Sochař Petr Váňa se rozhodl začít stavět na pražském Staroměstském náměstí repliku mariánského sloupu, který před sto lety skácel rozvášněný dav. Sochař dovezl do centra Prahy celou architekturu sloupu, na jehož replice pracuje – bez jakéhokoli honoráře či dotace – již dvě desítky let; má platné stavební povolení, ale nemá vyřízený zábor pozemku.
Dostává se do konfliktu s městskými strážníky, které na místo poslal primátor Zdeněk Hřib, jenž označuje stavbu sloupu za nevhodnou a snaží se jí zabránit. Přitom člověk by řekl, že když je primátorem Prahy pirát, bude mít pro takové akce právě pochopení!
Ale dost laciné ironie!
Je správné, když nás naše víra vede k takovýmto konfliktům?
Vzpomínám si na slova jednoho kněze, který působil v Severním Irsku: „
Když řeknu víra, hláskuje se to takto: R, I, S, K.“ Ale přiznejme si, že právě před jakýmkoli rizikem svoji víru co nejpečlivěji chráníme.
Víru? Ne, před rizikem chráníme sami sebe.
Žijeme víru tak, abychom se vyhli jakékoli konfrontaci s okolním nevěřícím světem; a na oplátku očekáváme stejné jednání od onoho okolního nevěřícího světa. Žijeme tak vlastně jen v koridoru, který nám tento nevěřící svět vymezí.
Jenže
takto se trvale existovat nedá. Posloucháme sice – právě v těchto dnech – v kostele svědectví ze Skutků apoštolů o odvaze prvotní církve, ale jako by se nás to netýkalo. Měníme se zvolna v pouhé svědky stále se zmenšující církve a stále menší víry; díváme se, jak ubývá všeho, věřících v kostele, dětí u svatého přijímání, křtů i pohřbů.
Přijďme na Staroměstské náměstí a podpořme Petra Váňu. A my, kteří nejsme z Prahy, podpořme jej modlitbou.
Modleme se za něj a za zdar jeho díla. Modleme se, prosím, velmi úpěnlivě a vytrvale, modleme se tak, jak jsme se už dlouho nemodlili.
Modlíme se tím sami za sebe a za své děti.
František Schildberger
Převzato z
www.sklenenykostel.net/,
článek z 18. června 2019 naleznete
zde.
