomí spojení mezi Bohem a člověkem a radost, která se dostává do stvoření z osobní lásky Krista přebývající v tak úzké intimitě s ním. Toto je sláva tohoto skvělého tajemství - stejně jako když harmonické míchání barev do těch nejjemnějších odstínů končí v hrubých obrysech mistrovského díla umělce.
Všechny tyto zázraky se spojují ve svaté Eucharistii. Tato svátost byla ustanovena k tomu, aby nám udělila nejen zvláštní milosti, ale i všechny dary života vtěleného Boha. Nikdy předtím se Bůh neodhalil s takovou energizující plností. Takové zjevení však není v rozporu s udělením určité milosti v odpovědi na zvláštní žádost. Kristus se nám může projevovat způsobem, který nejvíce vyhovuje našemu duchovnímu vývoji, protože On je nekonečným archetypem všech forem svatosti a zdroj svatosti ve všech rozmanitých expozicích jeho komplexní jednoty.
Úvaha o těchto pravdách nás přivede k tomu, abychom Ho přijali s láskou, která uspokojuje Jeho touhu být s námi. Musí být jedno s námi, abychom se mohli podělit o svůj eucharistický život a profitovat z jeho pokladů; aby se naše slabá, proměnlivá povaha změnila a naše schopnosti byly nadpřirozené a my jsme mohli být zformováni do Jeho podoby.
To, co Kristus svou svátostnou přítomností v nás koná, bychom měli i my konat ve světě kolem nás. Jak nás transformuje svou milostí, i my musíme pozvednout a zušlechtit všechny, kteří přicházejí do sféry našeho vlivu. Božský záměr v svaté Eucharistii nezklameme, když se nám nepodaří podělit se o blahodárné účinky Života se všemi životy. Uvědomujíc si úžasnou expanzi moci Eucharistie, dělejme vše, co je v našich silách, abychom rozněcovali Kristovu lásku tím, že budeme vždy Jeho zástupci v hříšné divočině tohoto světa.
Tato myšlenka být dalšími Kristy by měla inspirovat naše slova a činy. Stručně řečeno, musíme oslavovat Krista odevzdáváním se pro druhé, když slaví Otce tím, že se pro nás sám odevzdal. Jak velké by bylo poslání nejčistší lásky, kdybychom se každý den snažili zapálit v duších našich bratří oheň lásky, který náš Spasitel přišel zapálit na zem a toužil vidět horlivě hořet v nás!
Jak jinak můžeme žít eucharisticky našeho Pána a Mistra v našich vlastních duších? Kristus přišel vrátit Svému Otci duše hříšníků. Takže pouze pokračováním této práce, pouze láskou k našemu bližnímu budeme spaseni, protože naše oběti a vstřícnost naší lásky k druhým budou rozhodovat o našem věčném osudu.
"
'Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je pro vás připraveno od stvoření světa. Neboť jsem byl hladový a dali jste mi jíst; žíznil jsem a dali jste mi pít; byl jsem na cestě a ujali jste mne; byl jsem nahý a oblékli jste mě; byl jsem nemocný a navštívili jste mě; byl jsem ve vězení a přišli jste ke mně.' Tehdy mu spravedliví řeknou: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nakrmili jsme tě, nebo žíznivého a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme tě, nebo nahého a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení a přišli jsme k tobě?' Král jim odpoví: ' Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.'"
Zkáza věřících se naplní, pokud eucharistický život skončí pouze v sobeckém vlastnictví.
Projev naší lásky a vděčnosti po každém svatém přijímání by měl být oslavou svátostného Spasitele zjevením v našem vztahu s jinými skrze účinek našeho spojení s Ním.
Zdroj: CatholicExchange
Převzato z
https://www.verim.sk/,
článek naleznete
zde.