Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Bůh se zjevil ve snu králi Šalamounovi a řekl mu:
„Přej si ode mne co chceš, a já ti to dám!“
Šalamoun nevyslovil své přání hned. Místo toho začal Bohu dlouze vysvětlovat, že se cítí králem mladým a nezkušeným, že jej tíží obrovská zodpovědnost, protože vládne lidem, které ani nedokáže spočíst.
Teprve po tomto proslovu konečně předloží Bohu své přání:
„Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Neboť kdo by dokázal soudit tento tvůj lid, jemuž je tak těžko vládnout?“ (1 Kr 3,9).
Na to mu Bůh, Jahve, praví:
„Proto, že jsi žádal o toto a nežádal jsi pro sebe ani dlouhý věk ani jsi nežádal bohatství, ba ani jsi nežádal bezživotí svých nepřátel, ale žádal jsi pro sebe rozumnost při soudním jednání, hle, učiním podle tvých slov. Dávám ti moudré a rozumné srdce, takže nikdo tobě podobný nebyl před tebou a ani po tobě nepovstane nikdo tobě podobný“ (1Kr 3,1012).
Pouze jednu věc Bůh žádal od Šalamouna: aby byl věrný víře a tradicím Izraele.
Skromnost a víra
Z toho, co Šalamoun Bohu řekl, je jasné, že byl dobře připraven přijmout Boží dar moudrosti. Způsob, jakým podal svou žádost, byl důkazem, že byl nositelem mnoha dalších ctností, které zaručovaly, že dar moudrosti nedostal zbytečně. Mladý král zahájil svou řeč projevem zbožnosti a vděčnosti za Boží laskavost k jeho otci, králi Davidovi.
Tím, že Boha nazval
„Pane, můj Bože!“ a sebe „služebníkem“, projevil i úctu a pokoru. Když Bohu sdělil, jak moc si přeje spravovat dobře svůj lid, projevil ctnosti starostlivosti (péče) a spravedlnosti. A když žádal pouze o chápavé srdce s důvěrou, že Bůh mu je opravdu dá, projevil skromnost a víru.
Ukázala se též jeho oddanost a rozhodnost, když přísahal, že Bohu zůstane věrný a vytrvá jako dobrý vládce. Nežádal dlouhý život ani bohatství a ani smrt svých nepřátel. Ukázalo se tak, že není ovládán neřestmi sobectví, chamtivosti a pomstychtivosti.
Hodnota světla
Jak moc se od Šalamouna liší obyvatelé jedné jeskyně, o kterých píše filosof Platón ve známé analogii. Vykresluje obraz ubohých vězňů, kteří svůj život marní čučením na vlastní stíny na stěně. Jejich život se odvíjí téměř ve tmě a stíny, které vidí, jsou to jediné, co znají, to jediné, co podle nich existuje. Tyto stíny obdivují a zkoumají. Neuvědomují si však, že jeskyně není nejlepším místem k žití.
Život venku je lepší a mnohem hodnotnější. Jelikož o něm nevědí, tak po něm ani netouží. A jestliže po něm netouží, nejsou na něj ani připraveni.
Platón se ptá:
„Nezabili by každého, kdo by se je snažil osvobodit, vyvést ven a umožnit jim plnohodnotný život mimo sluj?“
Když neznají hodnotu světla, netouží po něm. Kdyby se na světlo dostali, pokládali by je za ohrožení. Těmto Platónovým vězňům chyběla moudrost, která by jim umožnila tak nějak intuitivně toužit po něčem, co sice nevidí, ale co podle všeho existuje a je smysluplnější než to, co právě žijí.
Tato moudrost by jim pak mohla pomoci na svobodu. Šalamoun pochopil hodnotu moudrosti proto, že byl ctnostem byl připraven „na hlubinu“. Bez ctností by po moudrosti netoužil, nepokládal by moudrost za hodnotu.
Ctnosti v něm vytvořily nejen touhu po moudrosti, ale i úrodnou půdu, kde mohla moudrost zakořenit, dál růst a rozvíjet se. Světlo Boží moudrosti bylo přítomné už dříve v jeho ctnostmi řízeném chování.
Pro zmíněné Platónovy obyvatele jeskyně, kteří hodnotu světla neznali, byla moudrost, na rozdíl od Šalamouna, čímsi cizím a nedůvěryhodným. Proto se proti ní obrnili.
Postrádali ctnosti, které by jim umožnily otevřít se a být vůči moudrosti vnímavými. Nemohli si přát svobodu, protože si neuvědomovali, že ji potřebují.
Šalamounovy knihy
Moudrost, kterou Bůh daroval Šalamounovi, měla tři základní charakteristiky:
1. byl to dar božského původu,
2. byl to princip, který sjednocoval všechny ostatní ctnosti,
3. byla to moc (síla) osobní a vnitřní, ne něco neosobního a vnějšího, jako například zákon.
Zákon je něco, co je mimo nás. Něco, co se nám ukládá z venku. Moudrost je vnitřní hnutí. Skutečnost, že se Bůh zjevil Šalamounovi ve snu, je důležitá, protože před dobou proroků byly sny jedním ze základních spojů, skrze něž Bůh komunikoval s člověkem.
Šalamoun navenek projevoval svou moudrost rozličně. Jedním ze způsobů byla literatura. Připisuje se mu 1500 písní (1Kr 4,32). „Nejsladší“ ze všech jsou v Písni písní.
Její obliba, hlavně při svatbách, vedla k tomu, že byla nakonec zařazena do knih Písma svatého. Byla totiž chápána jako alegorie vztahu mezi Bohem a jeho lidem. Tyto písně posilují přesvědčení, která byla základní pro víru Izraele: tj. Boží úmysl, aby člověk před Bohem žil jako celistvá osobnost, aby muž a žena nacházeli naplnění ve vzájemné jednotě, že manželská láska by měla být pokračováním stvořitelského díla Božího (prokreace).
Šalamounovi se připisuje též Kniha Přísloví, Kniha Kazatel a Žalmy 72 a 127. Krom těchto knih hebrejské Bible se mu připisují i knihy Šalamounova Moudrost, Šalamounovy Žalmy a Šalamounovy Ódy, které nejsou součástí Bible.
Dvě matky
Ovšem nejvýrazněji projevoval Šalamoun svou moudrost při výkonu spravedlnosti, když šlo o řešení složitých a sporných případů.
Zřejmě nejznámějším příkladem jeho moudrosti je šikovné vyřešení případu dvou žen, kdy každá tvrdila, že je matkou stejného dítěte.
V příběhu zazní Šalamounův návrh, že nejlepším řešením bude – když se neumějí dohodnout – rozseknut dítě mečem a každé dát polovinu. První žena souhlasila. Usuzovala: když je nemá ona, tak ať dítě raději zemře. Druhá žena se zhrozila a raději se dítěte vzdala ve prospěch té první. Bylo jí jedno, že o dítě přijde. Pro ni bylo hlavní, že zůstane naživu. Šalamoun v té druhé ženě, na základě psychicky prožívané mateřské lásky, rozpoznal pravou matku.
Přítomní reagovali na Šalamounovu moudrost jásotem, chválou a obdivem:
„Když se celý Izrael dozvěděl o rozsudku, který král vynesl, jala je bázeň před králem. Viděli, že je nadán Boží moudrostí k vykonávání soudu“
(Kr 3,28)
Hospodin tě ustanovil králem
Šalamoun se pro svou moudrost stal známým široko daleko. Navštívila jej i královna ze Sáby, z daleké Arábie, aby jeho moudrost vyzkoušela.
Když skončila se zkouškami, kterých málo nebylo, nejen že potvrdila pravdivost slyšených zpráv o Šalamounově moudrosti, ale též řekla:
„... A to mi nebyla sdělena ani polovina. Překonal jsi moudrostí a blahobytem zprávu, kterou jsem slyšela.“
Ty, kteří „naslouchají tvé moudrosti“, pokládala za blažené a velebila Pána, který
„si tě oblíbil a dosadil tě na Izraelský trůn! Protože si Hospodin zamiloval Izraele navěky, ustanovil tě králem, abys zjednával právo a spravedlnost“ (1Kr 10,69)
KOMENTÁŘ
Váženým myslitelům se kdysi říkalo mudrci.
Pythagoras však učil, že v nejužším smyslu slova moudrost náleží pouze Bohu. Proto vymyslel slovo „filosofie“ (láska k moudrosti). Sám dával přednost tomu, aby jej nazývali raději filosofem (milovníkem moudrosti) než mudrcem.
Tato skromnost už sama o sobě byla znamením velké moudrosti, protože by bylo velmi domýšlivé – vždyť lidská přirozenost tváří v tvář nejvyšším pravdám je skutečně slabá – namlouvat si schopnost být ztělesněním moudrosti.
Když se však člověk nazve filosofem, jasně označí svá omezení. Přesto je však filosofie moudrostí, a to v přirozeném smyslu slova.
Člověku totiž zprostředkovává poznání lidskými prostředky.
Moudrost nejsou znalosti
Skutečná Moudrost je darem od Boha.
Záleží na tom, kolik jí Bůh, její nejvyšší vlastník, člověku nabídne a co může člověk pochopit. Někteří pochybují, že by člověk byl schopen mít účast na Boží moudrosti.
Pro mnoho autorů moudrost stále zůstane pro člověka nedosažitelnou a neuskutečnitelnou. Není přece možné mít moudrost Boha, a to ani v nejmenším. To je skutečně pravda. Avšak základní problém těchto autorů je to, že za moudrost pokládají znalosti a vědomosti.
To není ten dar, který obdržel například král Šalamoun.
Každou ctnost nejlépe pochopíme, když ji dáme do kontrastu s jejím opakem – neřestí. Opakem moudrosti je hloupost. A kdo je hlupák?
V Písmu najdeme několik poukazů na hloupost a hloupé lidi, kterým se Bůh směje. Hloupost byla totiž vždy předmětem smíchu, výsměchu a vtipů.
Například v Žalmu 2 se píše:
„Proč se národy bouří? Proč národy kují marné plány? Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: ‚Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme. Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu‘“ (14).
Králové tohoto světa se tu popisují jako jedinci, kteří kují plány proti Pánovu Pomazanému. Zapomínají, že Bůh se na ně dívá a pokládá je za hlupáky. Důvodem pro Pánův výsměch je hloupost lidí, kteří se usilovně snaží udělat se většími, než skutečně jsou.
Odmítají uznat, že jejich život zcela závisí na Bohu. Aby se proti své pýše dokázali postavit, potřebují určitou dávku zdravého sebepoznání, tj. moudrosti.
Dále je tu Žalm 37:
„Proti spravedlivému strojí svévolník pikle, skřípe proti němu svými zuby. Je však Panovníkovi jen k smíchu, vždyť on vidí, že jeho den přijde“ (1213).
Jaká velikánská hloupost a nelogičnost, kterou se dá pobavit! Snad nejznámějším žalmem, kde se hovoří o hlupákovi, je Žalm 14. Hovoří o hlouposti ateismu:
„Bloud si v srdci říká: Bůh není. Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou. Nikdo nic dobrého neudělá. Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli“ (12)
Poznání souvislostí
V Novém zákoně je mnoho odkazů na lidskou hloupost. Asi nejvýraznější je v podobenství o boháči, kterému se mnoho urodilo:
„Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘ Pak si řekl: ‚Tohle udělám: zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘ Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil? Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem‘“ ( Lk 12,1621).
Dalšími podobenstvími jsou ta o moudrých a hloupých pannách a stavitelích domu: na skále nebo na písku. Z těchto příkladů lze vytušit definici moudrosti.
Moudrost nejsou znalosti nebo vědomosti, moudrost je poznání souvislostí světa a života. Anebo ještě výstižněji: Moudrost je poznání podstaty věcí a na základě tohoto poznání pak schopnost tyto věci ve svém životě správně uspořádat (sestavit si žebříček hodnot).
Tomáš Akvinský doslova píše: Sapientia est ordinare –
moudrost spočívá ve schopnosti dávat věci do správného řádu.
Jeden příběh vypráví o muži, kterého požádali, aby si vybral mezi poznáním (vědomostmi) a moudrostí. Kdyby si vybral poznání, věděl by vše, kdyby si vybral moudrost, znal by jen pár věcí, ale dobře.
Muž si vybral poznání. Předpokládal totiž, že když bude vědět vše, bude vědět i to, co vědí moudří lidé. Moudrost však nepochopil (unikla mu její podstata) a to přesně kvůli tomu, o čem hovoří sv. Tomáš Akvinský: neboť moudrost není jakési konkrétní poznání, ale
je to schopnost srovnat časná dobra do správného pořadí.
Mudrc je jasnovidec
Modernímu světu moudrost chybí. Je vidět, jak se výlučně zaměstnává věcmi, které jsou určeny jen pro zážitky, skutky víceméně zatříditelné.
T. S. Eliot píše:
„Kde je život, který jsme ztratili během žití? Kde je moudrost, kterou jsme ztratili při poznávání? Kde je poznání, které jsme ztratili v informacích? Cykly Nebe nás během dvaceti století dostaly dál od Boha a blíže k prachu.“
Jsme obklopeni věcmi: těmi, které chceme poznat, které chceme mít, které chceme vlastnit, kterých se chceme zbavit. Avšak v samotných věcech se nenachází moudrost. Proto nejmoudřejší lidé budou vždy vůči věcem nejsvobodnější: moudrému bude stačit málo, protože ví, že k životu moc nepotřebuje.
Ačkoli moudrost spočívá ve schopnosti poznávat podstatu věcí, při kontaktu s nimi moudrý bude prosit jako slepec v evangeliu:
„Pane, ať vidím!“(Mk 10,52).
Moudrost je schopnost vidět. Mudrc je vlastně jasnovidec. A ten, kdo vidí do věcí, poznává pravdu i lež, potenciál jejich růstu a též jejich schopnost nás narušit (rozložit, roztříštit).
Hluboká studna
Jak se získává moudrost?
Komunikací s Bohem – zdrojem veškeré moudrosti, prosbami o jeho moudrost, reflexí nad podstatou a smyslem věcí, hledáním souvislostí, sebereflexí, pokorou a snahou o rozpoznání rozdílů mezi věcmi.
Moudrost získáváme i životními příběhy, jejichž smysl se snažíme chápat a mezi sebou navzájem pospojovat.
Rabín Hanina, učitel z prvního století, přirovnal moudrost k hluboké studni se studenou sladkou vodou. Lidé nemohli vychutnat její osvěžující sílu dotud, dokud jeden mudrc nesvázal jeden kousek provazu s druhým a dalším a pak toto posvazované lano nepřivázal k vědru a nevytáhl v něm vodu pro všechny přítomné, aby se napili.
Podobně, říká rabín, i král Šalamoun užíval moudrost k tomu, aby spojil jeden malý příběh, podobenství a metaforu s druhým a dělal to tak dlouho, dokud nepochopil smysl moudrosti.
Okusit moudrost
Ačkoli podle sv. Augustina moudrost spočívá v poznání věcí Božích a ačkoli – jak jsme si pověděli,
pravá moudrost je Božím darem – nejvíc v nás poroste (jak dokazuje mnišská tradice) praktikováním kontemplativní modlitby.
Latinsky se moudrost řekne
sapientia, což má původ ve slově
sapere a to je odvozeno od slova ochutnávat (okusit).
V kontemplativní modlitbě zakoušíme, ochutnáváme Boha, jeho podstatu i moudrost. V ní opouštíme svůj limitovaný rozum s jeho myšlenkami, koncepty a obrazy a otevíráme se Duchu Svatému, aby v nás pomocí svých darů působil a vedl nás k plnosti Boží moudrosti.
Růst v moudrosti – růst ve svatosti
Závěrem ještě slovo k realismu.
Moudrost bude vždy boj, neboť v nás je hřích. Ten bude vždy překážkou vidění. A když už uvidíme a poznáme, bude nám překážet v žití podle toho, co jsme viděli a poznali.
Navzdory tomu je tu Bůh, který nám pomáhá s hříchem se vyrovnat.
Proto nastoupit cestu k moudrosti znamená nastoupit cestu k zápasu. Nemělo by nás to znechutit.
Když člověk roste v moudrosti, roste i ve svatosti: a to znamená, že moc (vláda) hříchu nad ním bude postupně slábnout.
Jsi moudrý? Umíš rozlišovat?
Snažíš se o hodnotné věci? Nemohl bys být nazván hlupákem pro to, co děláš?
Vážíš si moudrosti? Prosíš Boha o ni v modlitbě?
Nepoznáváš v Platónově analogii o jeskynních lidech podobnost s mnoha z nás v souvislosti s osvobozením, například od nedávné totality? Co bys ještě mohl udělat navíc pro to, abys byl moudřejší?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato za časopisu
RC MONITOR
ze dne 13. 1. 2019, str. 4 - 8, k dispozici ke stažení
zde.
